Na vozíčku [SasuNaru/ItaDei - Na přání] ✓

1. První den

Rozjíždíme další povídku na přání! Tentokrát pro Mona5876 <3 Měla jsem na výběr ze svých dvou oblíbených párů, takže jsem se nerozhodla nijak jinak, než je zkombinovat a dát je do jedné povídky ^-^ 

Doufám, že se tobě, i Vám ostatním bude líbit :)

Povídka bude vycházet každou sobotu ^-^

Naruto zaparkoval auto před malým rodinným domem. Vypnul motor, vyndal klíčky ze zapalování a vylezl z černého nalakovaného auta. Obešel vůz a otevřel kufr. Vyndal z něj invalidní vozíček, který několika zručnými pohyby složil do pojízdné formy, zabouchnul dveře kufru a přejel s vozíkem ke dveřím spolujezdce. Ty otevřel, odpásal svého spolujezdce, vzal ho opatrně do náruče a ještě opatrněji jej posadil na vozík, aby se mu sedělo co nejvíc pohodlněji.

,,Sedí se ti dobře?" staral se pro jistotu.

,,Hn," ucedil jen černovlasý muž sedící na vozíku.

Naruto si jenom tiše povzdechl. Zabouchl dveře a centrálním ovladačem zamkl auto. Opřel se o rukojeť vozíku a tlačil jej ke vstupním dveřím.

,,Kurva, ještě taška," vzpomněl si a plácnul se do čela, ,,nikam nechoď," houknul na přítele, ale pak se zarazil.

Sklopil poníženě hlavu a pevněji sevřel madla vozíku. Nedošlo mu to.

,,Promiň," zamumlal omluvu.

,,Nikam ti neuteču, toho se fakt nemusíš bát," utrousil ironicky černovlasý muž.

Naruto si jen opět povzdechl a doběhl do auta pro sbalenou tašku, kterou přivezl z nemocnice.

Odemkl dveře domu a i s vozíkem vjel dovnitř. Zaparkoval se svým přítelem v kuchyni.

,,Nemáš hlad?" zeptal se starostlivě.

,,Ne."

,,Fajn. Odnesu to do ložnice a vybalím to," oznámil mu tedy.

Na to již odpověď nedostal. S dalším povzdechem se odebral i s taškou do ložnice, kde vytřídil čisté prádlo a věci a špinavé oblečení a hygienické pomůcky odnesl do koupelny. Naházel všechno špinavé oblečení do pračky, přisypal prací prášek, nalil dostatek aviváže a rovnou ji zapnul.

Když odcházel, zahlédl svůj obličej v zrcadle. Tmavé kruhy mu pod očima skoro svítily, jak toho za posledních pár týdnů moc nenaspal. Vzal si teď v práci neplacenou dovolenou, aby se mohl o svého partnera řádně postarat.

Opustil koupelnu a vrátil se zpět do kuchyně, kde na něj už jeho dlouholetý partner čekal s naprosto bezvýrazným obličejem.

,,Nemáš žízeň?" staral se opět.

,,Ne."

,,Chceš si něco zahrát?"

,,Ne."

,,Tak co chceš dělat?"

,,Nic."

,,Chceš tu jen sedět a čumět do blba?"

,,Hn."

Naruto se se smutkem v očích díval na svého partnera. Tahle chladnost z jeho strany jej naprosto ubíjela. Chápal jeho vztek a bezmocnost, ale nemusel si to přece sakra vylívat na něm!

,,Laskavě na mě takhle nečum," obořil se na něj černovlásek zamračeně.

Blonďák k němu přistoupil ve smířlivém gestu, sklonil se a chtěl ho aspoň políbit, ale chlapec ucuknul. Modroočko zavřel oči, ve kterých ho začaly pálit slzy. Narovnal se tedy a otočil se ke kuchyňské lince. Beze slova začal s přípravou pozdního oběda nebo spíše dřívější večeře, i když mu černovlásek řekl, že nemá hlad. Hrozně ho bolelo, jak se k němu teď pár posledních týdnů choval. Byl chladný, odtažitý, mrzutý, arogantní, sobecký, cynický a ignorantský. Pro něj to bylo taky těžké, proč to nechápe, sakra?!