Nevydařený Pokus O Lásku

19. Zjistil To

„že budeme spát spolu?" ujistila jsem se. „no jistě, že budeme" podrbal mě na zádech a odtáhl odemne obličej. „rovnou tady na louce" dodal a pustil mě. Lehl si do trávy opět na záda, a chvíli sledoval hvězdy. Já se ale nemohla vynadívat na jeho krásnou a bezchybnou tvář. Zanedlouho se na mě rovnou s úsměvem podíval a natáhl ke mně ruku. Hned jsem se usmála a lehla si k němu. Položila jsem si hlavu na jeho hruď a jednu dlaň si položila před tvář. Spokojeně jsem u něj odpočívala, a přitom koutkem oka sledovala hvězdy. Ani ne za pár minut se mi ale oči zavírali tak moc, že jsem je pak už neotevřela. „jen spi, Teliss..." zaslechla jsem, a pak už jsem jen cítila pomalé hlazení po rameni.

Probudilo mě ostré sluníčko, jenž mi jasně zářilo do obličeje. Namáhavě jsem otevřela oči a zjistila, že jsme v jiné poloze. Měla jsem hlavu položenou na zemi, a z velké části jsem viděla jen jeho hruď. Koutkem mi do očí ale pořád svítilo slunko. Obě své ruce měl obmotané kolem mého těla a tulil si mě k sobě. Bála jsem se podívat nahoru, abych ho tím zbytečně nevzbudila. Zanedlouho se začal pomalu vrtět, ale to už jsem zase byla v tom polospánku. „lásko moje, spinkáš?" zeptal se svým ospalým a extrémně vzrušujícím hlasem. Odhodlala jsem se podívat nahoru, a viděla, že se na mě mile usmívá. „už ne. Můj princ mě vzbudil" zasmála jsem se. On mě jen s úsměvem pohladil po tváři. „pojď, měli bychom jít" prohlásil a začal se pomalu zvedat. Jen co vstal, jsem se rozvalila na břicho a zavřela oči. „chápu... Mám tě tu nechat, budiž" pronesl. „nee!" vyjekla jsem a rychle vstala. Přitiskla jsem se k jeho rameni a šla po jeho boku. „tak takhle tě dostanu na nohy" zasmál se. „mohl jsi nám dát ale ještě chvilku, však by to nikomu neuškodilo" pronesla jsem otráveně a zakopla o rovnou zem. „mám tě snad nést?" zasmál se. „joo" zalabužírovala jsem. „nee!" vyjekla jsem hned po tom, protože jsem si vzpomněla. „na otázku se většinou odpovídá jen jednou odpovědí" udivil se Legolas. „nemůžeš mě nést!" zvolala jsem. „mám svaly, koukej" snažil se si vyhrnout rukáv své tuniky, ale nedařilo se mu to. „ale to přece já vím, že máš svaly, ale měli bychom to spíš tajit... Jak ty říkáš, s Derimem by to snad švihlo" pronesla jsem. „takže... Mu to chceš tajit?" ujistil se. „všem. Bude to jen mezi námi, ano?" koukla jsem na něj. On jen přikývl a po mém pravém boku pokračoval v cestě do Edorasu.

Stáli jsme v trůním sále, když v tom Aragorn rozrazil bránu a utíkal vpřed. „majáky Minas-Tirith! Majáky vzpály! Gondor volá o pomoc" pokřikoval cestou. Chvíli bylo ticho, a já napjatě sledovala Theodena „a Rohan odpoví. Svolejte Rohyry!" poroučel král. Eomer kousek od nás se pouklonil a odešel.

Přišli jsme do stájí, a já nenápadně popošla k Legolasovi. „pojedu sama, ano?" informovala jsem ho. On si jen přikývl a zase se staral o svého koně. „prosím, mohu dostat koně?" zeptala jsem se nějakého muže s přilbou. „žádní nejsou, má paní" pouklonil se muž ale protože tu byl frmol, hned odešel. „uh... Sakra" pronesla jsem a přemýšlela, co teď. „achjo, kde je vlastně moje Leus teď?" vzpomněla jsem si. „Legolasi, Legolasi!" volala jsem. On ke mně už na koni i s Gimlim vzadu přijel. „copak?" optal se. „co je s našimi koňmi, které jsme nechali v Roklince?" vyděsila jsem se. „starají se o ně. Žádný strach, Leus je v pořádku" pousmál se. „a-ale ona potřebuje trošku jinačí péči než ostatní koně! Vždyť je úplně plachá, nenechá si od nikoho sáhnout na hřbet!" panikařila jsem. „elfové z Roklinky jsou jistě velkoryse milí ke zvířatům. Určitě to nějak zvládnou, přeci jenom ji nějak nakrmit musí" mrkl na mě. „to je fakt. A kdyby náhodou jim to nešlo, Leus pak dostane sama hlad a nechá se, uvidíš" přidal se i Derim a přijel na svém tmavě hnědém koni. „oh, Derime. Mohu jet s tebou? Není tu už volný kůň" zeptala jsem se, a protože jsem rovnou počítala s pozitivní odpovědí, rozešla jsem se k němu. „jistě" odkašlal si. Na chvíli vyndal nohy ze třmenů, abych na koně mohla naskočit. „díky" nasedla jsem si za něj a automaticky ho objala kolem břicha. Legolas se mezitím opět tiše vytratil, až jsem nad tím jen protočila očima. Derim s koněm popojel ven, jelikož tu už byli skoro všichni jezdci. „splnili jste přísahy! Nyní je splňte! Pánu, a vlasti!" zvolal Eomer povzbudivě a rozjel se se svým koněm vpřed. Ostatní se rozjeli hned za ním, a my jsme se přiřadili někde vpředu.