Druhá šance

Kapitola desátá

Za okny budovy ministerstva začalo nečekaně chumelit. Nejeden by litoval těch, kteří právě po londýnských ulicích procházeli. Byla to výhoda a zároveň i nevýhoda; pravděpodobně se dočkají sněhových vánočních svátků, ale nejlepší je si to vychutnávat s hrnkem horkého voňavého čaje. A knihou, samozřejmě.

Hermiona byla v tuto chvíli ráda, že existuje i forma přepravy, jako je přemisťování. Tentokrát do práce nešla pěšky a dokud bude na každém kroku hrozit, že by mohla ukloznout, jelikož neměla úplně nejlepší obuv, ani to neplánuje.

Práce bylo mnoho, i tak stihla uvažovat o výzdobě v její kanceláři. Klienti k ní tedy žádní nechodí, kolegové jen občas, tudíž by to udělala spíš sama pro sebe. Byt neplánovala moc zdobit, dá spíš jen věnec na dveře, aby to tak vypadalo, ale protože bude u rodičů, nemělo to smysl.

Vstupní síň ministerstva už nějakými těmi ozdobami oplývala, ale naštěstí jen decentně. Dnes se jí však už stihlo zastavit srdce, když zaslechla cosi o vánočním plesu, avšak rozhodla se, že to slyšela jen omylem a nic takového nebude. A když jo, nepůjde tam. Ale samozřejmě se pouze přeslechla a jednalo se o soukromý večírek, jehož se ona nezúčastní, neboť ty dvě ženy vůbec neznala.

Co se týče toho večera u budoucích Nottových - nebo to tak dříve či později asi bude - vzpamatovala se z toho docela rychle. Nevydařilo se to. Až potká Theodora, jistě se mu omluví za svůj brzký odchod, ale rozhodně to nebyla její chyba. Ve finále ji to ani nepřekvapilo, vždyť něco takového očekávala. Ale možná od Malfoye, ne od Parkinsonové.

To jejich setkání v podobě její první cigaretové zkušenosti vydýchávala pořád. Spíš to nepobírala. Nechápala jeho reakce, slova, jeho uznání, že něco, co udělala, bylo správné. Doteď nad tím přemýšlela a otázky ji nepřestávaly zaměstnávat hlavu. Odpovědi na ně ale už asi nedostane.

,,Dále," řekla, když se ozvalo klepání na dveře a ona si srovnávala soubor papírů, které pak bude muset odnést na vedlejší oddělení. Nebo to dá Coře, až přijde. Obvykle vždy chodí dřív než Hermiona.

A shodou náhod se ve dveřích objevila právě ona.

,,Ahoj Hermiono. Omlouvám se, že jdu pozdě. Máš chviličku?" zeptala se a zavřela za sebou dveře.

Přes předloktí měla přehozený svůj kabát, v druhé ruce kabelku. Vlasy si tentokrát stáhla do drdolu, z něhož čouhalo několik pramenů, v nichž byly ještě sněhové vločky. Tváře měla růžové a byla zadýchaná, tudíž Hermiona usoudila, že musela v té chumelenici utíkat.

,,Určitě, posaď se."

Odložila papíry na hromadu označenou barevnými lepíkami.

,,Chtěla bych se ti moc omluvit za ten večer. Měla jsem odejít s tebou a ne zůstávat vevnitř. Nečekala jsem, že se to takhle vyvrbí. Ještě jednou se moc omlouvám, za tohle i za svůj pozdní příchod," spustila a dívala se na ni omluvným pohledem.

Hermiona přikyvovala. Netrápilo ji to, možná by to byla lepší možnost, ale jestli si to tam užila, neměla důvod se zlobit. Všehovšudy, Theodor je i její přítel a kolega.

,,Úplně v pořádku. Já to trochu čekala, zkrátka minulost," povzdechla si, ,,nějaká byla a tu už nezměníme. Jestli se k tobě chovali dobře, je dobře, žes tam zůstala. Spíš mě zajímá, proč jdeš pozdě?"

,,Zaspala jsem, a to se mi nestalo za poslední měsíce ani jedinou," odvětila a nevěřícně nad tím zavrtěla hlavou. Hermiona to mohla plně dosvědčit.

,,Občas zapomene každý," usmála se na ni Hermiona a na Coře šlo spatřit, jak se vyditelně uvolnila a konečně zklidnila dech. ,,A teď tohle prosím odnes na vedlejší oddělení, měla jsem to tam odevzdat už v pátek." Podala jí pracovní dokumenty.