Nevydařený Pokus O Lásku

25. Povečerní Debata

Nemohla jsem spát úplně, protože pořád povídali, a tak mě jakoby najednou ze spánku vzbudili ale já hned zase usnula. Když pomalu utichli, konečně jsem se propadla do hlubšího spánku. Během vteřiny jsem spala jak dudek. Po nějakém čase mne ale znovu vzbudili hlasy a nějaký pohyb. Probudilo mě to natolik, že jsem začala pomalu otvírat oči. Viděla jsem, jak Legolas s příjemným úsměvem někam jde. „ahoj, pupiku" usmál se na mě, když zjistil, že jsem vzhůru. „ahoj, mumi... Neopustíš mě?" ujistila jsem se unaveně a znovu si opřela hlavu o jeho rameno. „v žádném případě. Jsem ochoten si tě s sebou nosit pozbytek života" usmál se. Okamžitě jsem se příjemně zachvěla a pevněji ho objala. „takže budeme spinkat spolu?" usmála jsem se na něj. „samozřejmě, princezno" měl tak moc příjemnou náladu, a i skrz to jsem poznala, že je velmi rád za zničení prstenu a starostí s ním. Byl teď tak uvolněný a šťastný... A díky tomu i já. Když jsem si tak při jeho pomalé chůzi do pokoje říkala, že můj život díky němu nemá chybu, vzpomněla jsem si na Derima. Úsměv mě začal pomalu přecházet, protože jsem ho opravdu tak trochu vyměnila. Když tu ale Derim nebyl teď, musela jsem se zeptat. „a... Legolasi? Když jsi mě v Minas-Tirith předevšemi políbil a Derim z toho nijak nevyváděl... Znamená to, že to bylo naplánované?" zeptala jsem se opatrně. On si jen povzdychl. „prakticky ano, protože mi Aragorn řekl, že ti tu mast bude muset ke konci ztrhnout, a že to bude hodně bolet. Rychle mi pověděl, že až dá povel, mám tě políbit, aby jsi tolik nevnímala bolest. Derim to mohl brát jako samozřejmost, takže to nejspíš díky bohu neřeší" vysvětlil a došel ke dveřím. „a kdybych Aragornovi neřekla o tom, že miluju tebe, myslíš, že by řekl Derimovi, aby mne políbil?" napadlo mě hned. „pravděpodobně" zauvažoval Legolas.
„teď na tebe mám velmi důležitou otázku" pronesl vážně. „no?" čekala jsem. „udržíš se na mne, kdybych tě pustil? Protože nějak musím otevřít dveře" zasmál se.
Hned jsem se k němu co nejpevněji přitulila a natiskla si své nohy na jeho záda o mnohem silněji. „jo" odpověděla jsem tedy. On mě pustil pod zadkem, ale za zády mne pořád držel.
Otevřel dveře od nějakého pokoje... Nevím od jakého, a vešel dovnitř. Pak za námi zavřel, a hned poté jsem slyšela, jak cvakl zámek. On mne hned zase chytil pod zadkem a poskočil se mnou nahoru, aby si mě lépe chytil. Vzrušeně jsem se mu podívala do očí, ale on se jen usmíval. Donesl mě k posteli, a opatrně mne do ní položil. Já jsem se ho ale pořád nepouštěla, protože jsem prostě nemohla dovolit, aby se odemne odtáhl. „pusť" zasmál se. Jen jsem dvakrát zakňučela, abych naznačila, že ne. „ty zlobidlo" zasmál se a políbil mne na krk. Lehl si tedy na mne a začal mi můj krk líbat. Zasténala jsem mu do ucha a tiskla si ho na sebe. On se pak odemne trošku odtáhl a podíval se mi do očí. Chvíli v nich něco hledal, ale pak se opět naklonil a přiložil své rty na mé. „ah, Legolasi" zasténala jsem při krátké pauze ale on mě hned zas políbil. Své dlaně, které jsem měla přiložené na jeho ramenech, jsem přesouvala dolů, až jsem začala obrysovat jeho boky. Hrozně moc jsem chtěla, tak jsem mu prostě chytla na zadek a jednu půlku mu stiskla. On se hned začal do polibku potichu smát, až se odtáhl a s úsměvem na mě koukal. Jen jsme se usmívali, a já si užívala každou vteřinu. Když jsem se mu tak ale dívala do jeho překrásně modrých očí, úsměv mě začal přecházet. Viděla jsem v nich tolik lásky, radosti, něhy, a spoustu dalších emocí. Když i on se mi dlouze vpíjel do očí, taky přestal kontrolovat svůj výraz a přestával se usmívat. Tahle chvíle byla neuvěřitelně krásná, a já už teď vím, že na ni nikdy nezapomenu. Nemohla jsem od jeho očí odvrátit zrak. Ani jsem nechtěla. Byla to radost pohledět. „máš neuvěřitelně hluboké oči" pronesl po chvíli bez mrknutí. „ty je máš překrásně kouzelné" opětovala jsem a dlaní ho jemně pohladila po tváři. Pak se začal zase trochu usmívat, a náhle se podíval jinam. Tím ta kouzelná chvilka přestala a on si začal pomalu sedat. „jdeš někam?" udivila jsem se a posadila se taky. „nejdu" usmál se a sedl si naproti mně do turka. Hned jsem si sedla před něj čelem k němu a usmála se. On mě vzal za ruce a začal mi je hladit. „víš... Že jsi ta nejkrásnější osoba, která mohla kdy existovat?" polichotil mi s úsměvem. „a víš, že existuje voda, ze které vidíš svůj odraz? Pak uvidíš tu nejkrásnější osobu" usmála jsem se. On se jen pousmál. „jsi po své matce" pronesla jsem. On se na mě hned podíval, ale úsměv ho přešel. „myslíš?" zeptal se opatrně. „ano. Máte hodně podobné oči. Tu věc si z dětství pamatuju... Její oči... Byli kouzelné a něžné, plné rozkoše a krásy... Jako ty tvoje" usmála jsem se. „aspoň, že je pořád s námi, viď?" mluvila jsem a přiložila si dlaň na srdce. On se jen trochu falešně pousmál, ale hleděl na jedno místo. „přeci víš, že tě nikdy neopustila" usmívala jsem se a pořád ho hladila po ruce. On si najednou nahlas vzlykl a v tu chvíli vypustil všechnu kontrolu nad svým výrazem. Se zkrouceným obočím se ke mně rychle přisunul a obmotal své ruce kolem mého krku. Zabořil si hlavu do mého ramene a začal tiše vzlykat. „šššš... To nic, Legi... To nic..." hladila jsem ho po zádech a opírala se o jeho rameno. On se ke mně pořád tiskl a snažil se být úplně u mě. „všechno je v pořádku... Jen si poplač" usmála jsem se a pevněji ho objala.