Č𝗲𝘀𝗸é 𝘇á𝗵𝗮𝗱𝘆 𝗮 𝗱𝗮𝗹ší

Creepypasty #1

(Ahoj,jak jsem slíbila,tak jsem učinila. Děkuju moc za krásných třista přečtení. Moc si toho vážím. Jsem strašně ráda,že vás moje knihy baví.  🙏❤️
Každý den budu vydávat jednu creepypastu a postupně poté i japonské legendy, které budou vycházet dvakrát denně.)

𝖀𝖐𝖗𝖆𝖉𝖊𝖓á 𝖔𝖛𝖈𝖊 𝕭𝖆𝖇𝖞 𝕵𝖆𝖌𝖞

Po celá léta byla moje duše naplněna vinou a strachem. Po nespočet nocí jsem nemíval vůbec žádné sny a ptal se při tom sám sebe, zda mi může být tento můj hřích někdy vůbec odpuštěn. Mluvil jsem s naším knězem na vesnici, spytoval jsem svědomí ve zpovědnici, ale kdykoli nastane čas, abych požádal Boha o odpuštění, nejsem schopen jediného slova. Nedokážu totiž slovy ani popsat podstatu svého provinění. Takže místo toho jsem se raději uchýlil sem, do tohoto koutu virtuálního světa. Snad mi sdílení mého příběhu s anonymním publikem na internetu aspoň částečně poskytne určitou míru útěchy. Upřímně doufám, že mým přiznáním se lidem, čtoucí tento příběh, se budu moci zbavit části své viny. Ovšem vím, že i když si nějak sám sobě částečně odpustím, to, co jsem udělal, strach z toho, co jsem přivedl na svět, mě nikdy neodpustí. Ukradl jsem totiž ovci Baby Jagy. A trest mě neminul. Po většinu svého života jsem byl zaměstnán jako stavební dělník v Rakousku. Plat byl lepší, než cokoli, co jsem mohl získat v okolí mé vesnice. Práce se dala bez problémů zvládat a během zimy jsem mohl v pohodlí svého domova na východním slovensku odpočívat se svou manželkou. Vehementně jsme se snažili o dítě. Doufali jsme v nějakou budoucnost. Jeden z nesprávně umístěných ocelových nosníků na stavbě však tento sen rázem zbortil.
Po nespočtu operací, po zotavení, jsem mohl opět chodit, ale žádná stavební společnost by prostě nezaměstnala mrzáka. Každou drobnou práci na vesnici jsem bral tedy zavděk. Moje žena se pustila do prodeje vlněných klobouků přes internet, jenže většina lidí na slovenském venkově žije především díky umu s kladivem a rodinu prostě neuživí prodej nějakých klobouků. Naše úspory nám nějak pomohly zvládnout první zimu a velkorysost našich sousedů zajistila to, že sice nikdy nebudeme hladovět, ale čas se nám i přesto neúprosně krátí. Přiblížila se totiž druhá zima a schovívavost našich sousedů netrvala věčně. Každý okamžik mého života totiž nad mou hlavou odpočítávaly hodiny čas a neustále ve mně rozsévaly strach. Právě s těmi neviditelnými hodinami, které tikaly a tikaly nad mou hlavou, aby mi dávaly vědět, že moje rodina hladoví, jsem narazil na ovci. Zrovna jsem se belhal lesem, když jsem ji spatřil. Možná jsem tam v ten moment byl, abych si nějak pročistil svou mysl, nebo jsem byl možná přesvědčen, že při dostatečně dlouhé chůzi už nebudu takovým mrzákem, ale bez ohledu na to, jaké myšlenky se mi tenkrát honily hlavou, byla má pozornost upřena jen na tu ovci. Zvíře stálo naproti mně na jedné ze starých lesních cest.
Z krku té ovce visel překousnutý provaz a její oči byly stejně tak přihlouplé, jako oči jakékoli jiného užitkového zvířete. Ovšem její ovčí vlna měla něco, co způsobilo, že zbytek lesa jako by tam vůbec nebyl. Bez přemýšlení jsem se dostal k tomu tvorovi a pohladil ho po srsti. Vlna byla hebká, jako ten nejjemnější letní vánek. Někdy během tohoto hlazení se mi v mysli začala rodit myšlenka. Moje žena by přece s takovou vlnou dokázala zázraky!
Bé
Dostala ze sebe ovce, jako by se mnou souhlasila. Rozhlédl jsem se kolem. V celém velkém lese jsme byli sami. Nebyli zde žádní svědci. Ještě předtím, než se moje mysl vydala na temnou cestu, se mé oči zaměřily na provaz kolem jejího krku. Někdo ji měl někde uvázanou. Někdo tu ovci vlastnil a zvíře té osobě jednoduše uteklo. Zakousl jsem se do jazyka, popadl jsem jeden konec provazu a vedl jsem ovci zpátky po cestě, odkud sem přišla. Přesvědčil jsem sám sebe, že její majitelé budou rádi, že jim zvíře přivedu zpět a možná mi za to pak poskytnou nějakou odměnu. Prostě jsem sám sebe přesvědčil, že dělám správnou věc. Když jsme tak kráčeli, nemohl jsem si pomoci a musel jsem se dívat na její ovčí uši. Ani jedno z nich nebylo oštítkované. Ovce neměla vlastníka. Přinejmenším tedy legálně.
Bé!
Ozvala se ovce. Jako by se mnou souhlasila. Cesta, z níž sem ovce přišla, nebyla na chůzi nijak snadná. Neustále se klikatila a byla strmější a já jsem se na okamžik obával, že to moje noha nezvládne. Ovšem bez ohledu na to vše jsem pokračoval dál. Hlas hluboko v mé mysli mi totiž našeptával, abych udělal správnou věc. Po bolestivém stoupání jsem se dostal na mýtinu na vrcholku kopce, když jsme s ovcí nyní stáli před nejpodivnější chalupou, jakou jsem kdy viděl. Byla postavena z krytinových tašek a dřevěných špalků, stejně jako jakýkoli jiný dům, který člověk mohl na vesnici v horách vidět. Ovšem chalupa neměla žádné vchodové dveře. Navíc stála pár metrů nad zemí, na vrcholku toho, co vypadalo jako obří kuří noha. Namísto vchodu tam byl jen žebřík, který vedl až k základům tohoto podivného místa. Z něho visel provaz, překousnutý, až na pahýl. Moje zdravá noha otupěla při pomyšlení na to, jak bolestivá bude cesta po žebříku nahoru. "Je někdo doma!?" Zařval jsem na tu chalupu v oblacích. "Našel jsem vaši ovci!"
Nějakou dobu jsem čekal, ale žádná odezva nepřišla. Provaz byl přetržený tak moc, že už by určitě nešel dát zpátky do kupy a bylo taky obecně známo, že se těmito lesy prohánějí vlci. Řekl jsem si tedy, že se mnou bude ta ovce ve větším bezpečí. Přesvědčil jsem proto sám sebe, že když si ji vezmu k sobě domů, tak vlastně udělám v ten moment nejlepší skutek.
Bé
Zaznělo z úst ovce, jako by se mnou souhlasila. Když jsem pak dorazil ke své chalupě, vzal jsem ji dovnitř s sebou. Neměli jsme totiž žádnou stodolu, do které bychom mohli zvíře umístit a obával jsem se taky, že pokud ji někdo  uvidí uvázanou před naším domem, mohli by nás třeba považovat za zloděje. Ukryl jsem proto zvíře na chodbě a šel jsem pro svou ženu, abych jí ukázal našeho nového hosta. Když jsem vstoupil, byla jako utržená ze řetězu. Když jsem byl totiž venku v lese, podařilo se jí při uklízení podkroví najít starožitný porcelán. Po letmém vyhledávání na internetu, se jí podařilo najít sběratele, který byl ochotný za tyto porcelánové hrníčky utratit značné peníze. Byl jsem nadšený z její jedinečné možnosti při výdělku, ale ona nebyla nadšená z té mé. Když jsem otevřel dveře a odhalil pohled na tu ovci na chodbě, začala zuřit.
Řekla mi, že jsem měl ovci nechat tam, odkud jsem jí vzal a že bych se měl držet dál od té podivné chalupy a věnovat se svému vlastnímu podnikání. Když jsem ji však přesvědčil, aby se dotkla ovce a skutečně tak pochopila měkkost její vlny, moje žena úplně přehodnotila svůj názor. Z těch bílých obláčků vlny by dokázala udělat klobouky vhodné i pro šlechtice a v kombinaci s penězi za porcelán bychom mohli v pohodě vyjít až do nadcházející zimy.
Bé
Odsekla ovce, jako by snad oslavovala s námi. Chvíli jsme prostě procházeli rukama ovčí vlnu a užívali si pocit našeho štěstí. Ovšem už brzy se do místnosti vklínilo dost otázek. Nevím, jestli jsem tu otázku zformuloval já, nebo ona, ale visela ve vzduchu už dlouho předtím, než byla vyslovena. Za kolik bychom mohli tu ovci prodat?
Bé!
Řekla ovce, jako by jí ta otázka opravdu zajímala. Nejprve jsme se s manželkou jednoduše hádali. Fantazírovali jsme, co bychom mohli dělat s náhlým přívalem peněz. Brzy však touha po potencionálních penězích vyvolala konkrétní potřebu.
Se zisky z klobouků a porcelánu bychom se mohli drbat na bradě, ale kdybychom tu ovci prodali, mohli bychom doslova prosperovat! Toho večera jsem nechal svou ženu s naším hebkým hostem samotnou a vydal jsem se do blízké hospody. Halčín, statný majitel obchodu se smíšeným zbožím, byl s odhadem ceny za ovci opravdu rychlý, ale ještě rychleji se přímo zeptal na ovci. Zpočátku jsem se tématu vyhýbal a řekl jsem mu, že jsem jen zvědavý ohledně ekonomické stránky chovu zvířat, ale po několika slivovicích se mi rozvázal jazyk. "Ale, Ferko, ty darebáku!" Zasmál se Halčín, když jsem mu došeptával svůj příběh. "A říkáš navíc, že ta ovce není nijak označená?" Přikývl jsem. "No, nemáš ty štěstí, že mám zrovna bratrance, který má na takové štítky přímo přístroj? Byl by více, než štastný, kdyby mohl pomoci ovci najít nový domov a ty bys tak jako nálezce získal aspoň nějakou malou odměnu." "A jakou může mít tak cenu?" Zeptal jsem se. "5 euro." Řekl. “Sice to není nic závratného, ale byl to těžký rok. Vše, co hledám, je nějaká symbolická cena. Pomůže ti tak aspoň najít kupce."
Potřesením rukou bylo vše dohodnuto. Tímto urovnáním jsem však překročil hranici a z dobrého samaritána jsem se stal zlodějem... Po několika štamprlích domácí slivovice jsme se posadili k lesníkovi. Jeho žena začala jen před pár měsíci chovat ovce. No a po několika dalších panákách jsme měli kupce. Hospodský dohlížel na to, aby naše panáky na stole nezely prázdnotou a my ani nevnímali, jak rychle večer ubíhá. Nakonec jsme byli požádáni, abychom hospodu opustili, protože hospoda zavírá. Když se tak stalo, silnice venku zela prázdnotou a vůbec nikde nesvítilo. S vypůjčenými baterkami se naše skupinka provoněná ethanolem začala potácet zpátky domů. I ve své opilosti se skupina pohybovala příliš rychle na normální chůzi, kterou jsem byl schopný nějak akceptovat. Pomalu i ostatní paprsky baterek mizely, jak se jeden za druhým vracely zpátky domů. Brzy jsem tu byl jen já, vesnická silnice a temný les za mnou. Po měsících starostí jsem konečně našel chvilku odpočinku, euforii z všeho toho alkoholu a náhlém finančním zisku, jsem se cítil naprosto úžasně.
"Vesničane, neviděl jsi náhodou ovci, která tudy prošla?" Zasípal najednou hlas staré ženy kdesi v temnotě. “To prokleté zvíře překouslo provaz, který ho držel. Mám takový pocit, že se vydalo někde sem." V jejím tónu byla patrná vlídnost. Jako by mě nenazvala vesničanem formou urážky, ale spíše se jednalo o prostředek uvedení skutečnosti. Začal jsem baterkou pátrat po té neznámé stařeně, ale kolem sebe jsem viděl jen větší temnotu. "Jsi hluchý, nebo jsi snad hloupý, vesničane?" Zeptal se hlas a jeho laskavost z něj jako by vyprchala. "Neviděl jsi tedy tudy projít ovci?" Chtěl jsem jí říct pravdu. Chtěl jsem udělat správnou věc a vrátit jí to, co jsem ukradl, ale alkohol v mé krvi měl očividně jiné plány. "Neviděl jsem tady žádnou ovci. Asi se jen mýlíte." Zničehonic jsem cítil, jak moji ruku sevřely drsné prsty. "LHÁŘI!" Zasyčela, když mě pevně stiskla za kůži.
Když se pak mé baterce povedlo ji konečně zachytit, spatřil jsem obličej tak groteskní, že mě to až vyděsilo k smrti. Její tvář byla stará. Zoufale stará. Její kůže byla zvráštěná a vypadala jako nějaká roztavená socha. Tenké bílé pramínky na její hlavě se zdály být nic jiného, než vzpomínkou na vlasy. Ten její dlouhý, špičatý nos s velkou bradavicí na něm byl opravdu děsivý. Ovšem, co mě skutečně děsilo, bylo její obočí, které na její vrásčité, bledé tváři působilo tak drsně, vzdorovitě a krvežíznivě. "Vím, že jsi mi ukradl mou ovci, vesničane." Řekla čarodějnice s úsměvem, který odhalil, že jí zůstalo jen několik málo zubů. "Vím úplně všechno a odpustím ti to. Ovšem za určitou cenu." Čarodějnice se tomu šíleně zachichotala a každý chraplavý nádech otřásal jejím mohutným tělem. I když normálně baterka svítila velice jasně, když jsem tehdy opouštěl hospodu, začala blikat a blbnout, jako by snad odmítala být součástí vyjednávání, jako by se ta záležitost s ovcí týkala čistě mě a temnoty za mnou. "Jaká je cena?" Zeptal jsem se obezřetně. "Víš, vesničane, tou cenou je pouhý polibek. Jsem už stará žena, která postrádá náklonnost pohledných mužů. S radostí proto vyměním mou ovci za vzpomínku na dávnou minulost." Udělal jsem krok dozadu. Moje noha přitom sebou zacloumala, stejně jako by se snad blížila nějaká bouře.
"Ne." Řekl jsem. "Neviděl jsem tady žádnou ovci a určitě vás nebudu líbat. Přeji Vám dobrou noc, stařenko." Odklonil jsem se od té šílené čarodějnice tak rychle, jak jen jsem dokázal, ale její hlas zněl i přes to nadále temnotou: “Hloupý vesničane." Řekla a její hlas byl najednou úplně lhostejný. "...Lež má krátké nohy, ale trest pro jedince bude daleko horší! Kéž nikdy nezapomeneš na svůj hřích! Kéž nikdy nezapomeneš na to, že jsi jen prostý Ihář a zloděj! Kéž budeš litovat toho, že jsi odmítl mou nabídku! Proklínám tě, vesničane! Proklínám tebe, i všechny, na kterých ti záleží! Kéž celá tvá vesnice bude trpět za to, co jsi udělal!" Její hlas se ozýval v mé hlavě až do doby, co jsem přešel práh svého domu.
Když jsem vkročil dovnitř, neřekl jsem o tom své ženě ani slovo. Znetvořená tvář té čarodějnice, její zvláštní obočí, její krutá slova, všechno se mi to usadilo v mé mysli a nemohl jsem to dostat z hlavy. Rovněž jsem nechtěl, aby si s tím dělala starosti. Potenciál starožitného porcelánu, ovčí vlny a peněz z ovce jako takové, to všechno ji činilo tak šťastnou. Plnou naděje. Nechtěl jsem jí tu naději brát. Pokusila se mě svým líbezným šepotem nalákat do ložnice, ale moje mysl byla příliš rozptýlená na romantiku a moje tělo nebylo v kondici, aby dokázalo projevit patřičnou lásku. Místo toho, abych ulehl vedle mé ženy, jsem zůstal v obývacím pokoji s naším vlněným hostem a starožitným porcelánem. Byl to dlouhý den a měl jsem před sebou hodně, co zvažovat, ale když jsem tak seděl a neslyšel nic jiného, než praskání v krbu, které mi dělalo společnost, začal jsem být mnohem klidnější. Toho rána jsem se probudil jako muž, který se bál nevyhnutelného hladu, který přichází s chudobou, ale kvůli všem těm okolnostem jsem věděl, že tikající hodiny nad mou hlavou byly odsunuty do pozadí. Se starožitným porcelánem bychom byli schopni mít na stole dostatek jídla a pokud bych nikdy nikomu neřekl o té čarodějnici, tak by ještě mohla být ovce prodána lesníkovi. Můj život se stal absurdním, ale když jsem tam tak seděl, v tlumeném světle mé chalupy, věděl jsem, že se to vše opravdu zlepší.
"Bé..." Odpověděla ovce způsobem, jako by však se mnou nesouhlasila..
Ten tvor mi zíral přímo do očí, jenže hloupost zvířete v jeho očích rázem ustoupila a dala vejít úplně jinému pohledu. Viděl jsem to jen přes rychlý záblesk ohně v krbu, ale emoce v jejích očích byly prostě nezaměnitelné. Za jejíma temnýma očima jsem viděl zdroj nekonečné nenávisti. "BÉ!" Křičela ovce, když se snažila kě mně přiblíži. Zvíře však už tak pěkně necválalo, jako na té lesní cestě. Nohy té ovce se nemotorně pohybovaly po dřevěné podlaze, jako by snad byly zvířeti úplně cizí. Z poryvem ohně z krbu jsem si uvědomil, že také jsou. Ovce už totiž nestála na svých starých ovčích nohách. Místo toho vlněné tělo zvířete balancovalo na neustále rostoucí sadě masitých nánosů něčeho zvláštního. "BÉ!" Zakřičela razantně ovce a odhalila mi tak sadu tupých zubů a tmavě zvlněného jazyka. V žilách mi začala tuhnout krev. Pomalu jsem se odbelhal z gauče a vydal se k zadnímu vchodu. To, na co jsem se díval, už nebyla ovce a to, co se dívalo na mě, to bylo za jediným účelem. Nějak mi ublížit.
Přesto jsem někde v houbi své vyděšené duše doufal, že pokud otevřu ty dveře a nechám stvůru, aby jimi unikla, tak se mi vůbec nic nestane. Otevřenými dveřmi vnikal dovnitř vnější svět, klopýtající bestie se na okamžik zastavila a podívala se na les za mou chalupou. Její nohy se při tom nadále zvětšovaly, ale ta stvůra další krok neudělala. "BÉÉÉ!" Zakřičela a potom natáhla svůj krk k otevřeným dveřím. Na okamžik sebou ta stvůra jednoduše zatřásla. Její vlněné tělo se s námahou zvedlo, ale jak ta bestie pokračovala v napínání svého krku, její tělo se znovu začalo měnit. Zpočátku se zvětšovalo v malých, střídavých dávkách, jako by snad její ovčí krk byl nějaký zamotaný provaz vytahovaný ze studny, ale natažení krku začalo být brzy konstantní. Znetvořené tělo šelmy se začalo zvětšovat až ke stropu mé chalupy a ze zadních dveří se jí tyčila její strašlivá tlama. "BAAAARGH!!!" Vykřiklo to stvoření někam do hlubin temného lesa. Ustoupil jsem ke dveřím na chodbě, jelikož jsem z toho místa prostě musel nějak uniknout, ale jakmile jsem se dotkl dveří, stvoření se přede mnou ohnulo. Na zlomek vteřiny jsem zaregistroval zvuk porcelánu, který se rozbíjí, ale tato tragédie se rychle stala naprosto irelevantní.
Vysokonohá stvůra totiž nyní stála přímo nade mnou a její hrozné čelisti sestupovaly přímo ke mně. Pohled v jejích očích byl nezaměnitelný.. Jediné, co chtěla, bylo, abych byl mrtvý... "BAAAAAAAARGH!!!!" Zařvalo stvoření a vyslalo na mě příval plivanců, který zapáchal nějakou infekcí. Celé tělo šelmy se otřáslo vražedným očekáváním. Tohle pěkné stvoření z vlny, které mi kdysi přineslo takovou útěchu, se nyní proměnilo ve shluk chlupů pokrytých hlenem. Jak se to stvoření ke mně přibližovalo, tak ten hlen pomalu dopadal na dřevěnou podlahu. Věděl jsem, že nemůžu utíkat. Věděl jsem, že moje zmrzačená noha neunese mou váhu, kdybych se pokusil uniknout této dlouhonohé bestii. Místo toho jsem tedy rozhodl se ukrýt. Jako vyděšené děcko jsem se přikrčil pod stolem a naivně jsem doufal, že si mě třeba nevšimne. Na okamžik jsem dokonce mezi tím rozbitým porcelánem a páchnoucími zbytky věřil, že budu v bezpečí. Jenže jsem nebyl. Šelma s dlouhým krkem vrhla svou hlavu pod stůl a jedním rychlým pohybem ho převrátila a odhodila pryč.
Nyní jsem ležel na podlaze pod šelmou, která vypadala, jako by byla zrozena samotným peklem. Kosterní končetiny toho tvora se připravily k útoku a jeho bledě šedá kůže odhodila zbytek z jeho původního vlněného kabátu. Chystala se mě zabít nějaká noční můra. "BAAAAAAAAAAAAARGH!!!" Zařvalo to stvoření a připravilo svou čelist, aby mě usmrtilo. Vesmír se v ten okamžik téměř zastavil. Přede mnou jsem viděl rozzlobené oči šelmy. Viděl jsem její zuby, které se mi měly každou chvíli prodrat kůží, ale viděl jsem také něco jiného. Štětiny z koštěte. Sledoval jsem, jak drsné, špinavé štětiny koštěte udeřily mezi drsné a kruté oči té nestvůry. "Baaa!?" Zakňučela šelma, když stáhla zpátky svou hlavu. Mé ženě se nějak podařilo ji zasáhnout koštětem a křičela a požadovala, aby ta obludnost opustila náš domov. Ve stavu prvotního šoku a značné slepoty se ta bestie dostala ke dveřím a pak vyběhla ven, kdesi do divočiny.
Jediné, co jsme v tu chvíli mohli dělat, bylo zírat do lesa, kam běžela. Pak moje žena ty dveře zavřela. Naše kdysi zaručené zdroje bohatství ležely nyní na podlaze. Rozbité. Chvíli jsme truchlili nad ztrátou nově nalezeného bohatství. Chvíli jsme se snažili pochopit celé tohle šílenství kolem nás, ale nakonec jsme nebyli s to ani promluvit. Nezbylo nic, co by se dalo říct. Přinesi jsem do našeho domova hřích a my jsme za něj byli potrestáni. Moje žena popadla koště. Já jsem popadl hadr a začali jsme s úklidem podlahy, aby zmizela jakákoli stopa po odcizeném zvířeti, nebo starožitném porcelánu. Té noci nemohl ani jeden z nás dvou usnout. Od té noci obecně už není spánek takový, jaký býval. Už jsou to dva roky, co jsem z té chalupy s kuří nohou v lese ukradl ovci. Přesto se nemohu přinutit o tom nějak mluvit. Chci se zbavit té viny. Chci pokračovat, ale můj hřích nebyl jen něčím, jako prostou krádeží, kdybych prostě něco ukradl. Usiloval bych o svátost smíření s knězem. O zpověď.
Podstata mého hříchu však nespočívá jen v porušení jednoho z přikázání. Ta běsnící hrůza... Ta obludnost, která zničila můj domov.. Je to bytost čirého zla... Je to bytost toho nejhoršího zla a já jsem byl zodpovědný za to, že vůbec existuje... Po celá léta byla moje duše naplněná vinou a strachem. Po celá léta jsem hledal odpuštění. Přesto vím, že ho nikdy opravdu nenajdu. Moje krádež třeba mohla být zapomenuta a tvor s dlouhým krkem mohl být vyhnán z mé vesnice, ale i přesto vím, že se někde v Podkarpatí ta obludná šelma nadále skrývá. Dokud nebude mrtvá, dokud si nebudu jistý, že už nemůže nikomu ublížit, už nikdy nebudu usínat s klidem a beze strachu...