Druhá šance

Kapitola šestá

Jakmile se začetla, uslyšela kroky na štěrkové cestě, které se nepatrně blížily. A když zvedla hlavu, setkala se s pohledem známých očí.

S pohledem známých šedomodrých očí.

Cítila se jako zasažena bleskem, který se objevil na rozbouřené černé obloze za doprovodu neutichajícího deště. Na sobě to však dala znát jen zadržením dechu, což bylo ve větru a ve vzdálenosti mezi nimi naprosto nepatrné.

Dívala se na něj zpoza knihy, netušila, co říct, jak se zachovat. Znovu se nadechla a snažila si v mysli vštípit, že o nic nejde. Jen potkala svého bývalého spolužáka, se kterým neměla zrovna dobré vztahy. Nic víc. Je to normální, když má člověk za sebou studijní léta. Je to jako když potkala Theodora, nebo až zase někdy uvidí Nevilla, jehož vídá pramálo, jelikož je jeho pracovní místo v Bradavicích.

Jenže kdybypotkala jakéhokoliv jiného bývalého spolužáka, nějak by odtušila, jak se zachovat. Kdyby na jeho místě byla Pansy Parkinsonová, obešla by ji obloukem bez jediného pohledu či povšimnutí, protože tady je na napravování vztahů už pozdě. Asi.

Ale tohle je on. Ten, který dokázal její příjmení vyslovit s takovou důkladností a zároveň ledovou nenávistí. Znepříjemňoval jí školní léta, neřekl jí nikdy ani jedno normální slovo. Vždy se o ní vyjadřoval jako o něčem podřadném, jako kdyby byla nějaká nepodstatná muška, která brzy na tomhle světě ani nebude. Bál se jí dotknout, protože mudlovský původ je přece nemoc. Ubližoval jejím přátelům, jeho jízlivé poznámky na Ronovu rodinu už nikdy nezapomene. Patřil k temné straně, dokonce snad i dobrovolně. Napáchal tolik škod nejen jí a teď tu seděl, jako by minulost přestala existovat.

Její chyba byla, že se jím zabývala. Ona by totiž pomohla i té malé mušce. Omlouvala jeho chyby, věřila, že se jednoho dne změní. Byla tolik naivní a lehkomyslná, pokud v to doufala. Jeho duše je prorostlá aristokratickým přístupem k celému světu, k pýše a sobectví, a to všechno mu bylo naservírováno už od útlého dětství. To, že šel po stejné smrtijedské cestě jako jeho otec, bylo nemalým příkladem. Byl zlý, byl zlý od samého začátku a vyhlídky pro jeho spokojený život se skrývaly pouze v dědictví.

To jsou přesné důvody, proč by se teď při jeho pohledu měla přestat cítit jinak, zvláštně jinak a až nepříjemně jinak. Měla by se mu postavit čelem a nejspíš se mu i vysmát, jak by to leckdo udělal. Ona však byla člověk na úrovni a nehodlala se pyšnit stejnými způsoby jako on. Navíc nebylo vhodné vysmát se někomu, komu před několika dny odešla očividně blízká osoba.

Všimla si ho stejně jako on jí. Na jeho tváři zmoženou už nějakými těmi léty se mihl znak překvapení, jinak ji udržoval stále neutrální. Už tam však nenašla rysy úšklebku, nebo povýšeného úsměvu.

Čekala, co udělá on, respektive zase sklopila hlavu ke knize a snažila se dělat, že ji momentálně zajímá mnohem více rozhovor pana Rochestera a Jane Eyrové než on. Nejlepší by bylo, kdyby prošel kolem ní a pokračoval dále po štěrkové cestě, až by jí úplně zmizel z dohledu. Mohl by zmizet z celého světa.

Musela se hodně snažit, aby zase nezvedla hlavu, když se rozhodl posadit na lavičku naproti ní.

Co tím sleduje? Musel ji poznat, její kadeře by byly vidět i z bradavického hradu. Věděl, že je to ona a stejně se posadil naproti ní, v úplné tichosti, jako kdyby byli úplně cizí lidé.

Vzpomněla si na jejich setkání před knihovnou, tam se snažil od ní co nejrychleji utéct. Teď se potkají tady a je tu skutečně malá pravděpodobnost, že by ji jakýmkoliv způsobem sledoval, tudíž to byla náhoda a on mohl jednoduše zase odejít.