Silná (Mattem, Moon)

-Dad?!-

Byla jsem šťastná, nebo jsem si to nalhávala. Milovala jsem Matyáše, ale něco mi říkalo že brzo bude vše jinak. Že se stane něco co vše změní. Maty neustále pracoval, poslední týdny jsme neměli na sebe moc času. Já se práci taky věnovala na plno. Domů jsem se vracela až okolo desáté večer. Nebyl to zase takový problém, protože Maty byl dlouho vzhůru do noci. Tahle rutina mě tak ničila, nejradši bych odjela někam na dovolenou.

,,Ahoj" Pozdravila jsem Filipa, hned když jsem přišla do práce. Vlastně to teď byl můj dost dobrý kamarád, když jsem měla občas při práci volno tak jsme pokecali.

,,Čauky!" Pozdravil mě na zpět a já se pousmála. Zasedla jsem ke svému kancelářskému stolu.

-

Zrovna když se blížila čtvrtá hodina odpoledne, mi přišla zpráva od Matyho.

V pět tě vyzvednu.

Nechápala jsem co tím myslel, v práci jsem končila až okolo deváté. Co si myslel že leskne prstem a můžu odejít. Takhle to nefunguje. Ruce si složím na stůl a dám do nich hlavu.

„Co je?" Zepta se mě Filip a já se na něj podívám.

„Ale, přítel mi napsal že si mě vyzvedne v pět. Jenže já tady s tím nemůžu jen tak seknout a nechat tady tu práci." Řeknu mu a schovám hlavu zpátky do svých rukou.

„No tak já to tu za tebe vezmu na těch pár hodin." Řekl, na chvilku jsem si myslela že je to moje záchrana, ale došlo mi že tohle po něm přece nemůžu chtít.

„Jsi hodnej, ale nemůžu tohle po tobě chtít."

„Hele taky jsem měl přítelkyni, a někdy bylo těžký si na ní udělat čas, ale když jsem si ho udělal tak mi vyšla vstříc." Usmála jsem se a pochopila že on to nevzdá.

„Dekuju, vynahradím ti to." Řekla jsem a obejmula ho.

...

Čekala jsem na Matyho už připravená před budovou. Nasedla jsem k němu do auta a společně jsme dojeli k domu. Sama jsem nevěděla proč mě tak brzo vyzvedává.

„Koupil jsem mekáč a můžeme si jít pustit tvůj oblíbený film." Řekl a sedl si vedle mě na postel.

„Kvuli tomu si mě vyzvedával?" Zeptala jsem se.

„Ano, konečně máme teď nějaký čas pro sebe." Řekl, ale já čekala že když mě vytáhne z práce tak to bude něco důležitého a ne taková blbost.

„A o víkendu čas není?!" Byla jsem rozzlobená, asi úplně zbytečně. Jenže jsem potřebovala ze sebe dostat vztek a veškeré starosti co jsem v sobě měla. Bohužel to tentokrát odnesl Matyáš.

„Tobě se to copak nelíbí?" Podal mi otázku a já se přitom soukala do svých tepláků a dlouhého trička.

„Je to super, ale opravdu jsem kvůli tomuhle musela svou práci přenechat svému kolegovi. Nemůžeš si usmyslit že takhle luskneš prstem a já ti vyjdu vstříc." Řekla jsem a na sebe hodila mikinu. Do ruky jsem si dala mobil s peněženkou a otevřela dveře od pokoje. Jenže když jsem je otevřela stál za nima Sam.

„Deje sa niečo, počul som hádku?" Ten tu chyběl.

„Dejte mi laskavě už všichni pokoj!" Řekla jsem a odešla. Velice dramaticky jsem za sebou praskla dveřmi a odešla.

Sama jsem nevěděla kam půjdu ani jestli se vrátím. Pršelo, u sebe jsem neměla deštník, ale měla jsem aspoň kapuci od mikiny.

Bylo stále ještě světlo, ale obloha byla tmavě šedá. Prohrávala si s blesky a já cítila jak mi kapky studené vody dopadají na čistou mikinu.

...

Sama jsem nevěděla kolik bylo. Telefon byl vybití a já se jen tak procházela po Praze. Nevěděla jsem ani kde přesně jsem a začala jsem litovat toho že jsem vůbec odešla. Procházela jsem okolo pár postarších domů, nikdy jsem tu nebyla a ani jsem nikoho neviděla. Jenže pak jsem za sebou uslyšela kroky. Blížily se ke mně a já se rozběhla. Když jsem se v běhu otočila abych viděla o koho jde, došlo mi že to byla ta největší chyba co jsem mohla udělat. Zakopla jsem. Ten člověk se přiblížil ke mně a začal mi prohledávat kapsy. Bránila jsem se, nechtěla jsem aby mi ukradl peněženku nebo telefon. Ten člověk se zvedl a dal mi facku. Uviděla jsem jeho obličej.

„Tati?!" Ten člověk, ale stále mlčel. Já věděla že je to můj otec, jenže místo toho abych se dal bránila jsem jenom mluvila. Přestal se mi hrabat v kapsách a promluvil.

„Tak hele okamžitě mi dáš vše co máš nebo to nedopadne dobře." Řekl a z kapsy vytáhl nůž. Zastavila jsem se a na jeho povel jsem si stoupla. Začala jsem pomalu vyndavat peníze z mé peněženky. Ruce se mi klepaly. Jenže v tu chvíli mě někdo zhodil na zem. Uviděla jsem jen jak se otec zhroutil taky.

„Zmrde. Co si to dovoluješ obtěžovat takhle někoho!" Řekl velice povědomí hlas. Oči jsem nezavřela, ale chtěla jsem. Dotyčný mi pomohl se prosadit a já jsem ho pevně obejmula. Společně jsme došli k jeho autu.

Sice mi tento člověk malém zničil mé kamarádství, byla jsem ráda že tu teď byl. Najednou jsem začala histerycky plakat. To bylo to poslední co asi ještě chtěl.

„Ale notaak, už je to pryč." Řekl a já jsem ho obejmula.

„Dekuju, děkuju hrozně moc." Řekla jsem a začala mu brečet do hrudi. Asi z toho nebyl nadšený, ale já jsem nemohla jinak.

„Tebe jsem tu fakt nečekal." Řekl a já se usmála, přestala jsem brečet a podívala se na něj.

„To jsme dva." Řekla jsem a nechala se unést emocemi. Byli jsme k sobě tak blízko že jsem to udělala. Políbila jsem ho. Ano, políbila jsem Vitu.

Uuuu. Dalsiii. Snad se líbí, začíná to být zajímavý, zeee.

Kikina :)