Silná (Mattem, Moon)

-Stay here with me, please-

Vzbudila jsem se s pocitem že dnes budu moci fungovat. Aspoň trošku. V práci jsem si domluvila homeoffice, takže práci bude dělat doma. Když jsem otevřela oči uviděla jsem jak si vedle mě spí Maty. Nemohla jsem se na něj vynadívat. Byl tak roztomilý. Svou ruku měl na mém pasu. Pomalu jsem vyšla z pokoje. Zjistila jsem že bylo okolo desáté hodiny ráno. Sešla jsem ze schodů, dneska jsem se cítila lépe než včera a tak jsem si mohla aspoň udělat i ten čaj sama. Vzal jsem si rohlík a nasnídala se.

Když jsem šla nahoru, zastavila jsem se u Samova pokoje. Věděla jsem že nespí, protože narozdíl od Matyáše vstává před desátou. Zaklepala jsem na dveře a za nima se ozvala jen tiché 'hm'. Vstoupila jsem tedy do pokoje, uviděla jsem Sama jak stříhá nějaké nové video.

„Ahoj, chtěla jsem se jít omluvit." Začala jsem a zaklapla za sebou dveře a opřela se o ně.

„Za čo? " Podíval se na mě nechápavě.

„No to jak jsem ti nadala a strčila do tebe." Přejel mi trošku mráz po zádech z nervozity.

„Aha. Mne by si sa asi ospravedlňovať nemala, skôr Matyášovi. "

„No s ním jsme si to včera vyřešili, jenom bych chtěla vědět kam zmizel."

„No, to ani neviem ja sám. Opýtaj sa ho. "

„Díky." Odešla jsem a zavřela za sebou dveře. Najednou mi zazvonil telefon, byl to můj doktor.

,,Dobrý den, Vanesso kdy se domluvím na další schůzku?" Ano, můj doktor mi tykal, protože jsem si to tak přála. Pro mě to bylo tak více osobnější a cítila jsem se lépe.

,,Záleží kdy to bude potřeba?" Řekla jsem. 

,,Nerad ti to oznamuji, ale nejlépe tenhle týden." O svých zdravotních problémech jsem nemluvila s nikým, pouze se svým doktorem.

,,Zítra okolo deváté hodiny ranní mám čas." Oznámila jsem mu a on mi řekl že by to šlo, típla jsem tedy hovor. Byla jsem nervozní, protože jsem myslela že můj zdravotní stav se už nezhorší. 

Šla jsem dolů dělat oběd. Moc věcí jsme tu neměli, vlastně vůbec nic. Sedla jsem s teda ke stolu a začala psát seznam toho co potřebuju nakoupit. Do obchodu jsem nemohla, jelikož jsem ještě byla trošku nemocná. 

...

Ráno kolem osmé hodiny

Vzbudila jsem se a vzpomněla si na to ze dneska musím jít za svým doktorem.

...

Čekala jsem v čekárně a doufala, že mi neřekne nějakou špatnou zprávu. Co mi tak mohlo být. Říkal že moc dobré zprávy to nebudou. Uslyšela jsem otevření dveří a uviděla vysokou paní, jak vychází z ordinace. Měla kamenný výraz a mně došlo, že dobré zprávy můj doktor dnes nesděluje. Na pokyn doktora jsem vstala že židle.

Posadila jsem se v ordinaci na židli a on si sedl za počítač naproti mně.

„Vanesso nechci chodit okolo horké kaše. Vím že se pravděpodobně bojíte." Polkla jsem a začala si hrát s lemem mé mikiny.

„Už od vašeho dětství čekal vas dětský doktor, kdy se u vás ta nemoc zjeví. Od začátku jsme věděli, že jste adoptovaná a, jelikož v tvé biologické rodině je nemoc, které se nezbaví." Složila jsem rty k sobě a docela jsem se bála.

„Doktore nenapínejte mě."

„Máte schizofrenii."

„Můžu se toho nějak zbavit?" Zeptala jsem se s kapkou naděje.

„Je to nevyléčitelné, ale můžete to potlačit." Řekl. Chtěla jsem křičet, řvát , stěžovat si na to že jsem tuhle nemoc zdědila. Tolik můžu ostatním ublížit, tolik můžu ublížit sobě.

„Nebuď nervózní. Vím že je to nečekané a pro tebe je to určitě velký šok, ale zvládneš to." Řekl a začal si něco psát na papírek. Následně mi ho podal.

„Stav se s tím v lékárně. Z druhé strany máš kontakt na psychologa, který ti se vším pomůže a zodpoví tvé dotazy." Řekl mi a já ho schovala do kapsy. Chvíli si se mnou ještě povídal o tom, jak vše bude probíhat. Uklidnil mě, aspoň jsem si to myslela.

...

„Děkuju." Řekla jsem a vzala si krabičky prášku co leželi na pultě paní lékárnice. Nepřečetla jsem si ani název, prostě jsem je vzala a dala do kapsy mé mikiny.

Odešla jsem a cestou přemýšlela o těch hlasech. Co mi můžou říct, co se mi může stát. Bála jsem se. Můžu ublížit lidem kolem sebe. Matymu, Samovi a ostatním.

...

Přišla jsem domů a hned jsem došla k ledničce. Potřebovala jsem něco sníst, teď hned. Vzala jsem si jogurt a pak jsem šla do Matyho pokoje. Papírek s předpisem a číslem na psychologa jsem strčila do kapsy od kalhot a vyšla jsem po schodech nahoru. Maty tam nebyl, včera mi říkal že pojede za Dominikem, takže tohle byla příležitost jak být na chvíli sama.

Sedla jsem si na postel a za sebou uslyšela klepání. Otočila jsem se a uviděla Sama opřeného o dveře.

„Tak čo? Bola to nejaká zlá správa? "

Já jsem se zamýšlela co mu říct.

„Ani ne, jenom si chtěl zjistit jestli jsem ještě pořád nemocná." Řekla jsem a usmála se.  

...

Doma jsem byla jen já a Sam. On pracoval a já jsem se rozhodla. že se půjdu osprchovat, a potom se kouknu na film. Mohl by to být fajn večer.

Vlezla jsem do sprchy a uvolnila své svaly. Namočila jsem si i vlasy. Stála jsem ve sprchovém koutu a přemýšlela. Vzpomínala jsem na tu noc co jsem odešla z domu. Na tu noc kdy jsem Matyho vlastně podvedla.

Bylo mi že mě špatně. Tak strašně bych mu vše chtěla říct, ale bála jsem se toho, že ho ztratím. Nebudu s ním.

Co když kvůli mé nemoci všem okolo ublížím. Něco jim udělám. Jsem tu pro všechny jako tikající bomba, která měla každou chvíli vybuchnout a všem ublížit. Nejsem tu k ničemu dobrá. Kdyby na mě teď všichni zapomněli, nikdy by nevěděli že jsem kdy byla v jejich životě. Jen tak zmizet z této planety.

...

Pohled třetí osoby

Muži pracující celý den začalo docházet, že je dívka v koupelně příliš dlouho. Zvedl se tedy ze židle a šel směrem ke koupelně.

Několikrát zaklepal na ony dveře. Nechtěl vstoupit dovnitř, ale bál se o ni. Otevřel dveře a následně uviděl to co nechtěl. Seděla tiše v koutě sprchy. Její hlava byla složena v jejich kolenou.

Potůčky krve ji stékaly ze žil.

„Hovor so mnou prosím. " Sahal ji muž na její bledé tváře. Dívka ho slyšela, dívka věděla že tam s ním je, ale ona tu nechtěla být.

„Nech mě odejít, prosím." Řekla z ničeho nic dívka. Byla při vědomí, ale právě to nechtěla.

...

Spala ve své posteli s rukou obvazanou. Naproti ní seděl muž, a kontroval ji. Nemohl z ní spustit oči, protože nechtěl, aby se stalo něco podobného. Nechtěl aby odešla, i když byli od sebe dál a dál.

Kikina