Madelaine pov:
Je 18:40. Naiomi není pořád doma. Snažím se jí dovolat ale nezvedá mi to. Třeba přespala u nějakého kamaráda a jen mi to zapomněla napsat.
No nechala sem to plavat a dělala si svoje věci.
Když jsme pak ráno odcházela do práce tak Naiomi pořád není doma.
Konec Madelaine pov
Jackson pov:
Naiomi sem nikde neviděl. Třeba už šla do třídy. Chci se jí hlavně omluvit za to, že jsem jí včera řekl tolik hnusnejch věcí a že sem kvůli té puse tak vyšiloval. Je mi to hrozně líto.
Už sedím v lavici a zvoní na hodinu a Naiomi pořád nikde. Tak se otočím na Paytona a zeptám se ho: „Hej, nevíš kde je Naiomi?!” on jen pokrčil rameny. No třeba mě nechtěla vidět tak nepřišla. Nevadí dojdu k nim domů všechno jí vysvětlím a omluvím se.
Je konec školy a já mám ještě trénink, který mi končí v 17:30 takže u Naiomi budu tak v 18:05.
Po tréninku jsem vyrazil rovnou k Naiomi domů. Zazvoním na zvonek a chvíli čekám. Otevřela mi moc hezká zrzka. Vypadala docela smutně a dost rozhozeně. „Ahoj, potřebuješ něco?” zeptala se mě sklesle. Já se jen zhluboka nadechl a řekl jsem: „Je tady Naiomi? Chci se jí omluvit. Pohádali jsme se a já sem na ní byl dost hnusnej a mrzí mě to.” ona se na mě jen vyděšeně podívala a já nahodil nechápavý výraz. „O-ona není s tebou?!” zeptala se mě a já jen zakroutil hlavou. Ona si dala ruku na pusu a po tvářích jí stekly slzy. Dal sem jí ruku na rameno a zeptal se trochu nejistě: „Co se stalo?” ona se na mě podívala a řekla: „Naiomi se už včera nevrátila domů. Myslela jsme si, že je třeba s tebou a pak u tebe přespala a jen mi nedala vědět. Myslím si, že se jí něco stalo. Jestli jste se pohádali tak jí to mohlo nějak ublížit a pak by ona mohla ublížit sobě. Musíme to říct policii. Musej mi ji najít!” já jen přikývl a hned jsme se vydali na policejní stanici kde jsem to všechno řekli.
Druhý den policie přišla do školy. Ohlásila zmizení Naiomi a hned se přihlásilo několik dobrovolníků, kteří jí chtějí pomoct hledat. Byl jsme to já, Payton, Addison, Avani, Chase, Dylan a ještě pár dalších z jiných tříd. Hlásilo se jich víc, ale učitelé jich tolik nechtěli pustit. Všichni jsem vyšli ze svých tříd a začali prohledávat město. Jelikož to bylo v novinách tak nám pomáhalo hledat i několik dalších občanů našeho malého městečka.
Konec Jackson pov
Payton pov:
Zrovna jsme v lese blízko Sweet river. Voláme na Naiomi, ale nikdo se neozývá. Oddělím se od skupiny a jdu se podívat k zamrzlé řece. Stojím u břehu. Rozhlížím se a najednou uvidím postavu ležící na ledu. Nebo myslím si že to byla postava. Vstoupím jednou nohou na led a zkouším jestli je bezpečné na něj vstoupit. Když jsem si dost jistý tak se pomalu rozejdu. Čím blíže jsem té postavě tím víc mi to někoho připomínám. Do p*či to je přece Naiomi. Rozběhnu se k ní. Je celá bledá a mokrá. Má ruku celou od krve. Krev je vlastně všude kolem ní. Hned jí vezmu do náruče a jdu s ní opatrně ke břehu. „Našel sem jí!” zakřičím. Hned se všichni seběhnou ke břehu a jen to všechno vyděšeně sledují. „Opatrně kluku!” zavolá na mě policista.
Naiomi jsem opatrně položil na břeh.
Konec Payton pov
Madelaine pov:
Ten kluk jí položil na břeh a já k ní opatrně přišla. Někdo hned zavolal záchranku. Zjistila sem jestli dýchá.... Ano dýchla, ale slabě. „O můj bože... Díky.” řekla jsem a po tvářích se mi valili slzy. Její hlavu sem si dala na kolena. Po chvíli přijela sanitka a Naiomi odvezli.
Konec Madelaine pov
Pomalu otevírám oči a ostré bílé světlo mě úplně oslepuje. Hlava mi úplně třeští. Je mi hrozná zima a ruku mám jako střep. Rozhlédnu se po místnosti, ve které sem se právě nacházela a můj pohled se zastaví u tří sedících postav s pohledem sklopeným k zemi a utrápeným výrazem. Hned se je poznala byla to Madelaine, Jackson a Payton. „K-kde to jsem?” řekla sem potichoučku. Ti tři hned zvedli hlavy a úplně se rozzářili. „Naiomi!” vykřikla Madelaine a opatrně mě objala. „Jsi v nemocnici.” řekl docela sklesle. „A proč?” zeptala sem se. „Ty jsi nic nepamatuješ?!” zeptal se Jackson. „No naposledy si pamatuju jak sem ležela u krvavé díry do ledu a hystericky brečela a pak už nevím.” řekla jsem a trochu se uchechtla. Hodili po mě výraz tipu: "co je tady k smíchu?" Najednou promluvil Jackson: „Naiomi, chci se ti omluvit já se choval jak největší kretén. Mrzí mě to.” najednou se Madelaine zvedla a řekla: „Půjdu ještě něco vyřešit s doktorem a vy si to tady zatím vyříkejte.” do řekla to a odešla. „Taky se moc omlouvám! Choval sem se jak kokot a ty jsi přitom úžasná holka. Chci se s tebou bavit a být ti po boku kdykoli budeš potřebovat.” řekl Payton. „Awww, jste mega rozkošný když se cítíte provinile.😂🥺💗” řekla jsem a zasmála sem se. Ani stydlivě sklopili hlavy k zemi a pousmáli se.
„Ale jedna věc mi pořád vrtá hlavou. Proč si to udělala?” zeptal se nejistě Jackson. „Možná se nesnáším, možná si myslím že si zasloužím zemřít. J-já fakt nevím!” trochu jsem zvýšila hlas a do očí se mi nahrnuli slzy. „Ne, ty si nezasloužíš zemřít.” řekli kluci naráz a podívali se na sebe. Najednou se Jackson zvedl ze židle. Došel k mému lůžku nahnul se nademě a dlouze mě políbil. Když se odtrhl od mých rtů tak se usmál. Payton tam jen seděl a pozoroval to s nepřítomným výrazem. Najednou do pokoje vešel doktor a spustil: „Slečno Petsch, máme pro vás špatnou zprávu.” podíval se na kluky a pak na mě. „To je v pořádku můžete to říct já jím věřím.” řekla sem klidným hlasem a na kluky se usmála. „Dobře tedy, jde o to, že se váš psychický stav se o dost zhoršil během tohoto roku. Proto vám budeme muset předepsat prášky.” řekl doktor a já jen chápavě přikývla.
