Druhá šance

Prolog

Jejich dům působil prázdně. Honosné kamenné zdivo z jedné části pokryté plazivým břečťanem se zdálo tmavší než kdy dříve. Černi nepřispíval zuřivý déšť bubnující na parapety velkých oken. A špičatá střecha pokrytá červenými taškami tentokrát nijak nevynikala.

Podzim se ujal své role v šeru londýnských ulic. Symetričnost kočičích hlav kazilo zhnědlé spadané listí, lidé se již nabalovali do kabátů a šál, boty se musely čistit častěji.

Neměla ráda tohle počasí. A nikdy mít nebude. Tedy kromě dob, kdy usedávala do polstrovaného křesla s knihou a čajem v nebelvírské společenské místnosti a listí, vítr i bláto zůstávalo za velkými okny věže. Déšť byl vždycky příjemným doprovodem pro její uši během jakéhokoli druhu čtení. Ale tyto časy už byly dávno pryč.

Když přicházela k jejich domu, klepot podpatků jejích kozaček se nesl celou uličkou, neb v tuto dobu bylo skoro nemožné, aby se ještě někdo vracel ze zaměstnání. Brala svou práci vážně, avšak nestála o to tam zůstávat déle, než bylo třeba. Jenže doma na ni nečekalo nijak více přívětivé prostředí lišící se od rušné budovy ministerstva.

Svého manžela milovala, na tom se nikdy nic za ta léta nezměnilo. Společně dokázali mnoho věcí, společně bývali šťastní. Milovala jej celou duší, on a jeho rodina byli součástí jejího života. Nechtěla na tom nic měnit. Ale její touha ji ničila. Ničila ji i jeho už více jak tři roky. A přesto v tom setrvávali dál.

Odemykání v prázdné ulici vždy působilo hlasitě, stejně jako zaskřípání právě otevíraných dveří. Svůj deštník nechala rozevřený v předsíni, aby z něj odkapala dešťová voda, a sundala si tmavě modrý kabát včetně slušivého pleteného šálu. Černé promoklé boty taktéž zanechala na podložce. Ale i tak se voda dostala i na podlahu kolem.

Vodu překročila a vešla do největší místnosti tohoto domu. Automaticky zamířila ke kuchyňské lince tvořené z několika poliček a komod z ořechového dřeva. Některé skříňky byly prosklené, tam pečlivě vystavila speciální soupravy starobylého nádobí. Také se vždy snažila o čerstvou květinu na kraji kuchyně, ale stejně na tento zvyk po letech zapomněla. Květina by bývala to jediné, co by dokázalo nevýrazné zařízení této místnosti prozářit barvou.

Její manžel seděl na velké pohovce uprostřed místnosti, před kterou se vyjímal malý stolek. Po celou dobu jejího příchodu na ni pohlížel typickým způsobem, který neprozrazoval žádné emoce.

Ona mezitím napustila vodu do konvice a nechala ji ohřát. Hrneček s pytlíčkem fenyklového čaje pak naplnila vařící kapalinou a přidala do něj lžičku medu. Jakožto milovnice kávy by samozřejmě radši uvítala hrnek černé kávy, ale protože se za chvíli půjde chystat ke spánku, nebylo by to vhodné. Mohla by si také připravit nějakou večeři, ale jedla už v práci.

,,Jak bylo na ministerstvu?"

Jeho otázka ji překvapila. Dříve se většinou ujistil, že se vrátila v pořádku domů, a šel si lehnout. Jednou, když se vrátila obzvlášť pozdě, už dávno spal. Nevadilo jí to, bylo by sebestředné očekávat, že bude déle vzhůru jen kvůli ní, natož když každé ráno vstává dřív než ona. Jenže to se pak pomalu neviděli celé dny.

,,Rušno," odpověděla a posadila se s čajem na pohovku vedle něho. Odpověď se rozlehla celou tichou místností.

Vedle něho se cítila naprosto komfortně, a přesto pociťovala i zvláštní skličující úzkost. Na jednu stranu to za ta léta působilo přirozeně, ale na druhou stranu se mezi nimi tvořila bublina všeho nevyřčeného. A ona měla pocit, jako kdyby to byl vroucí kotlík, jako kdyby tušila, že přijde den, kdy se všechno to zapírání a ticho změní na upřímnost a obrovský vztek. Jako kdyby měla předtuchu, že tohle už dlouho nevydrží.

Ron byl její první láskou. Byla do něj zamilovaná ještě dlouho před tím, než si to sama uvědomovala a znamenal pro ni vždycky mnohem více. Milovala na něm jeho smysl pro humor a zároveň skromnost. Jeho ochranitelské pudy, jeho vášnivost a mnohdy i zbrklost a nadšení. To, jak se k ní choval, jak byl by schopen pro ni udělat cokoliv. Milovala pohled na to, jak opečovává svou rodinu, třebaže tvrdí, že tomu tak není. Proto si ho vzala. Jak již bylo zmíněno, milovala ho duší. Ale její srdeční sval si už nebyl tak jistý.

,,Přišel dopis od Ginny a Harryho. Máme se za nima o víkendu zastavit."

Neubránila se mírného pousmání, přestože jí nebylo do smíchu. Věděla přesně, proč se mají u Potterových zastavit. Vždyť ta informace nemohla být očekávanější. Už když Harryho a Ginny viděla pospolu poprvé, nemohla se dočkat, až budou oznamovat čekání nového člena rodiny. Tedy o víkendu oficiálně. Když byly s Ginny na kávě, zrzavé kamarádce to jen mezi řečí vylétlo z úst.

Cítila za ně štěstí, ale nalhávala by si, kdyby nepřiznala, že jim i částečně závidí. To, co mají oni, je vztah postavený na lásce, upřímnosti a touhou být s tím druhým. Nežijí pouze vedle sebe. Žijí spolu. A i přestože jsou spolu už více jak pět let, stále jejich vztah vzrůstá, toto je jen mezistanice vzkvétání jejich vztahu.

Ona a Ron se zastavili na místě, kdy počáteční zamilovanost přestala tak úplně účinkovat. Je těžké určit kdy, možná když se Hermiona rozhodla pro možnost dostudovat si poslední ročník v Bradavicích. Jakmile se vrátila, okamžitě se vrhli do společného bydlení a svatby. Ale od toho okamžiku všechno šlo z kopce. Každý budoval svou kariéru, ona na ministerstvu kouzel, on v hlavním famfrpálovém týmu v Anglii. Od té doby se denní režimy jejich dní nemění.

A ona už dlouho cítí, že tento zajetý stereotyp už dále nezvládne.

,,Půjdu si lehnout," oznámil a zvedl se z pohovky.

Ona zůstala sedět s nedopitým čajem v prázdné a osamělé místnosti. Déšť nepřestával venku zuřit, jako kdyby představoval emoce, které se v ní hromadily. Ale cítila, jak její kapacita tolerantnosti vůči této situaci dochází.

___

Když se umyla a převlékla se do nočního úboru, zavřela za sebou dveře do koupelny a zamířila do ložnice. Dveře za sebou zavírala velmi tiše.

Lehla si vedle něj a dívala se na jeho klidnou spící tvář. Přemýšlela, jak vše asi cítí on. Bylo prakticky jasné, že nemohl být šťastný. Nemohl být v tomto vztahu šťastný, jako nebyla šťastná ona.

Prohrábla mu zrzavé vlasy na čele. Bylo jí do pláče.

Myslela si, že v jejím životě už nezažije tolik smutku a bolesti, jako zažila za války. Že bude tak moc zlomená. Ale i dospělý život si vyžádal svou daň. Jenže tentokrát se obrat týká jejího vnitra a neustálého ticha, jímž plynou nevyřčená slova.

Bylo těžké si to přiznat. Bylo to těžší než promýšlet následující kroky. Cítila však, že už nemůže takhle žít. Že už oba nemohou takhle žít.

Zítra nastane den, kdy se všechno změní.