Nevydařený Pokus O Lásku

17. Výspověď

S úsměvem jsem k němu přišla a sedla si vedle něj na nějakou malou dřevenou lavku. „čau" usmála jsem se. „ahoj" usmál se opětovaně. „Derim to zatím neodsouhlasil, alee... Možná by to šlo i za jeho zády" zapřemýšlela jsem se. „myslíš ten tvůj nápad?" ujistil se. „jojo ten... Počkej... Tys odposlouchával!" vyjekla jsem. „tak trochu" přiznal. „oh... Přiznal to" udivila jsem se. „vaše konverzace mě dost zajímají" pronesl. „to... Asi chápu, většinou jsme hluční" zamyslela jsem se. „to taky, ale i vzhledem k tomu, jaká je teď situace... Jeho to nepřešlo?" ujistil se. Jen jsem zavrtěla hlavou a koukla na Derima, který se kousek od nás procházel v kolečku. „um... Jen taková rychlá otázečka. Když jsi slyšel tohle, slyšel jsi i to, co jsme včera večer říkali s Aragornem?" vyděsila jsem se. On se na mě jen podíval, a když jsme se sledovali navzájem, začal se nevědomky usmívat. „ne, ne, neslyšel" vrátil se na zem. „fakt? Zdá se mi, že mi kecáš" bála jsem se. „dobře... Něco jsem slyšel" přiznal. „a co?!" vydědila jsem se a automaticky mu rychle dala obě ruce na stehno. On se jen pousmál a koukl dolů. „Legolasi..." řekla jsem šibalsky. „co jsi slyšel?" potřebovala jsem to vědět, prostě potřebovala! „jen kousek tvého vyprávění o tom, co se stalo" pronesl. „nic víc?" starala jsem se. „nic víc" zopakoval a konečně se mi taky podíval do očí. Byl tak blízko, a jeho oči se tak moc vpíjeli do mých, že mě něco opět zašimralo v břiše. Když jsem se na něj tak dívala, málem se mi do očí nahrnuly slzy. Nemám moc důvod brečet smutkem, ale štěstím. Tak moc pro mě znamená. Zmohla jsem se jen na široký úsměv, a hned po něm jsem se k němu opět přitulila. On mě prvně jen pohladil po vlasech a druhou rukou mě objal nazpět, ale po chvilce mě vzal za boky a posadil si mě na sebe. Obmotala jsem se svýma rukama jeho tělo a tiskla se k jeho hrudi. On mě pořád hladil, a hlavu si opřel o můj bok hlavy. „že budeme spolu?" zeptala jsem se ho. „navždy" souhlasil a dal mi krátkou pusu do vlasů. Motivovalo mě to k tomu se přitisknout pevněji, ale to by pak už nemohl dýchat. „a... Teliss?" opatrně si mě kousek odtáhl, aby mi viděl do tváře. „no?" usmála jsem se a chtěla se k němu zase přitulit. „co Derim? Vypadal tak... Nešťastně. Nemyslíš, že ho tohle úplně zrujnuje?" staral se Legolas. „no teda Legolasi. Nepřestáváš mě udivovat. Před chvílí to byla samá hádka a chtěl jsi jen mě... A teď se zajímáš o Derima a klidně bys ho vyměnil za pusu se mnou" udivila jsem se. „promiň, ale teď opravdu nevypadal nejlépe. Myslím, že bychom neměli..." pronesl Legolas a odvrátil zrak. Zase mě vzal za boky a sundal si mě ze sebe. Posadil mě na lavku vedle sebe a podíval se jinam. „Legolasi" oslovila jsem ho nevěřícně a opatrně se dotkla jeho ramene. On se na mě chvíli díval, ale pak sklopil zrak. „mrzí mě to, ale nechci, abych za Derimovo utrpení mohl já. Když to můžu zastavit, udělám to. Stejně jsi s námi chtěla být jen kamarádka... Tak na čem sejde?" trochu falešně se pousmál a zase se na mě chvilku podíval. „ale... To... Nevidíš, jak se Derim chová? On na tebe doslova dlabe. Ty jsi to poslední, co ho nějak citově zajímá. On chce mě, chápeš to?" vysvětlila jsem s jemně zvýšeným hlasem. Jemu se hned obočí zkroutilo, a tím mi došlo, co jsem proboha řekla. „pána boha promiň! To takhle nemělo vůbec vyznít! Omlouvám se..." hned jsem začala extrémně spytovat svědomí, ale slova nedokážu vrátit zpátky. Legolas se jen podíval do strany a vydechl. Pak pomalu vstal a ještě se na mě krátce podíval. „to nic" usmál se. „Legolasi... Přeci mě tu nenecháš" žadonila jsem, ale tělo mi zakazovalo za ním běžet. „to zvládneš" podpořil mě a zmizel mi za roh. Teď jsem měla důvod brečet kvůli smutku. Pomalu jsem tomu ani nemohla věřit. Vždyť se o mě tak usilovně snažil! Byl úplně na dně z toho, že jsem chodila s Derimem... Tak moc mě chtěl jen on sám... A teď? Co se sakra stalo... Co jsem do háje udělala blbě?! Co?!

Jen jsem zmoženě vydechla a schovala si hlavu do kolen. Po chvilce jsem cítila, jakoby si někdo přisedl vedle mě. Pomalu jsem zvedla hlavu, a ani nemyslela, že by se vrátil. Když jsem spatřila malého hobita, vykouzlil se mi úsměv. „stalo se něco?" zeptal se mě Smíšek opatrně. „ach Smíšku... City jsou krásná, ale i bolestivá věc, víš to?" usmála jsem se. „vím... Odjel mi můj nejlepší kamarád, se kterým jsem vyrůstal..." pronesl Smíšek. Pak se na mě celkem vyděšeně podíval. „co když už ho neuvidím?" zděsil se smutně. „ale uvidíš, Smíšku... Chce to čas, a navíc má u sebe mocného čaroděje. Ten ho určitě ochrání, neboj se" vrátila jsem mu naději a pohladila ho po zádech. „myslíte?" ujistil se. „já to vím. A nechceš mi tykat?" navrhla jsem. „dobře, to zní fajn" usmál se. „a Teliss... Co tebe trápí?" optal se. „je to složité, Smíšku. Opravdu moc složité, bylo by to na dlouho" varovala jsem ho. „to nevadí, rád vám pomůžu... Tedy... Ti" opravil se. „tady asi není pomoci. Už to nenapravím... Ale nejhorší je... Že ani nevím, co jsem udělala špatně" zahleděla jsem se na jedno místo na trávě a přemýšlela nad chybou, kterou jsem mohla udělat. „třeba jsi neudělala špatně nic, ale ostatní ano. Notak, pověz mi to. Uleví se ti" pobízel mě Smíšek mile. Jen jsem se na něj usmála, a začala.