Nevydařený Pokus O Lásku

11. Konečně Spolu

Když jsem viděla, jak se před námi něco děje, Derim mne hnedka pobídl, abych nasedla na koně. Rychle jsem se zapřela za třmen a nasedla na něj. „jezdci do čela kolony!" volal Theoden. „to jsem já! Vysaď mě! Notak pomož mi, jsem jezdec!" volal namáhavě Gimli. Derim hned nasedl za mě a rozjel se za Aragornem, Gimlim, a dalšími muži. Když jsme vyjeli na kopec, Legolas zrovna vystřelil další šíp. Když si nás všiml, vymršil se před Gimliho na koně a chopil se řízení. Radši jsem si vytáhla svůj luk a vzala jeden šíp. Zamířila jsem na jednoho vrrka, a vystřelila. V tu chvíli jsme se střetli a nějací muži i skřeti hned padli. Když jsem si všimla, že k nám míří vrrk, natáhla jsem se ze zad pro své dýky a rychle se od koně odrazila. Udělala jsem přemet ve vzduchu a dopadla přímo na vrrka. Skřeta na něm jsem zabila snadno, ale vrrk se pořád nechtěl zastavit. Zabodla jsem do něj tedy dýku a hned i druhou. On jen bolestně zařval a spadl i se mnou na zem, jenže se převážil na mě a tak mě zalehl. „ah!" zasténala jsem a snažila se ho zvednout. Díky bohu jsem pod ním měla jen nohy od kolene dolů, takže to nešlo těžce. Jen co jsem stála zase na vlastních, kolem mne projel jiný vrrk. Opět jsem si vytáhla luk a šíp, a zamířila na vrrka. Vystřelila jsem, a on opět zařval. Tentokrát se vrrk převážil na svého skřetího majitele, který pod ním také uvízl.
Hned jsem se mu začala nahlas smát, a padla na kolena. Skřet se marně snažil dostat na svobodu, ale neviděla jsem na vrrkovi jedinou zmínku pohybu. „s tím nepohneš, kámo" smála jsem se a držela se za břicho. Svírala jsem se smíchy, zatímco se skřet zlobil. „Teliss! Teliss! Je ti něco?" ptal se hned a klekl si ke mně. Zvedla jsem hlavu od země, ale hned co jsem za jeho starostlivou tváři opět viděla toho skřeta, snažícího se dostat zpoza vrrka, vyprskla jsem smíchy. „Legolasi!" smála jsem se. „koukej... Tam!" stěží jsem ukázala na skřeta a přitom se nahlas smála. On se tedy hned ohlédl, a když ho viděl, nechtěně vyprskl smíchy taky. Šlo na něm vidět, že se snaží smích potlačit, ale nešlo mu to stejně, jako skřetovi dostat se zpoza vrrka.

„musíme ho ale zabít" pronesl Legolas po chvíli společného smíchu. „ne, ten umře sám" mávla jsem nad tím rukou a on se jen uchechtl. Když jsem se rozhlédla, zaznamenala jsem, že už jsou všichni nepřátelé pobiti. „Teliss! Tady jsi... Díky bohu, bál jsem se" Derim ke mně přiběhl a hned si mě k sobě přitáhl. „ale Derime... Já jsem v pořádku, nic se mi nestalo" uklidňovala jsem ho a objala ho opětavě. Hladila jsem ho po zádech, ale přitom jsem sledovala Gimliho, jak dorazil posledního vrrka. „Aragorne!" zavolal Legolas. „Aragorne?" přidal se Gimli. Pomalu jsem se od Derima odtáhla a rozhlédla se. „někde tu bude" uklidnil mě Derim, ale poznala jsem na něm, že nejspíš tuší to samé co já. Přišla jsem k útesu, a podívala se dolů. Hned se mi opět udělalo zle, ale v tu chvíli přišel i Legolas a tak předemne nastavil ruku, kdybych se chtěla přidržet. Radši jsem se ho chytla a krátkým pohledem mu poděkovala. Přišla jsem k Derimovi a Gimlimu, kteří si prohlíželi jednoho polomrtvého skřeta. „pověz mi co se stalo a já ti usnadním odchod" pronesl Gimli a přiložil mu k hlavě svoji sekyru. „je... Mrtvý. Zkutálel se ze skály" vysvětlil skřet. Legolas, který zrovna přišel si k němu klekl a přitáhl si ho blíž k sobě. „ty lžeš!" obvinil ho bezmocně, ale když skřet zemřel, pustil ho. Náhle si všiml nějakého přívěsku, který měl skřet v ruce. Poznal, že patřil Aragornovi, a tak zděšeně vydechl a opět se rozešel k útesu. Derim s Gimlim za ním přišli taky, a očima ho hledali všude po vodě. Já zůstala stát u skřeta a přemýšlela. Jestli-že mluvil pravdu, tak Aragorn... Padl? To ne...

Zbytek cesty do Helmova žlebu jsme seděli na koni, takže uběhla zase o něco rychleji. Brány Helmova Žlebu se nám otevřely, a my vjeli dovnitř. Náš lid z Edorasu dorazil jen o chvíli dřív než my. Derim slezl z koně a rychle se rozhlédl. Zůstal stát u koně a počkal na mě. Opatrně jsem z něj seskočila a dopadla pevně na nohy. Stráže nám odvedli koně do stájí a já už teď začala přemýšlet, co asi tak budu dělat. „pan Aragorn... Kde je?" ptala se zase ta dívka kousek od nás Gimliho. „padl" odpověděl Gimli narovinu. Očividně to těžko zvládala, a já jsem jí chtěla nějak utěšit. Zastavil mě ale pocit, že na tohle asi žádná útěcha nepomůže, jelikož jsem jí nechtěla dávat plané naděje. „Derime, Teliss, Legolasi, šel bych se podívat, jestli tu mají něco pořádného. Dost mi po tom boji vyhládlo" nabídl nám Gimli s úsměvem. „já bych šel. Teliss, Legolasi? Jdete?" pobízel nás Derim už pomalu mizející v dáli. „ne, děkuju!" zavolala jsem a koukla na Legolase. Ten se mi opět vyhýbal, a naschvál se pořád díval vpřed.
„pojď..." vzala jsem ho za ruku a začala ho odvádět pryč, od téhle rušné cesty. Zavedla jsem ho až tak daleko, kde prošlo opravdu jen pět lidí za minutu. Zastavila jsem, a koukla na něj. Byla jsem otočená zády ke zdi, a čelem k němu. On mě jen napjatě sledoval. Nevědomky jsem se pousmála a vzala jeho ruku. Pak jsem si z kapsy vytáhla imaginární klíč a přiložila mu ji k zápěstí. Otočila jsem s ní doprava a pak si vzala jeho druhou ruku. „co to děláš?" udivil se. „odpoutávám ti pouta" odpověděla jsem a to samé mu udělala i na druhém zápěstí. „cože?" udivil se. „polib mě, Legolasi... Prosím!" žádala jsem naléhavě s přitom se mu podívala do očí. Hned mi přiložil jednu dlaň na tvář a přitiskl mě ke zdi. Jen co se naše rty shledali, mi tělem začali tančit motýlci. Líbal mě rychle a vášnivě, přesně na můj styl. U toho mě příjemně tlačil na zeď a vydechoval. Hladila jsem si ho po vlasech a držela ho za hlavou, aby ho v žádném případě nenapadlo se odtáhnout. Náhle se odvážil do mých úst vstoupit i jazykem. Zasténala jsem rozkoší a přitiskla si ho k sobě blíž. On jen vzrušeně vydechl a dál mne rychle líbal. Najednou odemne prudce odtáhl obličej a jen mě se zrychleným dechem pozoroval. „Teliss..." vydechl. „proč to děláš?" zeptal se po chvíli. „to je na dlouhé vysvětlování, ale jedno je jasné. Já. Tě. Miluju!" vykřikla jsem. „tak ty mě taky?!" udivil se hned. „taky?" vypískla jsem a zase si ho k sobě přitáhla. Rychle se naklonil a přitiskl své rty na mé ústa. Líbal mé rty tak vášnivě, že dalšímu vzrušenému zasténání nešlo zabránit. Hned mě pevněji natlačil na zeď a víc se naklonil. „ale-" řekla jsem v krátké pauze. „nikdy to tak-" snažila jsem se mluvit při těch líbacích pauzách, ale on mě mluvit nenechal. „nevy-padalo" dopověděla jsem a hned ho políbila opětavě. Naposledy mé rty sladce políbil, a pomalu se odtáhl. „miloval jsem tě celou dobu... Jen co jsem dospěl do toho věku, kdy by se mi měly začít líbit dívky, zamiloval jsem se do tebe a trvá to až doteď.. Nechtěl jsem ale zničit naše přátelství i s Derimem, a tak jsem si to nechal pro sebe. Když jsem ale viděl, jak se o tebe Derim snaží, začal jsem se tedy snažit taky. Jemu se to ale podařilo jako prvnímu, díky čemuž..." zmoženě vydechl a zavřel oči. „jsi byl na dně" doplnila jsem ho. On jen zklíčeně přikývl a zase otevřel oči. „ale teď..." pousmál se a začal si na svůj prst namotávat mé hnědé vlasy. „mohu konečně svoji princeznu políbit" usmál se a znovu se ke mně naklonil. Dlouze mě políbil na rty, a přitom mě jednou rukou držel za zády. Když se po chvilce opět odtáhl, zdařilo se mi se jen usmát. „víš... Já tě taky tak trochu milovala už dávno, ale... Zkazil jsi to..." pronesla jsem a koukla se dolů. „já? Čím?" udivil se. „hráli jsme hru, vzpomínáš? Derim ti dal úkol políbit mě, takže to jsem se mu asi ještě nelíbila. To, jak jsi mě líbal, mě navedlo na myšlenky, že bychom si pak třeba mohli promluvit a já bych ti to řekla, jenže pak, když si Derim neodpustil ten komentář jsi řekl, že to byl jen úkol..." vysvětlila jsem. „však to byl, jen úkol" zdůraznil. „ano, ale já jsem si v tu chvíli myslela, že se ti to taky líbilo" zastyděla jsem se. „líbilo" pousmál se a zvedl mi hlavu k němu. „to sis vážně myslela, že bych tě líbal tak vášnivě a dlouho, kdyby se mi to nelíbilo?" udivil se s lehkým úsměvem. Pomalu jsem si to začala uvědomovat, což mohl poznat díky mému úsměvu, který se pořád zvětšoval. „to bylo ale už před hodně lety... To už jsem se ti líbil v tu dobu?" udivil se. „ty jako takový ses mi líbil odjakživa... Ale v něco víc to přerostlo časem" vysvětlila jsem. „no... A co Derim?" zeptal se najednou. „prosímtě neříkej mu to" požádala jsem hned a položila mu dlaň na hruď. „ty... Ho miluješ?" jakoby si to najednou uvědomil a tak si mě od sebe opatrně odtáhl. Rychle jsem zaváhala, jestli mu říkat pravdu nebo ne. „no tak... Ano" pronesla jsem tedy. „na tohle můžeme zapomenout, a ty budeš zase jen s ním, jestli chceš" nabídl ochotně a přestal se mě celkově dotýkat. „ne... Nechci na to zapomenout" zase jsem ho vzala za ruku a přitiskla si ji ke své hrudi. Podívala jsem se mu do očí, ve kterých jsem viděla malou zmínku obavy a nejistoty. „proboha. Co teď?" zaváhala jsem a zavřela oči. „teď se hlavně uklidni. Nech si to projít hlavou a Derimovi ještě nic neříkej" uklidňoval mě a přitom mě dvěma prsty hladil po tváři. „ale já mám strach... Strach z toho, že na to příjde a ztratíme ho oba dva" bála jsem se. On si jen povzdychl a natiskl si mě na své tělo. Položil si svou hlavu na mé vlasy a spokojeně se se mnou kolébal. „nepřemýšlej nad tím. Radši si odpočiň" pobízel mě mile a trochu se odemne odtáhl, aby se mi podíval do tváře. Když jsem se koukla jemně nahoru a viděla ten jeho milý úsměv, musela jsem se k němu přitisknout pevněji. „hlavně se tím netrap, ano?" ujistil se a pomalu se odemne odtáhl. „dobře" usmála jsem se. „chceš být teď sama?" zeptal se a jemně se pousmál. „vlastně ani ne ale... Ještě by nás tu Derim načapal" usmála jsem se staroslivě. „snad tě Derim neovlivňuje natolik, abychom si spolu nemohli ani promluvit" udivil se Legolas. „to je pravda" zauvažovala jsem a usmála se na něj. „ale... Měli bychom si promluvut i s ním" přiznala jsem. „příjde ti to jako dobrý nápad?" zeptal se starostlivě a pomalu se se mnou rozešel zase zpátky. „popravdě... Vůbec ne" vysvětlila jsem. „a myslíš, že je pořád potřeba?" pousmál se. „pro Derima ano. Ten si pořád myslí, že jsi na nás naštvaný" odpověděla jsem. „tak bychom se mohli chovat zase jako dřív. Vy byste si milostně nehráli, a my dva..." zamyslel se. „my dva dvojnásob?" tipla jsem s úsměvem. „šlo by to tak" pousmál se. „a teď si představ, že by nás Derim jednou načapal" všechna radost mě hned přešla, když jsem pomyslela na to, jak by mu to ublížilo. „určitě by se to nějak vysvětlilo, nebo bychom si dávali větší pozor" napadlo ho. „příjde ti to moudré?" rozešla jsem se rychleji a doufala, že ho někde potkám. „počkej, kam jdeš?" zeptal se a taky přidal do kroku. „najít ho. Potřebuju si prvně srovnat myšlenky, než bych ti řekla to, že-" hned jsem se zarazila, protože jsem opravdu nevěděla, jestli mu mám říct celou pravdu, že Derima nemiluju nebo ne. „co mi nechceš říct?" zeptal se. „nic, nic Legolasi" odpověděla jsem rychle a vyhýbala se ostatním lidem. Zničehonic mě ale rychle popadl za ruku a přitáhl si mě k sobě. Narazila jsem do jeho hrudi a on se ke mně hned naklonil. Sladce mě políbil, až jsem ho musela chytnout za hlavou. Když se pomalu odtáhl, došlo mi, proč to udělal. „co mám teď ale dělat?" zeptala jsem se slabě a koukla mu do očí. On se hned pousmál a pohladil mě po tváři. „nic... Nedělej nic. Hlavně nedělej ukvapené závěry. Nech si to v klidu projít hlavou, času máš mnoho" uklidnil mě a znovu se usmál. „děkuju ti" pohladila jsem ho po tváři a pousmála se. „za co?" zeptal se mile. „že jsi tak skvělý" pronesla jsem a hned si stoupla na špičky, abych ho mohla políbit. On se ale naklonil, takže jsem si zase mohla stoupnout normálně. Když mě pustil, rozešli jsme se opět směrem, kterým jsme přišli. Tentokrát oba s úsměvem.