Druhá šance

Kapitola sedmá

Už pár chvil stála před zrcadlem a snažila se dát své vlasy do nějaké normální podovy. Bývalo by to bylo lehké, kdyby se jí nervozitou neklepaly prsty. Bohatě stačilo, že dát svůj obličej do nějaké reprezentativní podoby byl prakticky nadlidský úkol a vlasy tomu jen dodaly korunu.

Hlasitě si povzdechla a podívala se po koupelně.

Za pár týdnů už v této koupelně trávit čas nebude. Už nebude každodenně vídat tmavě šedé kachle ve sprchovém koutu, ani velké zrcadlo nad umyvadlem osvícené světýlkami zeshora, u něhož právě postávala. Už nebude mít malé rostlinky na parapetu u oken, které bývaly zakryté dřevěnými roletami.

Věřila, že život v novém bytě se nakonec ukáže jako stejně dobrý a že si na něj zvykne. Sice nikdy nebydlela úplně sama, ale čas se tomu poddá. Možná se zbytečně bála, třeba v tom naopak spatří mnoho benefitů, které uvítá. Jen bylo těžké se smířit s myšlenkou, že tento dům bude za pár týdnů obývat někdo jiný.

Předevčírem s Ronem dali do novin nabídku tohoto domu. Cenu stanovili poněkud vyšší, ale to spíš aby pak zájemce vyžadoval cenu vyhovující. Okamžitě se přihlásilo hned pět různých lidí, kteří měli o tento dům očividně velký zájem. Není divu; nacházel se v dobré lokaci, měl tak akorát místností a především - byl zrekonstruovaný.

Dům prodají, jakmile budou rozvedení. Jenže to by o tom ještě museli říct rodině a ostatním přátelům. A proto je dnes tak nervózní.

Nakonec si malými sponkami stáhla dvě přední lokny lehce dozadu, aby to neměla příliš ulíznuté a jinak si nechala vlasy splývat na ramena. Připadala si, jako kdyby se vrátila do Bradavic, akorát teď už objevila svět vlasové kosmetiky, tudíž ty rozpuštěné vlasy působily mnohem urovnaněji. Neposedné však budou vždycky.

Na sobě měla nabíranou černou sukni a bílou přiléhavou halenku, což běžně nosila do práce. Tam si dneska vzala volno, neb chtěla na tuto záležitost mít dost času a o víkendech vždy uvítala volné dny, kdy bez tak bude zařizovat něco jiného.

Vyšla z koupelny a sešla po schodech do prvního patra, kde už čekal její budoucí bývalý zrzavý manžel, jenž opět seděl u stolu a četl noviny. Tento pohled nikdy nezapomene.

Když ji spatřil, jakoukoliv emoci skryl, nebo ani žádnou nepocítil a jen se zeptal: ,,Jdeme?"

Otázka naprosto zbytečná, čistě jen informativní, a i tak to přikývnutí z její strany bylo těžké. Nechtěla takovou věc oznamovat někomu, jako jsou Molly a Arthur a ostatní Weasleyovi, jedni z nejmilejších lidí, které měla tu čest potkat. Doufala, že přítomnost Harryho a Ginny je alespoň trochu povzbudí.

Ten déšť venku dokonale vystihoval chaos v její hlavě.

___

Deštivé ráno Coru nepřekvapilo. Svůj deštník šedivé barvy měla připravený přede dveřmi už automaticky. Jen ji vždycky naštvalo, když jí vítr rozcuchával pečlivě dělaný účes.

I když se nenacházela ve vyloženě úžasné finanční situaci, snažila se chodit oblékaná stejně jako za dob, kdy bývala ještě součástí rodiny. Někdy to však bylo vážně těžké a drahé kabáty už nemohla obměňovat tak často. Avšak ten světle růžový, který nosila právě teď, naprosto milovala a nechtěla jej měnit.

Přestože k ní život v posledních letech nebyl příliš shovívavý, pokoušela se vidět věci pořád optimisticky. Možná už pro ni žití v bavlnce nebylo to správné, tak ji síly tam nahoře hodily jinam. A ona na sebe konečně mohla být hrdá, třebaže svou hrdost nedávala najevo, protože tohle hození do vody přežila jen s malými zraněními, která se skoro ihned zacelila. Možná měla všechno moc snadné.