Forever [jikook]

Jikook - Forever: 2 Years Together pt. 4

Bylo mi smutno. Rozbrečel jsem se. Vstal jsem z postele a došel ke střepům. O jeden z nich jsem se pořezal když jsem je sbíral. Proč? Proč jsem na Jimjna, kterého tak moc miluju, řval? Proč jsem takový id*ot? Nejradši bych hned teď seběhl dolů za ním, ale neměl jsem na to odvahu. Zmohl jsem se jen na pofňukování. Jiminie... Brečel jsem více a více. Konečně jsem se vzchopil a vydal se z pokoje. No dobře... možná to nebyla odvaha spíše zoufalství. Uvědomil jsem si, že bez Jimina prostě nemůžu být ani malinkou chvilkh. Seběhl jsem schody a došel do obýváku. Na gauči nikdo neležel. Jiminie... kdesi? Tvůj id*ot tě potřebuje. Postupně jsem prohledal všechny místnosti v našem domě. Nikde nikdo...
,,Jiminie," chtěl jsem to takřičet, ale přes usedavý pláč jssm to nezvládl. Kde mám mobil? Jo na kuchyňské lince. Když jssm se tam dopotácel, vzal jsem ho do ruky a vytočil Jiminovo číslo... nic... Okamžitě jsem se rozběhl k botníku. Obul jsem si boty. Na bundu jsem kašlal a to i přestože venku stále pršelo. Otevřel jsem vchodové dveře, a co nevidím... Jimin ležel na zemi úplně promáčený od deště. Měl zavřené oči a nevypadal, že by byl při vědomí.
,,Neeee Jiminie!" zařval jsem a rozbrečel se ještě více. Hned jsem se k němu rozběhl. Vzal jsem ho do náručí, a co nejrychleji ho odnesl dovnitř. Položil jsem ho na gauč. Až teprve teď na světle jsem si všimnul, že mu ze spánku teče krev. Pomalu jsem ho svléknul z promáčeného oblečení a pak ho zabalil do několika dek. Ránu, která byla naštěstí malá, jsem mu šetřeně ošetřil. Svléknul jsem se taky a přitulil se k němu. Celou noc jsem nespal... Musel jsem sledovat Jiminův každičký pohyb. Byl jsem tak moc, že ho mám u sebe, a že mu nic není. Sice nevnímal slova, která jsem mu šeptal, ale aspoň jsem mohl poslouchat, jak dýchá. Neviňátko moje🥺. Bylo kolem osmé když se probudil.
,,Ach Jiminie, ty jsi vzhůru." vypísknul jsem radostí a silně jsem ho obejmul.
,,Jo jsem vzhůru." zazíval. Odhrnul jsem mu vlasy a zkontroloval mu už docela zahojenou ránu.
,,Co to děláš?" zeptal se a posadil se. Vzal jsem svůj mobil a podal mu ho, aby se mohl podívat.
,,Jak se mi to stalo?" nechápal situaci.
,,Pamatuješ si něco ze včerejška?" zašsptal jsem.
,,Jo, byl to hezký den... až na tu menší hádku. Naštval jsem se a šel jsem ven. Chtěl jsem se projít a víc si nepamatuju." podíval se do stropu.
,,Nevím jak se ti to stalo... Nassl jsem tě ležet venku když jsem... Moc se ti omlouvám... Já se ti moc moc moc omlouvám... Já..." hlas se mi zlomil. Rozbrečel jsem se. Jimin mě obejmul. Zabořil jsem mu hlavu do hrudi.
,,Taky se ti omlouvám, ale už o tom nemluvme. Co bylo, bylo, a co bude, bude..." konejšil mě jako malé dítě. Pohladil mě po tváři a donutil mě se na něj podívat. Setřel mi slzy.
,,Miluju tě, Kookie." usmál se na mě. Úsměv jsem mu oplatil.
,,Taky tě miluju, Jiminie."

,,Takhle jsem si naše výročí nepředstavoval." zasmál se když mě odnesl do ložnice.
,,Ja taky ne." položil mě na postel.
,,Půjdu nám udělat snídani." políbil mě na čelo.
,,Půjdu s tebou." chtěl jsem se zvednout, ale zarazil mě.
,,Ne ty zůstaneš tady... Vypadáš ospale." zakoulel jsem očima, ale věděl jsem, že má pravdu, a tak jsem nic nenamítal. Už chtěl odejít, ovšem já ho chytil za zápěstí a přitahnul si ho k sobě abych ho mohl políbit. Když se tak stalo, nechal jsem ho jít udělat nám snídani.