Nevydařený Pokus O Lásku

２. Zdlouhavá Cesta

Jeli jsme dlouho, a však za celou dobu nikdo neprohodil ani slovo. Všichni jsme se soustředili na cestu, ale mě už teda nohy a zadek boleli dost. MĚ. Tak jsem se zamyslela, jak hrozně na tom musí být Derim. Po očku jsem na něj koukla a viděla, jak se on dívá na mě. Hned se stydlivě podíval dolů ale pak zase na mě. Já jsem se musela pořád dívat na cestu, protože můj kůň je stejně retardovaný jak já, a tak ho poleká i menší větev v cestě. Já jsem snad jediná, ke které ten kůň bez problému příjde. Ostatní ho musejí tahat za uzdy a kůň se přitom pořád vzpírá. Někteří se k němu dokonce jen bojí přiblížit, natož na něm jet. Je hodně plachý, ale proto je úžasný. „hodná Leus..." poplácala jsem ji po krku a ona hned veseleji zrychlila. „Teliss!" zavolal najednou Derim. „no?" ohlédla jsem se na něj. „pošli Legolasovi zprávu!" zavolal. „jakou?" zasmála jsem se. „že potřebuju pauzu!" pronesl. „stát!" zvolal najednou Legolas v čele a začal svého koně brzdit. „prr, Leus... Prr." pomalu jsem ji zabrzdila, ale protože zpomalila až za nimi, musela jsem se s ní otočit a koňskou chůzí přijít k nim. „odpočineme si." rozhodl Legolas a koukl na Derima. „ty jsi vyslyšel mé přání! Ale víš, že se nemají poslouchat cizí rozhovory?" pokáral ho. „jel jsem vedle vás a nejsem hluchý." zasmál se a ladně seskočil z koně. Derim už byl dávno na vlastních a vedl svého koně kousek dál na pastvu. „a hele! Tam je louka!" uvědomila jsem si a slezla z koně. „ale ty jsi slepá, jak tak slyším." zasmál se Legolas, něco štělujíce na svém koni. „jen jsem si to později uvědomila no... Pane bezchybný." pouklonila jsem se a vzala svého koně za uzdu. On se jen pobaveně usmál a vydal se kus za mnou. Dovedla jsem Leus na pastvu k Derimovému koni. Po chvíli k nám přišli i jiní elfové a taky tu nechali své oře. Legolas se zase vydal k lesu a ostatní elfové ho hned následovali. Tedy až na mě a Derima, my jsme si ještě chvíli povídali s koňmi.

Když jsme přišli za ostatními, uvědomila jsem si, jaká je už tma. „nevyjeli jsme ráno?" udivila jsem se. „ano, ale byli jste tak šikovní, že jste vydrželi celý den." pochválil nás Legolas. „a já tím zaplatil životem..." pronesl Derim znaveně a posadil se vedle Legolase do trávy. „už podruhé. Výborně." usmála jsem se. A sedla si vedle Derima. „hoši... Chce se mi spát." pronesla jsem a položila si hlavu na Derimovo rameno. „však spi." povolil Derim a pohladil mě dvěma prsty po tváři. Jeho pohled ale nebyl jediný, který jsem na sobě cítila...

„Dej mi nějaký pořádný úkol, ať je sranda!"
„dobře, když chceš... Teliss, polib ho!"
Rychle jsem se podívala na Legolase, který se stejně udiveně podíval na mě. „cože?!" vystresovaně jsem se zasmála a podívala se zase na Derima. „notak!" pobízel nás. Přisunula jsem se tedy k Legolasovi a přitom se nervózně usmívala. „chcete to odpočítat?" nabídl nám Derim. Oba jsme hned přikývli a usmívali se. „tři... Dva... Jedna... Teď!" zvolal Derim. Legolas se ke mně hned naklonil a políbil mě. Chytla jsem ho za krkem a přitáhla si ho k sobě blíž. Lepil své rty na má ústa a já ho políbila opětovaně. Hned jsem se ale zase odtáhla a podívala se na něj. Po vteřině jsem odvrátila zrak a koukla zase na Derima. „vypadali jste jak nějaký zamilovaný pár" usmíval se. „ale Derime, přestaň! Byl to jen úkol!" zasmál se Legolas. Ty jeho slova mě celkem ranily, ale vlastně... měl pravdu.

Ráno jsem se probudila s hlavou položenou na Derimově hrudi a nohou až na Legolasově stehně. Znaveně jsem se posadila a protáhla se. „vyspala ses?" zeptal se hned mile Derim. „ale jo." usmála jsem se a rozhlédla se. „je ještě brzy?" zeptala jsem se a podívala se zase na Derima. „koukni na něj a uvidíš." zasmál se Derim a poukázal na spícího Legolase. „aha... Takže je hodně brzo." uvědomila jsem si a zase si lehla. Tentokrát celým svým tělem na zem. „asi ano. Však ještě spi." pronesl a vstal. „kam jdeš ty?" udivila jsem se posadila se. „jsem dost odpočatý. Já už spát nebudu." usmál se a rozešel se kousek po lese, jakoby ale věděl, že půjdu za ním. Hned jsem vstala taky a pomalu ho dohnala. Šla jsem po jeho pravici a dívala se hlavně pod nohy. „celkem mě udivuje, že zrovna ty už nechceš spát." pousmál se Derim. „no tak dneska bude nějaký zvláštní den." pousmála jsem se. „kdy se naše životy změní." doplnil mě. „jak změní?" udivila jsem se. On se ale jen usmál. „to uvidíš..." pronesl a podíval se zase vpřed. „celkem se tě bojím." pronesla jsem vyděšeně. „ale prosímtě, Teliss..." zasmál se Derim a otočil se ke mně. Hned jsem se taky zasmála a koukla na něj. V tu chvíli vypadal tak... Jinak. Jakobych ho tak hezkého a přitažlivého nikdy neviděla. Jeho krásné modré oči hleděly do mých a jeho mužské rysy lemovaly jeho černé dlouhé vlasy. Radši jsem se podívala zase na cestu, protože mi ten moment připadal už trapný. Prošli jsme se ještě kousek, ale protože jsme zaslechli, že jsou vzhůru, raději jsme se opět vydali zpátky.