Jmenuju se Naiomi Petsch. Je mi 16. Mám starší sestru Madelaine Petsch. Je jí 22. Hrozně moc jí miluju. Vlastně Madelaine není jen moje sestřička, ale je taky i moje adoptivní mamka, protože když nám zabili rodiče tak jsme šly do dětského domova. Jelikož je Madelaine starší tak ten děcák mohla dřív opustit no a hned jak od tamtud odešla tak si mě adoptovala, abych mohla žít s ní. Žijeme společně v malém městečku na jih od Severní Koralíny. Rodiče zemřeli, byli zastřeleni při vloupání. Mně bylo 9 a Madelaine 13. Měla sem nejlepšího kamaráda Kia, byl pro mě skoro jako bratr. Bydlel s námi, protože byl sirotek.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Madelaine
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Kio
A teď vám povím proč sem MĚLA nejlepšího kamaráda Kia.....
Před třemi týdny....
Je 10:30 a já sedím ve škole a snažím se nějak tenhle den přežít. Když v tom se rozezní školní rozhlas a oznámí: „Prosíme Naiomi Petsch aby se okamžitě dostavila do kanceláře školy! Děkujeme. Konec hlášení." všechny pohledy spadnou na mě a já se okamžitě zvednu i se svým batohem a rozběhnu se ke školní kanceláři. Když dorazím k jejím dveřím zaklepu a po zaznění „dále" vejdu dovnitř. „Volá ti sestra." řekne mi ustaraně sekretářka a podá mi telefon, který si od ní okamžitě vezmu. „Madelaine?" řeknu do telefonu nejistě. „Naiomi? Naiomi! Musíš okamžitě "vzlyk" dojít ke Sweet river." ozve se z něj Madelaine. „Děje se něco?! Mad-." nestihnu to do říct, protože hovor ukončí. Vyděšeně se podívám na sekretářku a řeknu: „Musím jít mohla by jste mi napsat propustku na další hodiny?!" ona jen přikývne a já rychle vyběhnu ze školy a běžím rovnou k místu určení. Běžím lesem a když doběhnu ke břehu Sweet river uvidím tam stát Madelaine se slzama v očích a za ní policii a sanitku. Nechápavě se na ní podívám a jdu přímou čarou k těm lidem, kteří jsou tam hodně u sebe a není vidět na co koukají a co tam dělají. Když se mezi ně nějak protlačím a podívám se co se děje zastaví se mi srdce. Nemůžu skoro ani dýchat. Leží tam Kio. Je celý mokrý. Bledý a má fialovo modré rty. „Co se mu stalo?!" vykoktám ze sebe. Všichni jen sklopí oči k zemi. „On je...?" trochu zakřičím a do očí se mi valí vodopády slz. „Promiň Naiomi." řekne Madelaine a rozbrečí se. Začnu se třást a podlomí se mi kolena. Dám si ruku na pusu a po tváři mi stékají slzy. Opřu si hlavu o Kiovu studenou hruď. A propuknu v hysterický pláč je mi jedno že na mě všichni čuměj. Tohle byla jedna z nejhorších věcí co se mi kdy stala. Už to nevydržím a zakřičím do Kiovi nehybné hrudi. Takhle tam sedím a brečím asi deset minut. Dokud mě nemuseli ti záchranáři odtáhnout. Vzpírala sem se. Máchala sem kolem sebe rukama, ale nebylo mi to nic platné. Madelaine mě držela v objetí a utěšovala. Mezitím Kia odváželi do márnice. Poprosily jsme všechny, co byli součástí tohohle incidentu, aby si to nechali pro sebe. Když jsme pak dorazili zpět domů tak jsme z toho byla úplně v prdeli. Já sem nešla 3 týdny do školy a nevylezla jsem ze svého pokoje.
