Jednorázovky BBC Sherlock

Čekání

Poněkud neveselá povídka z roku 2015, k nalezení též na AO3.

Mladá poručice zvedla na okamžik hlavu, aby se ujistila, že se jí to nezdá. Ano záchrana už byla tady. Také druzí dva zdravotníci a někteří ranění se s nadějí podívali k obloze.
Poručice však svou pozornost okamžitě obrátila k pacientovi. Jaká ironie! Nejtěžší zranění dnes utrpěl její velitel. Ten velitel, kterého potají zbožňovala a který při svém postavení měl přece sedět v bezpečí na základně a ne s nimi chodit do nebezpečného terénu.
Tohle se nemělo stát! Zesílila svůj tlak na ránu a promluvila na svého majora: "Pane, dokážete to, vrtulník je tady!"
"Udělala ...udělala jste ... co bylo ve ...vašich silách ...Morstanová." vysoukal ze sebe z obtížemii
"No tak! Pane, musíte vydržet! Nemůžete ...co by tomu řekl ten váš úžasný manžel? Přece na vás čeká!" vytáhla poslední argument, který ji napadl.
Major Watson se kašlavě zasmál až se mu na rtech objevila krev: "Máte ...eh máte ...pravdu. Sherlock ...na mě ...čeká." ještě jednou se rozkašlal.
Morstanová mu rukávem setřela krev z tváře a chtěla mu něco povzbudivého odpovědět, když si uvědomila, že jeho modré oči už se nesoustředí na ni, ale upírají se někam do prázdna nad nimi.

Mycroft Holmes tušil jakou zprávu uslyší už v momentě, kdy mu Anthea podala telefon. Bál se, že to takhle skončí od okamžiku, kdy ho John požádal, ať ho dostane zpátky do armády.
Udělal to tehdy nerad, ale dlužit to svému bývalému švagrovi, to dobře věděl. Měl velký podíl na konci jejich manželství a nikdy si to neodpustí.
Požádal sekretářku, aby mu zrušila program na zbytek dopoledne a dala nachystat auto.
"Pojedu to oznámit do Baker Street, raději ať s tou novinou přijdu já než neosobní dopis od armády."
Anthea pochmurně přikývla.

Paní Hudsonová plakala, ale i přes to se Mycroftovi pokusila nabídnout, jak se sluší, čaj. Mezi vzlyky se jen zeptala: "Bylo to rychlé, doufám? Že se dlouho netrápil?"
Odkýval jí to, ačkoliv věděl, že to nebyla úplně pravda, ale proč přisypávat sůl do rány.
Paní Hudsonová jeho i Antheu vyprovodila na chodbu, přitom vrhla nešťastný pohled nahoru do patra, Mycroft na její nevyslovenou otázku zareagoval: "Nechte to na mě paní Hudsonová, o to se postarám."

Poručice Morstanová vyfasovala dovolenou v Anglii, nadřízení usoudili, že ji potřebuje. Co doopravdy potřebovala, bylo zahrabat se zpátky do práce, ale to nikdo nechápal.
Jediná užitečná věc na téhle cestě byla, že takhle mohla doprovodit domů svého drahého velitele.
Znala ho sotva půl roku, ale měla pocit, že by to mohl být ten pravý. Co na tom, že byl o dobrých patnáct let starší, úžasnějšího člověka nepotkala. Byl na ni milý, chválil její schopnosti, ale nikdy nedal najevo ani náznak zájmu. Chvíli přemýšlela, co dělá špatně, než si ji diskrétně vzal stranou kapitán Murray a vysvětlil jí, že tenhle ptáček už je okroužkovaný.
Zajímalo ji, kdo měl takové štěstí a Murray jí dal adresu na Watsonův blog, kde si mohla všechno přečíst. Ještě ten večer to udělala a pochopila, že v téhle konkurenci nemá šanci.
Ale rozumově si něco zdůvodnit a přestat toužit, jsou dvě dočista jiné věci. Stejně jí pár věcí vrtalo hlavou. Když spolu byli ti dva tak šťastní, co dělá po víc jak deseti letech John zpátky v armádě. Proč není se svým detektivem? A co dělá Sherlock bez svého blogera?
Bill Murray si myslel, že je detektiv zas na nějaké utajené misi - už to přece jednou udělal, jenže to celému světu předstíral, že je mrtvý. Nakonec se Johna opatrně zeptala, ten jí Billovu verzi odkýval a doplnil: "Nechtěl jsem jen sedět doma a čekat, tak jsem požádal o pomoc švagra a vrátil se sem, kde můžu být v mezičase užitečný!"
"A co, když ta jeho tajná operace skončí dřív než vaše služba?"
"Počká na mě." zněla lakonická odpověď.