Druhá šance

Druhá část - Kapitola devátá

Lidé se tak často zdržují s myšlenkami o tom, co jim chybí, protože si neuvědomují to, co mají. Zbytečně tím tráví čas, jenž je omezený, třebaže to není zrovna optimistická úvaha. Místo toho, aby dělali něco pro změnu života nebo lepší život, trápí se tím, co nemají. Plýtvání časem je čin, který by měl být zakázán.

Míval raději lidi, kteří měli to, co chtějí a chtěli to, co mají. Čiší z nich příjemná a uvolněná atmosféra, většinu času jejich tvář zdobí úsměv. Jenže takoví jsou možná pár dní a stejně pak projdou kolem obchodu a posmutní z toho, že nemají peněz zrovna na rozdávání. Nejspíš je to taková lidská vlastnost chtít neustále další a další věci.

Jeho minulost je zkáza a sebedestrukce sama o sobě. Mohl si za ni ve většině případů sám, přestože vlastnosti, které nám jsou vštipovány již od raného dětství, se těžce přeučují. Měl však tolik možností, jak jím doposud proplouvat přece jenom trochu lehčeji. Poslední léta se o to snažil. Dělal všechno pro to, aby se naučil chovat vůči lidem jinak, lépe. Aby jej lidé kolem něj začali brát jinak než jako jednoho ze stoupenců pána Zla. Tenhle titul mu ale zřejmě bude patřit stále.

Avšak to, že mu Bůh, nebo Merlin, nebo kdokoliv, kdo dává a bere životy, vzal dvě úžasné ženy, které dokázal skutečně upřímně a celým srdcem milovat, nepochopil. Nechtěl v tom hledat vnitřní souvislosti, ale jestliže to byla karma za všechno, co kdy udělal, vyžral si to i s úroky.

Ztrátu milované matky ustál jen tak tak, třebaže to bylo očekávané. Těsně po válce těžce onemocněla, staral se o ni, byl s ní každičkou vteřinu a duševně se smiřoval se skutečností, že ji brzy nebude vídat každým dnem. Ustál to, protože po jeho boku stála Astorie a pomáhala mu všemi způsoby.

Když ztratil ji, bylo to naprosto nečekané. Stalo se to ze dne na den, jako lusknutím prstu. Jeden den odcházela do práce, večer se vrátila neuvěřitelně bledá, unavená. Nechtěl věřit jejich rodinné kletbě, dlouho vymýšlel elixír, který by jí umožnil žít. Ráno pak vydechla naposledy. Bylo to, jako kdyby mu někdo vrazil dýku do srdce, vyjmul ho a zahodil ho. Bez mrknutí oka, bez výčitek svědomí. Bylo to, jako kdyby vevnitř zemřel s ní.

A právě proto nenáviděl lidi, kteří stále nebyli spokojeni se svým životem. Neuvědomovali si, co mají a jak lehce o to mohou přijít.

Když kráčel po štěrkové cestě k sídlu jeho rodiny, které patří jen a pouze jemu, jelikož otec vysedává důlek do jedné z cel v Azkabanu a bude to dělat až do konce života, cítil se stejně mrtvě, jako na konci války, kdy ho přepadly pocity, že nemá co ztratit. Tím sídlem prošla historie rodu Malfoyů, zemřelo zde stovky nevinných lidí a právě poslední byla jeho milovaná snoubenka. A protože toto sídlo bude brzy srovnáno se zemí, bude poslední navždy.

Dnes neměl v plánu sem jít. Jakmile vyklidil poslední věci, myslel si, že letmý pohled bude závěrečný a už se sem nikdy nebude vracet. Avšak po tom, co potkal svou bývalou kudrnatou spolužačku, přepadla ho vlna nostalgie. Měl by spoustu argumentů, jak se proti jejím slovům bránit, ale neřekl nic, nechal ji, aby mu to po těch letech řekla sama všechno, aby alespoň ona mohla žít už trochu lépe. On by na jejím místě volil sice jiná slova, ale pochopil, co mu tím chtěla říct a věděl, že si to zasloužil. I když to bylo jako další bodnutí do hrudi.

Ty velké dveře z ebenového dřeva ani velký sál, kde býval křišťálový lustr, za nimi nikdy neměl rád. Hezká místa byla ve vyšších patrech, kde byly převážně salónky a ložnice s koupelnami, v přízemí se dělo vždycky jen to špatné. Po vejití dovnitř nespatřil skoro ani jediný kus nábytku. Všechno vyklidil, prodal, nebo daroval a čeho se vyloženě chtěl zbavit, to nechal zde, ať to pohřbí i s domem. Zvlášť ten obrovský stůl v jídelně, kde dříve sedávala celá banda krvelačných zrůd.