Nevydařený Pokus O Lásku

33. Nesouhlas

K ránu mě probudilo to, že se jeden z vlků zvedl. Otevřela jsem oči a sledovala, jak Díma odchází. „Díma!" zašeptala jsem. On se hned ohlédl, ale pak zase pokračoval ve své cestě. Tím jsem ale vzbudila i ostatní vlky, díky čemuž se začali zvedat i oni. Tarus utekl za Dímem, ale Armur jako vždy zůstal se mnou.

Zanedlouho Díma s Tarusem opět přišli, a  tentokrát oba v tlamách nesli králíky. „nah, fuj... To si snězte sami" poroučela jsem a oba králíky jim hodila zase zpátky. Armur na mě chvíli hleděl, ale poté ze spárů Díma a Taruse vysvobodil jeden kousek králíka. Předložil ho předemne, a strčil do něj čumákem. „ne, Armus, dej si sám. Tohle já nejím" usmála jsem se a vzala kousek masa. Dala jsem mu ho k čumáku, a on si ho opatrně převzal a sežral. „mám tedy ale žízeň" řekla jsem si tiše. Tarus zvedl hlavu, a někam se rozběhl. Když zjistil, že za ním nejdu, krátce zavyl. „za tebou? No tak fajn" zvedla jsem se, a rozešla se za Tarusem. Po pár minutách chůze, jsme přišli až k malé bílé kašničce. Díma s Armurem přiběhli kousek po nás a hned i s Tarusem začli pít vodu. Přišla jsem ke kašně plné čisté vody. Nabrala jsem si do dlaní, a snažila se to elegantně vypít. Nic na nich ale nezbylo, a stejným způsobem jsem to zkusila i třikrát. Nakonec jsem zahodila všechnu eleganci, a prostě se naklonila úplně k vodě. Rychle jsem do dlaní nabírala vodu a nasrkávala to. Asi půl minuty takto uběhlo, než jsem se úplně vysílila. Napitá jsem byla dost, ale že jsem neměla na nic chuť, to se říct nedalo. „stejně tady nebudu moct žít navěky, protože zvěř jíst nehodlám, dřív či později bych se stejně vrátila" zamyslela jsem se. „tak pojďte vy chuligáni" pokynula jsem a rozešla se opět směrem po cestičce zpátky.

Po pár chvílích, ani to netrvalo tak dlouho, jak jsem čekala, jsme před sebou uviděli velké království. Náhle ale Armus začal kňučet. „anda tië?" (dlouhá cesta?) zažertovala jsem nervózně, ale nevypadalo to, že by ho boleli nohy. „ma tánalyë, Armus?" (co děláš, Armus?) když jsem šla dál, on se zastavil. I spolu s Tarusem tam stáli a nešli dál na most. Jen Díma šel pořád po mém boku. „ava aista" (nemějte strach) po chvilce se odhodlali, a nejistě se zase rozešli po mých bocích. Před branami stála moje oblíbená skupinka holek. Plánovala jsem kolem nich jen projít, a ani s nimi nenavázat oční kontakt. A tak jsem i učinila. Dívala jsem se všude kolem, ale moji vlci asi byli příliš nápadní. „Teliss? Co to máš za hračky" zeptala se Zindua žertovně, ale i ten strach z ní šel cítit. „Teliss?! Kde? Kde je-" Legolas vyběhl z brány. „Teliss! Vrátila jsi se!-" „nai quildë!" (buď zticha!) on hned dotčeně zavřel pusu, a jen poslouchal. „nehraj na mě zase nějakou tvoji hru" pronesla jsem a obrátila oči v sloup.
„o ty vlky se postarám" usoudil Legolas. „ne, nepostaráš! Nenecham tě, abys z nich udělal guláš!" zařvala jsem. „nemůžeš je brát do království! Akorát někomu ublíží!" opětoval hlasitě. „ale to tak! Poslouchají! Viď, Armus?" koukla jsem na něj. „ty jsi jim dala i jména?! Zbláznila jsi se? Co myslíš, že udělá král, až uvidí, že se v jeho království potulují vlci!?" ptal se naštvaně. „pohladí si je!" zvolala jsem. „nechá je zabít!" opravil mne. Jen jsem vydechla a chtěla ho obejít. „manna vantalyë?" (kam jdeš?) zeptal se a chytl mě za bolavé rameno, jen jsem nahlas zasyčela a koukla se, jestli z něj zas neteče krev. „ma ná ta?" (co je to?) zeptal se starostlivě. „nech mě" pronesla jsem a obešla ho. Díma na něj ještě zavrčel, ale jen kolem něj prošel. „varoval jsem tě! Pak za mnou nechoď brečet, že ti zabili mazlíčky!" zavolal ještě Legolas. „nepůjdu za tebou! S tebou jsem skončila!" zařvala jsem a tiše šla po chodbách.

„tula sinomë!" (pojďte sem!) zavolala jsem na ně, když se tam začali porozhlížet. Oni hned přiběhli zase do jedné lajny a šli vedle sebe. „huo!" zvolal najednou strážník. „je to vlk" opravila jsem ho. On si ale hned vytáhl luk a natáhl tětinu. „laü! Ava cárë!" (ne! Nedělej to!) „uklidněme se, ano? Prosím vás, pane... Oni nikomu nic neudělají" uklidňovala jsem ho.
„zastřelte je" povolil Legolas a přišel blíž. „ne! Díma! Maca so!" zařvala jsem panicky a ukázala na strážníka s lukem. „laü! Ava maca so!" (ne! Nezabíjejte ho!) zvolal Legolas, ale najednou bylo příliš pozdě. Díma strážníka svalil na zem a začal ho trhat. „Díma, hauta! Hauta!" (Díma, přestaň! přestaň!) zvolala jsem hned po chvilce. „stráže! Hned! Léčitele!" zavolal Legolas a přišel blíž. Kolem porafaného strážníka se začali shromažďovat elfové. Mezitím jsem se podívala na Legolase, který mě nevěřícně sledoval. Já ale dělala, že se nic nestalo. „okamžitě mi vysvětli, co to mělo znamenat!" zařval. „řekls ať je zastřelí... Špatný nápad" usmála jsem se. „jsi ty vůbec normální?! Málem jsi zaplatila životem skvělého bojovníka za tři hloupé vlky!" hulákal Legolas. „neměl jsi mu říkat, ať je zastřelí! Tohle je tvoje vina! Přestaň všechno svádět na mě!" ječela jsem po něm. „moje vina?! Jak by to asi dopadlo, kdybych sem ani nepřišel?! Napadli by ho tak jako tak a ty bys byla ještě tak sobecká a vůbec by jsi mu nezavolala pomoc! Je to tak?!" řval po mně. „jak proboha mužeš vědět, že by ho napadli?! Neudělali by to! Poslouchají na slovo!" obhajovala jsem je. „i kdybych chtěla, ať zabijí tebe, stačí rozkázat!" dodala jsem. „tak to vyzkoušej" zasmál se. „ukaž, jak poslouchají. Řekni tomu bílému, ať mě zabije" usmíval se. „proč bych to dělala? Až bys zavinil smrt jednoho z nich, pak klidně" opětovala jsem mu úsměv. „proboha co se tu děje?!" zvolal Derim udiveně a přiběhl ke mně. Tarus na něj hned začal vrčet. „je a hele... Vlk" zakoktal se Derim a odstoupil o nich. „quildë, Tarus" (klid, Tarus) Derim se na mě jen udiveně podíval. „co jste tu tak vážného řešili? Šli jste slyšet až nahoru" zasmál se Derim. Hned jsem začala popisovat, jak je chtěl Legolas nechat zabít, ale v tu samou chvíli Legolas začal popisovat to, jak jsem ohrozila život strážníka, z čehož plynulo, že Derim vůbec nerozuměl. „tak fajn ticho!" zvolal Derim. „v klidu, popořadě" pokynul Derim a ukázal na mě. „chtěl je nechat zabít!" zařvala jsem a ukázala na vlky. „jinak tu oni zabijí nás!" obhajoval se Legolas. „nevěříš mi, že mě poslouchají?" udivila jsem se. „o to tu nejde! Je to dravá zvěř! I kdyby nenapadli elfa, je to blbost!" zvolal. „bože ty jsi takový... Ahh!" zařvala jsem a klekla k Arumovi. Začala jsem ho hladit, a on se jen nechal. „Teliss v tomhle má Legolas pravdu, o to víc, co by ti na to řekl Thranduil?" souhlasil Derim. „jdi s nimi pryč" rozkázal Legolas. „to tak" uchechtla jsem se. „stráže!" zvolal Legolas a přitom se díval na mě, takže stráže věděli, co mají dělat. Každý z jedné strany mě popadli a zvedli na nohy. „Legolasi ale to už je trochu moc" pronesl Derim s nervózním úsměvem. „když není schopna poslouchat mě, tak aspoň vidí, jakou mám moc" pronesl Legolas čelem vzad k Derimovi, když mě za nimi odváděli stráže. Tentokrát vrčeli všichni vlci, a já jsem se opravdu bála, že je napadnou. „quildë" (klid) Armus s Tarusem ztichli, ale jediný Díma pořád vrčel. Legolas mě ale momentálně naštval natolik, že jsem na něj Dímu opravdu chtěla poslat, ať ví, kdo tu má opravdovou moc. „Derime notak řekni mu něco" smála jsem se cestou k bráně. „Legolasi! Nevíš co právě děláš? Chceš vyhnat svou nejlepší kamarádku někde na pospas divoké zvěři?" přemlouval ho Derim. „o divokou zvěř má postaráno" usoudil Legolas a přišel před bránu. Stráže mě vyhodili před ni, a i mí vlci mne následovali. „nějaká poslední slova, Teliss? Nebo sis to rozmyslela?" zeptal se Legolas. Chvíli jsem přemýšlela, ale nakonec jsem našla tu nejlepší větu, která mu všechno vrátí, i když ho to ale stejně nebude zajímat, aspoň pochopí, že si se mnou takhle nemůže hrát. Hluboce jsem se mu zadívala do očí, a nadechla se. „nikdy jsem tě nemilovala. Byla to lež." pronesla jsem. V jeho očích se zablískla  bolest, a v jeho tváři zklamání, ale i to hrál, jako všechno ostatní. „dobře" pouklonil se a rychle odešel. Zůstal tam se mnou stát jen Derim, protože i mé "kamarádky" byly pryč. „to znamenalo sbohem, Derime" usmála jsem se a zamávala mu. „Teliss počkej! Přeci neodejdeš!" zavolal. „odejdu. Vlků se totiž zbavovat nebudu" usoudila jsem. „tak... Víš co!" zavolal. „co" zeptala jsem se tiše a ohlédla se. „pojď! Půjdeme za králem, a nějak to domluvíme! Notak Teliss!" přemlouval mne Derim. „to by šlo" usmála jsem se. Aspoň tady mohu zůstat a udělat Legolasovi ze života peklo. Přišla jsem k Derimovi, i se svými vlky poboku.

Zanedlouho jsme předstoupili před krále, i s vlkama. „králi-" „nejprve mi vysvětli, Teliss. Proč jsou v mém království nepřipoutaní vlci z Hvozdu?" optal se král. „o tom jsem s vámi chtěla mluvit. Mohli by tu žít?Jak vidíte, nikomu neubližují" přemlouvala jsem. Derim jen stál vedle mne a poslouchal. „opravdu? A že jsem slyšel o tom strážníkovi, ti nikdo nepověděl, co? Jsem přeci král, vím o všem co se šustne, mám na to lidi" pousmál se. „za to může Legolas. Vyprovokoval mě" zažalovala jsem. „vskutku?" udivil se Thranduil. „ano, řekl strážníkovi, ať je zastřelí. Byla to moje rychlá reakce. Poslat na něj Dímu" obhajovala jsem se. „on... Tě poslouchá?" mluvil Thranduil klidně. „ano, poslouchají mne všichni tři. Tohle je Armus" ukázala jsem na toho světle šedého. „tohle Tarus" poukázala jsem vedle na hnědooranžového. „no a tohle Díma" poslední, nejnebezpečnější vlk z těch tří. Hrůza z něj šla už na první pohled. „a ty po mne chceš svolení, aby mohli tyto ohavné bestie, jenž napadli jednoho z mých skvělých mužů, bydlet v Lesní Říši?" pousmál se Thranduil a pomalu se se svou ladnou chůzí rozešel k nám. „jestli se mohu přimluvit, králi. Teliss opravdu poslouchají na slovo, viděl jsem to. Pokud nebude chtít, aby někoho kousli, nezaútočí" přidal se Derim. „a pokud se Teliss naštve? Pokud ji někdo hloupě rozčílí tak, že na něj pošle své vlky, aby ho roztrhali?" mluvil král. „slibuji vám, že to se nestane" pouklonila jsem se. „že ne? Nevyprovokoval tě Legolas před chvílí, a neschytal to strážník?" ptal se Thranduil. „to byla má chyba, byla to hloupost, poučila jsem se. Už se to nestane" slíbila jsem. „a pokud ano, Teliss?" zeptal se a přišel blíž. „co uděláš... Pokud se to stane?" ptal se zákeřně. „prosím, králi, potřebuji jen vaše svolení, že tu mohou pod mým dohledem chodit po chodbách. Ne nijak často, ani nebudou bývat vevnitř, spíše na zahradě" žádala jsem. „hodláš s nimi strávit zbytek jejich životů? Nespustit je z očí den co noc?" vyzvýdal Thranduil. „to... Snad není třeba" snažila jsem se z toho vykroutit. „znáš je natolik dobře, že si jsi jistá, že by při tvé nepřítomnosti nikoho nenapadli?" pokračoval král. „víte co?!" vykřikla jsem a podívala se na krále. „už to nechte být... Kašlu na to, pošlu je pryč, stejně nemám být jejich velitelem já, ale ten černý vlk kterého jsem zranila" mumlala jsem si při odchodu. „jakého... Černého vlka?" zeptal se Thranduil ještě. „ále byla jsem v lese, a tam na mě začal vrčet vlk, tak jsem ho majzla klackem a ostatní mě začli uctívat" mávla jsem nad tím rukou a chtěla pokračovat v cestě. „kde je jejich vůdce teď?" ptal se král a ladnou chůzí šel po svých schodkách k trůnu. „to nevím... Někam se odplazil, půjdu ho najít a řeknu jim, ať zůstanou s ním" usmála jsem se a zase se rozešla pryč. „chceš-li vrátit členy smečky veliteli, kterého jsi zranila, budeš jim muset ukázat, že jsi slabší než jejich bývalý vůdce" pronesl král ještě. „s tím počítám" pouklonila jsem se. „jen pak po tobě nechci vyhlašovat nějaké hlídky, kdyby tě ten vlk zcela pohltil..." usmál se Thranduil. „to nebude třeba, on mě škrábne, a já zvednu bílou vlajku" zažertovala jsem. „dobrá, příjde-li ti to jako dobrý nápad" pronesl Thranduil, ale já už si to mířila dolů.