Golden days (TMR ff-CZ)

#28

Všichni běžíme k boxu. Siréna ohlašuje nového nováčka a já jsem až moc zvědavá. Něco mě k tý kleci přitahuje. Normálně bych stála opodál, ale dneska jsem si stoupla do první řady a koukala jak kluci odhrnuli klec. Alby mě pověřil uvedením bažu po Placu, a já se těšila.

Klec konečně dorazila a otevřely se její dveře. Nahlédla jsem dovnitř a nic neviděla. ,,Vidíte něco?" Zeptal se někdo. ,,Ne." Odpověděl Newt. Poté skočil do klece a začal prohledávat věci. Náhle se zastavil a asi někoho uviděl.

,,Isy, pojď sem, prosím." Vyzval mě Newt a já skočila do klece za ním. Nikdo jsme ještě neviděli, kdo v kleci je. Přešla jsem k němu a uviděla malou holčičku. Měla hnědé dlouhé vlásky a hnědé oči. Měla je trochu zakřivené. Seděla v rohu klece schoulená do klubíčka a plakala.

,,Ahoj, maličká. Neboj se. Koukej, já jsem taky holka. Mě se bát nemusíš, dobře? Já ti nic neudělám." Promluvila jsem na ní jemně. Zvedla hlavu a podívala se na mě přes uplakané oči. ,,Já chci maminku." Zašeptala holčička a nové slzy jí začaly stékat po tvářích. ,,Vezmi ji nahoru, nemůžeme být v kleci dlouho." Pošeptal mi do ucha Newt.

,,Maličká? Půjdeš se mnou nahoru? Můžeš klidně zavřít oči aby jsi se nebála, dobře? Já tě vynesu nahoru a potom si promluvíme, hm?" Řekla jsem. Ona jen pokývala hlavou a nechala se ode mě zvednout. S ní v náruči a Newtem jsme vystoupali z klece. ,,Koho to máš?" Zeptal se Alby. Všichni ostatní byli úplně zticha.

,,Teď mě prosím s ní nechte. Hodně se bojí a chce maminku. Bojím se, že se mnou jedinou promluví." Vysvětlila jsem Albymu. Ten jen přikývl a nechal nás odejít. Šla jsem s Newtem a holčičkou do Dvora do jedné z místností. Posadila jsem se na postel a nechala si ji v mém klíně, aby mi neutekla.

,,Už můžeš otevřít očka, maličká." Pošeptala jsem. Pomalu je otevřela a podívala se na mě, potom na Newta. ,,Muže tady být Newt, nebo nemůže?" Zeptám se, nechci aby se bála mluvit. Chvíli si ho skenuje, ale po chvíli malinko přikývne. ,,Dobře, pamatuješ si svoje jméno?" Zeptám se. Holčička chvíli prohledává myšlenky, ale po chvíli odpoví. ,,Ne, jakto?" Zeptá se svým roztomilým hláskem. Nechápu, jak sem může někdo poslat takhle malé dítě. Vždyť jí může být maximálně čtyři, možná pět.

,,Jak se jmenuješ? A ty?" Zeptala se nás maličká. Už neplakala a uklidnila se. Usmála jsem se na ni. ,,Já jsem Isabella a tohle je Newt." Představila jsem nás. ,,Jsi pěkný." Řekla holčička k Newtovi a usmála se. Ten se na ni taky usmál. ,,Ty jsi taky moc roztomilá." Řekne ji nazpátek. Jen se usměje a schová si hlavu v mé hrudi. S Newtem si vyměníme úsměvy.

,,Pojď, půjdeme se najíst. Kručí ti v bříšku." Řekne Newt a polechtá ji tam. ,,Nech toho, Newtie. To šímrá! Jídlo!" Vykřikne malinká a rozběhne se ven. Musíme za ní běžet, protože to tu nezná a mohla by se ztratit. Vyběhneme ze Dvora a malá si to míří rovnou k Labyrintu. Je překvapivě rychlá a tak musím přidat. ,,Ne! Tam ne! Tam je to nebezpečný!" Křičím na ni, ale ona se nezastavuje. Zastaví se, až když je sražena k zemi. A kým jiným než Kapitánem Gallym.

,,Co to děláš?!" Zakřičím na něj a doběhnu k malé a zvednu ji do náruči. Kouknu se na ni a zjistím, že má poškrábané celé předloktí a jinak nic. Za chvíli mám tričko plné slz od jejího plakání. Chudák, před chvíli přestala a už zase pláče. A může za to ten frasák Gally. ,,Vždyť jsem ji zachránil život! Vždyť by tam zaběhla a umřela by!" Křičel Gally. Naznačila jsem Newtovi, ať ho uklidní a vyšla jsem směrem Meďoši.

,,Tak koho to tu zase máme, Bellu?" Zeptal se Clint, když jsem vešla. ,,Nene, nesu náš malý přírůstek. Gally ji strčil a odřela si ruku." ,,Ahoj, maličká. Mohu se na to podívat?" Zeptal se Clint. ,,Neboj se, Clint je stejně hodnej jako Newt." Řekla jsem jí, když jsem viděla, že se bojí. Clint ji ránu v pohodě vyšetřil. Musel ji teda dát lék proti bolesti, protože tady mají hodně pálivou dezinfekci. Maličká v klidu držela a ani necekla. Byla jsem na ni pyšná.

,,Ahoj, já jsem Pánvička, tady máš jídlo." Představil se Pánvička a podal talíř holčičce v mé náruči. Pořád se bála jít dolů, takže jsem ji nosila. Ona se zachechtala a vzala si talíř. Můj vzal Newt a šli jsme k našemu stolu, kde už seděl Winston. Také se představil a malá se usmála. Sama seděla a sama se najedla, za což jsem byla ráda.

Po obědě přiběhl Minho z Labyrintu a když uviděl holčičku, jeho výraz se změnil. ,,Becky." Pošeptal a odběhl. Nevěděla jsem, co mu je, tak jsem malou předala Newtovi a odběhla za Minhem do lesa.

Uviděla jsem ho úplně v rohu dvou zdí. Měl ruce na kolenou a na nich položenou hlavu. Sedla jsem si vedle něj a položila mu ruku na záda. Hladce jsem ho tam hladila. ,,Co se stalo, Minho?" Zeptala jsem se po chvíli. Zvedl hlavu a já uviděla jeho uplakané oči. ,,To je Becky, Bell. To je moje sestra." Pošeptal. Zůstala jsem na něj hledět s otevřenou pusou. Ale pomalu mi to začalo zapadat na místo. Holčička doopravdy vypadala jako jedno souhvězdí na obloze a vypadá tak, jak mi ji Minho několikrát popisoval. ,,Jak to víš, že to je tvoje sestra? Říkal si, že to nevíš jistě." Zeptala jsem se.

,,Včera se mi zdálo o té samé paní, mojí mámě. Měla v rukou Becky a říkala: Tvůj nevlastní bratr, Minho, asiat, moc pohledný. Bohužel je už dávno pryč. Nemohla jsem nic dělat. Ani jste se nepotkali." Vysvětlil Minho a otočil na mě hlavu. Usmála jsem se na něj, ráda, že můj kamarád konečně potká svoji sestru. ,,Tak zvedni ten svůj frasnej zadek a pojď potkat svoji ségru, čóne. No šup, šup." Řekla jsem a pomohla mu na nohy. Ještě předtím než jsme vykročili směr maličká,  mě Minho objal. ,,Děkuju, Bell, za všechno. Jsi úžasná. A teď pojď a nikomu neříkej, že jsem ti řekl, že jsi úžasná. Nikdy se to nestalo, rozumíš?" Řekl když se odtáhl.  Usmála jsem se na něj a šli jsem najít Newta a malou.

___________________________
Nemoc je sice za náma, ale do Placu přijel nečekaný nováček, tak uvidíme co se stane.😏