Silná (Mattem, Moon)

-do you believe him?-

Rychle jsem se vzpamatovala, ale pořád jsem ze sebe nedokázala vyloudit ani jedno slovo.

„Co tu sakra děláš?!" Řekl to tak nahlas že se na nás otáčeli i lidi v krámu.

„Bydlím tu? Neměla bych se ptát spíš já tebe?"

„Jsem tu u Sama a Matyho. Pozvali mě na víkend." Zatajil se mi dech.

„Hele nechceš na chvíli ke mně jen tak na pokec?" Zeptala jsem se ho.

„Nemám sice moc času, ale zkusím říct klukům že jsem potkal starou přítelkyni." Nad tím jsem se zasmála.

„Ocenila bych kdyby si se o mě ve vašich rozhovorech nezmiňoval." Při našem povídání jsem vkládala zboží na pult a následně ho skládala do tašky.

„680 prosím." Ozval se protivný hlas té prodavačky.

„Poprosila bych ještě jedny ty zlaté malbora." Řekla jsem a prodavačka se otočila a vytáhla krabičku plnou cigaret.

„Tak to bude 790,-" podala jsem ji tisícikorunu ze které mi následně vrátila.

Hned jak jsem vyšla z krámu už jsem viděla jak jde Dominik ke mě s trošku udiveným výrazem a energeťákem v ruce.

„Ty jako kouříš?!" Povzdechla jsem si.

„Ne, ale spolubydlící ano. Teda někdy si možná dám, ale to jen když mám špatnou náladu." Pronesu a už si to kráčím směr bytovku a Dominik za mnou.

„Na jak dlouho to tak vidíš?" Zeptal se mě když jsem otevírala vchodové dveře a následně mačkala tlačítko výtahu.

„Já mám času spousta, záleží na tobě."

Společně jsme vystoupili z výtahu a já už hledala klíče ve své kapse. Vytáhla jsem obří svazek mých klíčů a odemkla. Hned jak se dveře otevřeli přiběhla ke mě Aneta, které na tváři úsměv povadl když viděla Dominika.

„To mi musíš vysvětlit." Řekla trošku pobaveně.

„Dominiku klidně se posaď, za chvíli přijdu." Řekla jsem když mě Aneta tahala do jejího pokoje.

„To je tvůj přítel?"

„Ne! To ne. Mohlo mě napadnout že si to budeš myslet. Je to kamarád. Jeden z toho tábora." Samozřejmě že Aneta o mé příhodě z tábora věděla, co bych to byla za kamarádku a neřekla jí to.

„Asi si dáme kafe. Chceš s náma?"

„Nene mám jinou zábavu." Řekla a následně se začla hrabat v tašce od nákupu. Bylo mi jasné co hledala. Když vytáhla svoji denní závislost, hned s ní běžela do svého pokoje.

„Prosím hlavně na balkoně!" Stihla jsem na ni zakřičet.

„Chceš kávu?" Zeptala jsem se Dominika sedícího na židli.

„Rád." Řekne a já už ji připravuji.

„Kde vlastně teď pracuješ?" Řekl a stále se porozhlížel po místnosti.

„Prodavačka ve větších obchodech. Konkrétně v Bille." Řeknu a přitom vyskládávám nákup do lednice a na kuchyňskou linku.

„Hele já vím že to asi teď nechceš slyšet, ale nikdo z nás vůbec neví proč si z toho tábora odjela."

„Vážně. Vždyť ty to víš. Sam a Maty. Říkali o mě že jim tam překážím a vedoucí na tom byli stejně. Ty si to taky prý říkal."

„Cože?! Kdo ti takovou blbost řekl?" Smál se mi přímo do obličeje.

„Vitaa." Řeknu a položím kafe na stůl.

„Počkej, počkej to myslíš vážně."

„Dominiku nedělej ze sebe debila já vím co vím Vitaa mi to řekl přímo do očí!" Už jsem byla na pokraji vybuchnutí.

„A komu budeš věřit jemu nebo Matymu?" Můj vztek se rozplynul a vystřídal ho smutek. To znamená že jsem Matymu a Samovi ublížila aniž by věděli co udělali. Jsem hrozný člověk. Mé rty se začali třepat a začali mě štípat oči. Jedna či dvě slzy ubyly než jsem se ocitla v Dominikově objetí.

---

„Kolik je hodin?" Zeptal se mě Dominik po tom co jsme si spolu dali kafe, já si probrečela, my si popovídali a s jeho prosbou jsem mu znova půjčila masku.

„Bude sedm." Řekla jsem.

„Asi už bych měl jít." Řekl a zvedl se z mé postele kde jsme seděli.

„Nechci tě vyhánět, ale myslím že o tebe mají kluci starost. Mám na tebe ještě menší prosbu." Řekla jsem a doufala že to co mu řeknu udělá.

„Povídej." Já se jen zvedla a přišla ke skříni ze které jsem následně vytáhla vypranou, vyžehlenou a poskládanou  Matyho mikinu.

„Mohl bys mu ji vrátit?"

„To je to nejmenší co můžu udělat." Vzal ji do svých ruk a obejmul mě. Pak už jsem jen viděla jeho vzdalující siluetu.

Uuuu. Dnes ještě jedna docela dost mě to baví. Není sice moc zajímavá ale dala jsem si s ní práci. Srry za chyby.

Kikina :))