𝕿𝖎𝖑𝖎 𝕿𝖎𝖑𝖎 𝕭𝖔𝖒
Bylo mi asi pět, když mě nechali hlídat mou prababičkou Yanou. Byla z Ruska a anglicky uměla jen pár frází, ale to bylo fuk. Neměl jsem ji moc rád. Byla divná. A když říkám divná, myslím tím vážně divná. Většinu času jen seděla u sebe v pokoji a koukala z okna ven. A taky každý večer chodila okolo domu, aby se ujistila, že jsou všechna okna a dveře zamknutá. A jelikož měla potíže se zrakem, většinou někoho brala s sebou, aby si byla stoprocentně jistá. Byla neustále paranoidní a kdykoliv slyšela v noci nějaký divný zvuk, i když to byl třeba jen náš pes, hned začala žvatlat pomatená slova v ruštině. Maminka jí uklidňovala, ale moc dobře věděla, že jejím anglickým útěchám nerozumí. Jediný, kdo v téhle rodině kromě prababičky uměl rusky, byla babička. A ta už byla po smrti. Moc si dala záležet na tom, když jsme u ní přespávali, abychom šli do postele včas. Nikdo neví proč to tak bylo, ale vždycky byla naprosto hysterická, když jí nebylo vyhoveno.
Jednoho večera rodiče chtěli jít ven do společnosti a nezbyl na hlídání nikdo jiný, než právě prababička Yana. Nechtěl jsem jí nějakým způsobem zasahovat do jejího "programu" a dělal jsem to, co normální pětileté děti dělají. Kreslil jsem si, koukal na Toma a Jerryho a dal si před spaním teplé kakao. Pak přišel čas jít na kutě. Venku už byla černočerná tma a já jen tiše naslouchal meluzíně, co si zpívala v komíně smutnou píseň. Ale mimo ní jsem slyšel i kroky. Šouravé, ale těžkopádné kroky na naší rozvrzané dubové podlaze. Yana zase chodila po domě a zamykala dveře. Po chvilce se mé dveře otevřely a vstoupila do mého pokoje. Její propadlé tváře působily ustaraně a vyděšeně. Vypadala, jakoby mi chtěla něco říct. Určitě mi toho chtěla říct opravdu mnoho, ale svou chabou anglickou slovní zásobou mi řekla jen pár slov.
,,Ty lehnout a poslouchat."
Poslušně jsem se položil do peřin a až po nos jsem se přikryl peřinou. V místnosti bylo neobvyklé chladno a Yana působila mnohem víc zneklidněná, než normálně.
Posadila se vedle mé postele do semišového křesla a jednu zkřehlou ruku mi položila na peřinu. Úplně jsem ztuhnul, když jsem ji ucítil, bylo to jako mít na sobě kus mrtvoly. K ní neměla prababička ani moc daleko, ale to jsem si nechal pro sebe. Nevěděl jsem, co bych od ní měl poslouchat, ale očividně to vypadalo důležitě. Když ale otevřela pusu, všechna důležitost se náhle vytratila.
,,𝖳𝗂𝗅𝗂 𝖳𝗂𝗅𝗂 𝖻𝗈𝗆,
𝖹𝖺𝗄𝗋𝗈𝗒 𝗀𝗅𝖺𝗓𝖺 𝗌𝗄𝗈𝗋𝖾𝖾,
𝗄𝗍𝗈-𝗍𝗈 𝗁𝗈𝖽𝗂𝗍 𝗓𝖺 𝗈𝗄𝗇𝗈𝗆 𝖨 𝗌𝗍𝗎𝖼𝗁𝗂𝗍𝗌𝗒𝖺 𝗏 𝖽𝗏𝖾𝗋𝗂. 𝖳𝗂𝗅𝗂 𝖳𝗂𝗅𝗂 𝖻𝗈𝗆,
𝗄𝗋𝗂𝖼𝗁𝗂𝗍 𝗇𝗈𝖼𝗁𝗇𝖺𝗒𝖺 𝗉𝗍𝗂𝗍𝗌𝖺,
𝗈𝗇 𝖾𝗓𝗁𝖾 𝗉𝗋𝗈𝖻𝗋𝖺𝗅𝗌𝗒𝖺 𝗏 𝖽𝗈𝗆 𝗄 𝗍𝖾𝗆,
𝗄𝗈𝗆𝗎 𝗇𝖾 𝗌𝗉𝗂𝗍𝗌𝗒𝖺.
𝖮𝗇 𝗂𝖽𝖾𝗍,
𝖮𝗇 𝗎𝗓𝗁𝖾
𝖡𝗅𝗂𝗌𝗄𝗈.
𝖳𝗂𝗅𝗂 𝖳𝗂𝗅𝗂 𝖻𝗈𝗆,
𝖳𝗒 𝗌𝗅𝗒𝗂𝗌𝗁𝗂𝗌𝗁, 𝗄𝗍𝗈-𝗍𝗈 𝗋𝗒𝖺𝖽𝗈𝗆?
𝗉𝗋𝗂𝗍𝖺𝗂𝗅𝗌𝗒𝖺 𝗓𝖺 𝗎𝗀𝗅𝗈𝗆 𝖨 𝗉𝗋𝗈𝗇𝗓𝖺𝖾𝗍
𝗏𝗓𝗀𝗅𝗒𝖺𝖽𝗈𝗆.
𝖳𝗂𝗅𝗂 𝖳𝗂𝗅𝗂 𝖻𝗈𝗆,
𝗏𝗌𝖾 𝗌𝗄𝗋𝗈𝖾𝗍 𝗇𝗈𝖼𝗁 𝗇𝖾𝗆𝖺𝗒𝖺,
𝗓𝖺 𝗍𝗈𝖻𝗈𝗒 𝗄𝗋𝖺𝖽𝖾𝗍𝗌𝗒𝖺 𝗈𝗇 𝖨 𝗏𝗈𝗍-𝗏𝗈𝗍 𝗉𝗈𝗒𝗆𝖺𝖾𝗍.
𝖮𝗇 𝗂𝖽𝖾𝗍
𝖮𝗇 𝗎𝗓𝗁𝖾
𝖡𝗅𝗂𝗌𝗄𝗈"
Ona mi... zazpívala ruskou ukolébavku? Myslím si, že jí asi muselo dojít, že jí nerozumím, ale nechtěl jsem jí rušit. Vypadala děsivě. I její hlas se jakoby změnil. Zírala upřeně ven z okna mého pokoje a odříkávala básničku svým silným ruským přízvukem jako nějakou zázračnou mantru. Když skončila, ozvěna jejího děsivého hlasu se mi ještě dlouho ozývala v hlavě. Měl jsem pocit, jakoby do mě přes tu píseň něco vložila, ale nemohl jsem určit co.
,,Ty nechodit pryč." A odešla.
Zkoušel jsem zavřít oči a usnout, ale ten její hlas... ten její zatracený hlas nechtěl zmlknout. A tak jsem se jen převaloval v posteli a hrál se stíny. Dokud jsem neuslyšel ten zvuk. Něco se plížilo okolo domu.
Rychle jsem sebou trhnul a schoval se pod peřinu. Horkým dehcem jsem si zahříval zkřehlé ruce, které se klepaly strachem. Ten zvuk... bylo to, jakoby někdo přejel drápy po zdi. Jakoby někdo zaťukal na dveře. Jakoby se ty dveře otevřely. Tlumený náraz. Bolestné zavytí. Pak ticho. Ráno rodiče našli prababičku poklidně spící na gauči, zatímco u nás v kuchyni vedle vstupních dveří ležel mrtvý pes. Byl rozsápaný, bez srsti a bez jakéhokoliv masa. Zbyla z něj jen kostra. Nebylo normální, když vnouče spí u sebe v pokoji, polomrtvé strachy z ruské ukolébavky, zatímco jeho prababička sedí v křesle poté, co vykuchala vašeho oblíbeného chlupatého kamaráda. Marně se snažila vysvětlovat, že to ona nebyla. Pořád říkala něco o obětním beránkovi a podobných blbostech. Rodiče to brali jako impulz k tomu, aby ji poslali do blázince. Ve kterém nakonec i umřela.
Nebyl to hezký konec, ale umřít v rodině, kde ji nenáviděli, nebo v blázinci, kde se alespoň ztratíte mezi ostatními narušenými lidmi? Teď, když už mi dávno není pět a prababička je pár metrů pod zemí, jsem na to začal zapomínat. Ale jednoho večera jsem tu její děsivou básničku našel. A když jsem k ní našel i překlad, mé dětství se mi rozpadlo před očima...
𝖳𝗂𝗅𝗂 𝗍𝗂𝗅𝗂 𝖻𝗈𝗆,
𝗍𝖾ď 𝗓𝖺𝗏ř𝗂 𝗌𝗏𝗈𝗃𝖾 𝗈č𝗂,
𝖭ě𝗄𝖽𝗈 𝗈𝖻𝖼𝗁á𝗓í 𝗇áš 𝖽ů𝗆, 𝗎ž 𝗄𝗅𝖾𝗉𝖾 𝗇𝖺 𝖽𝗏𝖾ř𝖾. 𝖳𝗂𝗅𝗂 𝗍𝗂𝗅𝗂 𝖻𝗈𝗆,
𝗉𝗍á𝖼𝗂 𝗇𝗈𝖼𝗂 𝗓𝗉í𝗏𝖺𝗃í,
𝖴ž 𝗃𝖾 𝗎𝗏𝗇𝗂𝗍ř 𝖽𝗈𝗆𝗎, 𝖺𝖻𝗒 𝗏𝗂𝖽ě𝗅 𝗍𝗒, 𝖼𝗈 𝗇𝖾𝗌𝗉í. 𝖯ř𝗂𝖼𝗁á𝗓í,
𝗎ž 𝗃𝖾 𝗌𝗄𝗈𝗋𝗈 𝗍𝗎,
𝖻𝗅í𝗓𝗄𝗈...
𝖳𝗂𝗅𝗂 𝗍𝗂𝗅𝗂 𝖻𝗈𝗆,
𝗎ž 𝗁𝗈 𝗌𝗅𝗒šíš?
Čí𝗁á 𝗍á𝗆𝗁𝗅𝖾 𝗏 𝗋𝗈𝗁𝗎,
𝗎𝗉ř𝖾𝗇ě 𝗇𝖺 𝗍𝖾𝖻𝖾 𝗓í𝗋á.
𝖳𝗂𝗅𝗂 𝗍𝗂𝗅𝗂 𝖻𝗈𝗆,
𝗍𝖾𝗆𝗇á 𝗇𝗈𝖼 𝗏š𝖾 𝗌𝗄𝗋ý𝗏á,
𝗓𝖺 𝗍𝖾𝖻𝗈𝗎 𝗌𝖾 𝗉𝗅íží,
𝗎ž 𝗍ě 𝗌𝗄𝗈𝗋𝗈 𝗆á.
𝖯ř𝗂𝖼𝗁á𝗓í,
𝗎ž 𝗃𝖾 𝗌𝗄𝗈𝗋𝗈 𝗍𝗎,
𝖻𝗅í𝗓𝗄𝗈...
ČTEŠ
Č𝗲𝘀𝗸é 𝘇á𝗵𝗮𝗱𝘆 𝗮 𝗱𝗮𝗹ší
Paranormal[Dokončeno] Svět se zdá na první pohled tak překrásný a poklidný. Tak nevinný. Avšak pojďme si povyprávět trochu více o tom,jak nevinný vlastně doopravdy je.
