Golden days (TMR ff-CZ)

#36

,,Co se to tu děje? Tady mezi váma?"

Minho i Winston se začnou červenat jako rajčata. Minho, který normálně má poznámky na všechno, je teď beze slov a ani se nikomu radši nekouká do očí. A to i Winston. Tomu teď připadá zem velice zajímavá a jeho ruce jakbysmet. Ostatní u našeho stolu kromě těch dvou se začneme smát a ty dva nás probodnou pohledy.

,,Vy dvě hrdličky jste úplně stejný." Poznamenám a dám si záležet na zdůraznění slova hrdličky. Minho to používal pro mě a Newta na začátku našeho vztahu a pořád to někdy používá. A proto mu to chci oplatit aby věděl jak jsem se cítila. Vím, že Winston nic takového neříkal, ale poškádlit svého kamaráda snad můžu, ne?

,,My víme." Řekl Newt a podíval se na dvojici. Minhovy oči se rozšířily a jeho tváře zčervenaly ještě víc. ,,Vy víte?" Zeptal se s roztřeseným hlasem. Já, Newt a Pánvička přikývneme.

,,Vy víte, že když jsme šli do lesa tak jsme si dali pusu a pak-" zastavím Minha než může říct něco víc. ,,Voho, to nemusíme vědět. My víme, že spolu asi chodíte. Víc informací nemusíme vědět." Winston Minhovi dal pohlavek a skryl si obličej v rukou. ,,Aha." Dodal Minho a mnul si místo pohlavku.

,,Takže to bereme jako ano?" Zeptal se Pánvička, který se snažil nesmát. Oba dva kývli a my jsme šťastně pokračovali v naší snídani.

Newt:
Po snídani jsem musel jít za Albym, který mě a Minha svolal na menší radu. Nevím úplně čeho by se to mělo týkat, ale můj odhad je na tu stěnu, která se hýbala v Labyrintu.

,,Ah! Pojďte! Je to docela naléhavý, takže proto to tolik spěchalo." Řekl Alby když jsme vešli do místnosti. Oba jsme kývli a posadili se naproti Albymu. ,,Proč ale jenom my dva? Proč ne i ostatní?" Zeptal se Minho. ,,Týká se to Labyrintu a není to úplně oficiální věc. Oba víte, že se jedna stěna pohnula v dobu, kdy by neměla a já ani nevím jestli to něco znamená nebo ne. Tak nechci aby se o to ostatní zajímali nějak více." Vysvětli Alby a my oba přikývneme.

,,Ben na tu stěnu koukal každý den a zatím se od té doby, co se pohnula,  nic nestalo. Ale myslím si, že to určitě nebyla náhoda. Nikdy se ta stěna ještě nepohnula a teď najednou jo? Jakoby nevím, ale něco mi nepřijde správně." Dodá Alby a koukne se na nás. Evidentně chce slyšet i naše názory.

,,Souhlasím. Budeme tam pořád posílat nějakého běžce, který není úplně nejlepší aby u ní stál nebo spíše pohyboval okolo. Pokud s ní pohybují Tvůrci, tak to určitě neudělají když tam někdo bude celej den stát." Řekl Minho a já souhlasil.

,,Dobře, dohodnuto čóni." Oznámil Alby po pár dalších minutách dohadování se koho pošleme stát ke stěně. S Minhem jsme kývli a oba šli jiným směrem. On do Labyrintu a já do zahrad.

,,O čem to bylo?" Zeptala se Isy, která právě sázela nějaké rostliny. Zacpal jsem Alex uši aby nic neslyšela a pověděl jsem jí, že jenom nějaké potíže s bežcema. Nechtěl jsem ji lhát, ale v situacích, kdy o tom víme jenom já, Minho a Alby, se lhát musí. Sice ji věřím, ale jsou to informace jenom pro pár lidí.

,,Hej! Newtie! Pusť mi ty uši!" Křičela Alex a sundavala si z uší moje ruce. ,,Promiň, ale tohle nemusíš slyšet. Já vím, že jsi už dost veliká na dost věcí, ale na něco ještě ne." Odpovím jí. Ona jenom protočí oči a hraje uraženou. Odejde stranou a posadí se na kámen. Otočí se na nás zády a my se na sebe s Isy podíváme.

,,Mladá dámo, tak takhle teda ne." Začnu a řeknu jí aby Alex šla ke mě. Ona zase protočí oči a namíří si to mým směrem. Chytnu ji za ruku a dovedu k ohništi kde si jí posadím na klín. Samozřejmě se vzpírá, ale já jí nenechám.

,,Alex, já vím, že ani jeden z nás nejsme tvoji rodiče. Normálně bych to nechal na Minhovi, ale ten je teď v Labyrintu, takže to musím udělat já. Isy a Pánvička by na tebe byli moc hodný, takže jsem tu zbyl fakt jenom já." Hodně jsem se nadechl a připravil se na mou řeč s menších dítětem. Nikdy jsem na žádný nezvyšoval hlas nebo třeba křičel, takže nevím jak začít ani co říct.

,,Já vím, že to tady může být nudný a že tady nemáš stejně starý kamarády, ale když na sebe budeme zlý a nebudeme si pomáhat, tak to tady nebude fungovat. Všichni tady si potřebujeme věřit i když je to někdy těžký. My už jsme větší a myslím, že jsme měli někoho kdo nás vychoval a naučil nějaké chování. A ty jsi to měla jen pár let svého života. A my nevíme jak být rodiči nebo jak se chovat k menším dětem, ale nějaké věci víme. Alex, já vím, že nemáš zrovna dobrej den, ale mohla bys zkusit být na ostatní milá a pomáhat nám?" Alex, která měla doteď uražený výraz a zkřížené ruce na hrudi, se uvolnila a obejmula mě.

,,Já se omlouvám Newtie. Já jsem vás nechtěla naštvat. Promiň." Zašeptala mi do ucha a rozplakala se. ,,Lex, neplakej. Každý máme někdy takové dny. Dám ti radu jo?" Hladil jsem jí po zádech zatímco Alex přikývla. ,,Když budeš smutná, přijď za mnou, Isy, Minhem, Pánvičkou, nebo třeba i Winstonem, dobře? My ti určitě pomůžeme." Poradil jsem jí a ona zvedla hlavu mého ramena. ,,Dobře." Řekla tím svým roztomilým hláskem.

,,Mám pro tebe návrh. Budeme si večer malovat popelem na kameny?" Alex se celá rozzářila, vyskočila mi z náruče a začala poskakovat kolem. Jen jsem se na ni usmál a nechal ji být šťastnou. Po chvíli ale přestala a přišla ke mě. Chytila mě za obě ruce a položila mi je na její ramena.

,,A teď pojď Newtie, jdeme pozdě do práce. Musíme pomáhat, pamatuješ?"

Jen jsem se zasmál a nechal se odtáhnout zpátky do zahrad.

___________________________
MOC MOC MOC DĚKUJU ZA 2k PŘEČTENÍ!!! Neskutečně si toho vážím. Děkuju že příběh pořád čtete a že se vám líbí😊♥️♥️♥️