Na vozíčku [SasuNaru/ItaDei - Na přání] ✓

17. Podmínky

Když se Sasuke druhého dne probudil, zachvátil jej okamžitě nepříjemný a mírně bolavý pocit uvnitř hrudi. Srdce se mu bolestivě stáhlo, když zjistil, že leží v posteli sám. Pořád však u sebe cítil blondýnkovu přítomnost. Bylo tak příjemné po tolika dnech usínat v jeho objetí.

Tiše si povzdechnul a sklopil hlavu. Měl za to, že se možná vytratil opravdu ve chvíli, kdy unaveně usnul a teď... Teď už je možná i dávno doma. Sbalil se a vypadnul hned, co měl možnost.

,Sakra!' zaklel v duchu a sevřel pěsti.

Možná by se začal litovat a proklínat se a nadávat si, kdyby se najednou s tichým zavrzáním neotevřely dveře jeho ložnice.

,,No konečně seš vzhůru, spáči!"

Sasuke užasle zvedl hlavu a černýma onyxovýma hlubinama se zadíval na usměvavého blondýnka stojícího mezi futry. Párkrát musel trochu překvapeně zamrkat a zjistit, jestli si s ním jeho mysl jenom nehraje. Ne. Nehrála. Vážně tam stál. A vážně se usmíval.

,,Snídaně je na stole, už jsem tě chtěl jít vzbudit, aby to náhodou nevystydlo."

,,T-ty," vydechl zmateně černovlásek.

,,Co já?" povytáhl trochu nechápavě modroočko obočí.

,,T-ty jsi tu... Zůstal?"

Naruto se mírně uchechtl a zlehka pokýval hlavou.

,,Jestli tě moje přítomnost obtěžuje, můžu se klidně vypako-"

,,N-ne!... Ne!" skočil mu Sasuke do neukončené věty a prudce vrtěl hlavou.

,,Fajn," usmál se Uzumaki a založil si ruce v bok, ,,chceš pomoci se vstáváním nebo to zvládneš sám?"

,,Zvládnu to sám, jen... Mi přivez vozík, prosím."

,,Jasně," zazubil se druhý a na okamžik se vypařil.

Vozík zůstal od včerejška v koupelně, kde ho zanechali, když Naruto nesl Sasukeho v náručí do postele.

,,Pohni, ať to vážně nevystydne," popohnal ho a přistavil mu vozík u postele.

Tmavovlásek ze sebe shrnul peřinu, která jej stále zakrývala, a pořád jaksi nemohl uvěřit tomu, že tam Naruto stále je. Vážně si myslel, že už je dávno pryč.

,,Měli bysme si promluvit," ozval se ještě Narutův hlas ode dveří, než ložnici opustil a zanechal tak černovláska samotného.

Ten nasucho polknul. Momentálně si nedokázal správně vyložit, jak se má po poslední blondýnkově větě cítit. Bylo to dobře, že si chce promluvit, nebo špatně? O čem vlastně chce mluvit? Chce mu říct, že si prostě chce dát od něj na chvíli opravdu pauzu a na několik dnů, nedej bože týdnů, dát do pozadí i jejich tak zvané přátelství? Nebo mu snad chce říct něco, co by ho mohlo potěšit? Z čeho by snad mohli mít radost oba dva? Nevěděl, netušil, ale rozhodně byl nervózní.

***

Mladý blonďatý učitel právě pokládal na prostřený jídelní stolek hrnky s kávou a džbánek s pomerančovým džusem, když Sasuke pomalu přijel do kuchyně. Zajel k volnému místu, kde chyběla židle a pořádně se přisunul ke stolu.

,,Vypadá to krásně," zamumlal, když před něj druhý mladík pokládal talíř s již naplněnými, zamotanými a šlehačkou ozdobenými palačinkami.

,,Je fajn od tebe po dlouhý době slyšet nějakou pochvalu," neodpustil si blondýnek mírné rýpnutí a posadil si naproti němu.

,,Naruto-" začal Sasuke s hlubokým vydechnutím, ale blondýnek ho mávnutím ruky zarazil.