Jednorázovky BBC Sherlock

Kdo odchází ze svatby brzo?

Už to nedokázal snést ani o vteřinu déle. Vůbec nepřemýšlel, jestli ho někdo pozoruje, sebral z opěradla židle kabát, rozrazil boční dveře a vyběhl do zahrady.
První doušek chladného vzduchu v plicích se zdál úlevný, ale vzápětí se dostavilo prozření. Nemůže doopravdy utéct.
Svalil se na lavičku a zabořil hlavu do dlaní. Tohle mohla být jejich svatba, jen kdyby nebyl takový zasraný zbabělec.
Jak jen mohl sám sebe přesvědčit, že Sherlock není schopen milostných citů po všem, co pro něj detektiv udělal. A on měl ještě tu drzost ho o významu partnerských vztahů poučovat!
Právě on, co posledních deset let s každou partnerkou tajně snil o svém spolubydlícím, on, který slíbil věrnost své ženě, ale stejně po nocích myslel na Sherlocka a do toho flirtoval s cizinkou z autobusu. On má tu tu opovážlivost říct Sherlockovi, že teprve romantický vztah z něj udělá kompletní lidskou bytost a pak utnout jakoukoli šanci na vyznání tím, že mu okázale řekne: „jdi za někým jiným!"
Aby té soli do rány nebylo málo, John si v měsících po debaklu s Culvertonem Smithem udržoval trochu odstup a začal poněkud váhavě randit. Nic z těch pár schůzek sice nebylo, ale dal tím Sherlockovi dost jasně najevo, že on není k mání. Proč to vlastně dělal? Čeho se bál?
Nemůže se divit, že ho vzal Sherlock za slovo a onen kompletující vztah začal hledat jinde. A John byl tak slepý. Nic nevzbudilo jeho podezření, když se jako klient ohlásil další dávný spolužák. Předpokládal, že Viktor Trevor bude podobný případ jako Sebastian Wilkes, náfuka, kterému je Sherlock dobrý, akorát když teče do bot.
Ignoroval, že si Viktor odpustil veškeré nejapné vtipy na Sherlockův účet, že nedával k lepšímu žádné trapné historky ze školy – krom té, která stavěla do špatného světla Viktora samého a jeho nevychovaného psa.
Proto Johnovi spadla čelist, když jako díky za vyřešení problému pozval Viktor Sherlocka na večeři a spadla ještě níž, když Sherlock pozvání přijal.
„Však jsi sám říkal, Johne, že bych měl dát šanci romantickým vztahům," odpověděl detektiv následující den na Johnovu otázku.
„A jak to šlo?"
„No, vlastně dost rozpačitě, protože totálně nesnáším společenskou konverzaci," začal Sherlock a John se začal uklidňovat. Jenže Sherlock pokračoval: „ale pak Viktor vytáhl několik nevyřešených případů z minulosti – historie byla vždycky jeho koníček. Bylo to trochu frustrující, protože mám k dispozici jen informace z druhé ruky, ale na druhou stranu to můžu brát jako čistě intelektuální cvičení, nejde o život, všichni účastníci jsou už celá desetiletí, někdy i století mrtví."
Sherlock další hodinu mluvil o princích z Toweru a John se snažil sám sebe přesvědčit, že se nic nemění, jeho přítel zkrátka jen prožil zábavný večer.
Jenže do týdne byl Trevor zpátky s dalším pozváním a pak dalším a dalším. Vracel se s úporností smradu z popelnice a Sherlock nikdy neřekl ne. Dokonce se viditelně těšil.
Co na tom týpkovi vlastně viděl? Viktor Trevor nebyl nijak nápadně hezký, jen středně vysoký, zrzek s pihovatou tváří a fádníma, neurčitě hnědozelnýma očima. Měl útlou postavu, jemné způsoby, tichý hlas a John si byl jistý, že dojít na rvačku, vynesl by Trevora v zubech. Tohle přece není člověk, jaký by měl doprovázet Sherlocka po nebezpečných zákoutích Londýna!

Následující měsíc zaskočil Sherlock doktora svým plánem strávit víkend mimo Londýn. John už si maloval jak využijí krásného jarního počasí a vezmou společně Rosie do některého městského parku, ale ne: „Chystám se do Hagley ve Worcestershiru."
„Aha, máš nový případ, ale proč jsi mi nedal vědět, zařídil bych si pro Rosie hlídání a doprovodil bych tě!"
„Nepojedu sám, jedeme tam s Viktorem. Vlastně to byl jeho nápad."
„Jak, jeho nápad?"
„Já nemám nový případ, nemám žádného klienta. Jdeme si prověřit záhadu z roku 1943. Pokusím se zjistit, kdo schoval Bellu do jilmu!"
„Ale, ... ale ... mohlo by to být nebezpečné ..." snažil se protestovat John.
„Johne, jestli ještě pořád žije někdo z lidí, co to mají na svědomí, bude mu přinejmenším devadesát. Sotva bude představovat smrtelnou hrozbu."
Hned následující pondělí našel John Sherlocka ve Viktorově společnosti. Na kávovém stolku se vršily poloprázdné krabičky od thaiského jídla a ti dva se zuřivě hádali ohledně pravděpodobné totožnosti záhadné Belly z jilmu.
„Ahoj, Johne! Musíš se mě zastat. Taky Viktor trvá na tom, že ta uťatá ruka dokazuje, promyšlený, rituální zločin, ale já tvrdím ..."
John o případu nevěděl, víc, než si po Sherlockově překvapivém oznámení vygooglil, ale byl připraven podporovat detektiva v čemkoliv, co bude odporovat tomu zatracenému zrzkovi.
Ale zbavit se ho nešlo. John si s nelibostí uvědomoval, že pokud se nechce vzdát Sherlockovy společnosti, musí chtě nechtě skousnout přítomnost Viktora Trevora.
Viktor nejen, že rychle vyplnil prostor, který John dobrovolně vyklidil, ale nenápadně prorůstal dál a dál do Sherlockova života.
Jak mohl být John tak pošetilý a čekat, že se nic nezmění. Že si bude odskakovat na Baker Street, kdykoliv bude mít plné zuby poklidného života a Sherlock tam vždycky bude čekat, že bez svého doktora nedá ani ránu. Ano od Johna bylo hloupé a sobecké tohle očekávat, nicméně shledával toho rachitického učitele dějepisu nehodným Sherlockovy společnosti.
A brzy dostal ke své averzi ještě další důvod. Při jedné příležitosti zastavilo na ulici černé, vládní auto zrovna, když se Viktor zvedal k odchodu: „Tak to abych si pospíšil," konstatoval a honem popadl svůj kabát.
„Copak? Netoužíš se s Mycroftem seznámit?" zeptal se John a stěží dokázal zakrýt podezíravý tón.
„Já ho znám až moc dobře, deset let jsem pro něj dělal," ušklíbl se Trevor, zamával Sherlockovi a rozběhl se po schodech dolů.
„On dělal pro Mycrofta? Myslel jsem, že učí na střední a píše knížky o Tudorovcích."
„O Stuartovcích," opravil Johna Sherlock: „a ano, pár let dělal pro britskou vládu, nerad o tom mluví."
Dělal nebo ještě dělá? Zahlodal okamžitě Johnovi červíček v hlavě. Nedokázal nakonec politik to, co vždycky chtěl? Dosadit do Sherlockovy blízkosti někoho, kdo bude na bratra ochotně donášet?
Začal být vůči zrzavému muži ještě obezřetnější, dokonce nacházel záminky, jak ho vynechat s procházek s Rosie, na které si Sherlock tak potrpěl. John si přece nenechá špiclovat svou rodinu a aspoň na pár hodin osvobodí z dohledu i detektiva.
Ale nejspíš byl jediný, kdo si uvědomoval problém. Protože všichni okolo – paní Hudsonová, molly, Greg, Angelo dokonce i Wiggins Trevorovi baštili z ruky.
A to v Billu Wigginsovi doufal John získat spojence, protože jeho vztah s Viktorem evidentně nezačal nejlépe. John si z různých střípků od paní Hudsonové, Sherlocka a dalších poskládal, že Viktor si Wigginse odchytil a dal mu ostře na srozuměnou, že jestli chce ještě někdy překročil práh bytu 221B nebude u sebe mít ani miligram nějaké nežádoucí substance.
„Zalomil mě ruku za zádama snad eště hůř než vy, doktore," přiznal se o pár měsíců později zkroušeně Wiggins. John hodil pochybovačně okem po Viktorovi, no jestli byl Billy tehdy sjetý jak sáňky, nejspíš by ho zpacifikovala i Molly.
Jenže i Wiggins časem podlehl kouzlu toho zrzavého bastarda a te'd ho zdravil přátelským: „Čau Viku!" když se občas ukázal s nějakou užitečnou informací.
Greg s Molly se rozplývali, jak je Viktor pozorný, když jsou společně ve čtyřech na večeři, paní Hudsonová Viktora vyhlížela s tácem jeho oblíbených koláčků a naprosto Johna uzemnila povzdechem: „Už by bylo na čase, aby se ti dva konečně sestěhovali, však jsou spolu, jak dlouho? Už přes půl roku!"
„Ale, ale co moje ... co Rosiin pokojíček v patře?"
„Ale no tak, Johne, Viktor nebude potřebovat druhou ložnici. Rosiin pokojíček na přespání zůstane plně k použití. Což mi připomíná, že už jsem jí tři týdny neviděla, berušku, mojí ..."
Zbytek jejího povídání John nevnímal, protože mu pořád v hlavě zněla fráze „nebude potřebovat druhou ložnici".
Proč mu to ani nepřišlo na mysl? Janě, že dva muži po třicítce, co mají už půlroční vztah spolu mají sex, to je naprosto normální. Johnovi by to nepřišlo divné u žádné jiné dvojice. A Sherlock přece není z Marsu, je to člověk, sice výjimečný, ale pořád člověk z masa a kostí. Proš je tak těžké si představit, že má touhy, jako každý jiný?
Poctivě řečeno, John si dovedl Sherlocka představit při sexu až příliš dobře. Snil o takových věcech za dlouhých nocí, kdy ležel vedle své manželky. Jen si zkrátka vsugeroval, že Sherlock nic takového nechce.
A když teď měl důkaz o opaku, podlomila se mu kolena a srdce vynechalo několik úderů.
„Johne, drahoušku, co je ti?"
„To ... to nic paní H ... jen jsem ráno vynechal snídani ..." opřel se rukou o zeď a lapal po dechu.
„To je špatný zvyk, beztak jsi ho pochytil od Sherlocka. I proto, chci, aby se Viktor přestěhoval, protože kdykoliv spí tady, dohlédne aby Sherlock ..."
Ale John už nedokázal dál poslouchat. Zamumlal nějakou omluvu a vypotácel se ven na ulici.
Hned další den se cestou z práce zastavil v jednom baru, dal si pár drinků, pak kývl na vyzývavý pohled jednoho vysokého, kudrnatého mladíčka a ztratili se spolu na záchody.
Ráno se pak cítil neobyčejně zle. Šukáním Sherlockových dvojníků svůj problém nevyřeší. Bude muset detektiva nějak přesvědčit, že je pro něj lepší.
Ideální by bylo prokázat, že Viktora ve skutečnosti platí Mycroft, aby Sherlocka hlídal, ale John si nedělal iluze, že by na takový důkaz kápnul. Ten vládní panák byl příliš chytrý a Viktor – to mu musel John přiznat – taky nebyl žádný idiot.
John tedy zmobilizoval všechny své síly, překousl svou nechuť k Trevorovi a začal trávit co nejvíc času na Baker Street. Vodil tam Rosie, doprovázel Sherlocka k případům, zase obnovil svůj blog.