Golden days (TMR ff-CZ)

#22

Pořád jsem běžela, nevěděla jsem kam, ale běžela. Skoro jsem nedýchala, v boku mě nehorázně bolelo, ale musela jsem běžet dál. Musela jsem zachránit všechny, hlavně mého Newta.

Poprvé asi za dvě hodiny jsem si dala odpočinek a jen si lehla na zem. Všechno mě bolelo, nejvíce ale moje prsty u rukou. Když jsem s nimi pohla, hrozně to zabolelo až jsem vykřikla. A tím jsem na sebe připoutala někoho pozornost.

V dálce jsem uslyšela klapání klepet. Z prvu jsem neměla tušení, co to je, tak jsem se šla podívat. Šla jsem tomu naproti, ale to byla ta největší chyba jakou jsem mohla udělat.

,,Rmut."

Řekla jsem a začala utíkat tak rychle, že bych předběhla i Usaina Bolta o takových sto metrů. Dobře... zas tak rychle ne, ale připadala jsem si tak. Nikdy jsem si nemyslela, že bych do Labyrintu šla a tím pádem riskovala svůj život, takže jsem se neobtěžovala zjišťovat o Rmutech něco víc. Ani jsem nevěděla jak vypadají. Prostě mě to nezajímalo. Ale teď, když před jedním utíkám, vím, že jsem se Minha měla aspoň zeptat jak jsou veliký.

Běžím doleva, doprava, rovně, ale ta bestie mě pořád následuje. Nechápu jak nemůže být už unavená, protože já jsem frasně unavená. Nejraději bych si lehla do spacáku, přitulila se k Newtovi a usnula. Tak moc ráda. Ale já blbka jsem se s ním pohádala a teď mě nenávidí. Skvěle, Isabello, skvěle.

Po nekonečně dlouhé době mě Rmut přestal nahánět a já si lehla na zem. Bylo mi úplně jedno, že by přišel zase a tentokrát jsem si jistá, že by mě dohonil. Byla jsem tak vyčerpána, že jsem skoro usnula. Bolest z mých prstu se přesunula na celé předloktí. Bolelo to jako čert. Nevím vůbec z čeho, nevím proč se mi to dělo. Ale asi to bude z toho ustavičného běhu. Nejsem na to zvyklá, tak asi moje tělo reaguje na dlouhodobý běh.

Za hodinu jsem se zvedla a rozhlédla jsem se kolem sebe. Vlevo i vpravo byly zdi, přede mnou pokračovala chodba, která za chvíli končila. Koukla jsem se za sebe, ale tam zeď taky byla. Byla jsem tu uvězněná. Vždyť jsem sem musela někudy proběhnout. To bych slyšela kdyby se ta stěna zavřela, nebo ne?

Na otázku mi ihned došla odpověď.

,,Ahoj Isabello. Koukám, že jsi se vydala do Labyrintu i po tom, co ti to všichni zakazovali. Úctyhodné. Ale já jsem tu proto, abych ti řekla něco jiného. Jedině ty je můžeš zachránit, jedině ty to dokážeš. Na konci této chodby najdeš lísteček, který ti řekne, co dělat aby jsi získala lék, ale pamatuj, musíš se vrátit do Placu než se brány zavřou. A pokud se odkud budeš nějak chtít dostat, tvůj kluk, tvůj nejlepší kamarád zemřou. Bez léku nic nezmohou. Nic. Tak si pospěš. A Isabello...

ZLOSIN je dobrý..."

Řekl hlas někde. Nevěděla jsem odkud vychází, ani kdo to byl, ale věděla jsem jasné, toho člověka jsem celým srdcem nenáviděla. Nebyla jsem hloupá, dala jsem si dvě a dvě dohromady. Ta paní vyrobila tu nemoc, tu kterou má Newt, teď už i Minho. A já jsem je musela zachránit, musela. A musela jsem to udělat než se brány zavřou, což podle slunce vypadalo tak na dvě hodiny. Nebylo to moc času, ale zkusit to musím.

Rozběhla jsem se nakonec chodby, kde doopravdy ležel lísteček.

Isabello, řekni tři slova, stačí jen tři slova a tvůj drahocenný přítel, který je na tom nejhůře, bude vyléčen. Tři slova... jen tři slova."

,,Cože?! Jaký tři slova?" Zeptala jsem se, ale nikdo tu se mnou nebyl, tak ani nevím proč. Nevěděla jsem, jestli tomu lístečku a té paní mám věřit, ale asi jsem neměla žádnou jinou možnost. Nic jiného jsem nenašla a stejně jsem odtud nemohla utéct. Byla jsem uvězněna v obdélníku, který vytvořily stěny Labyrintu.