Jednorázovky BBC Sherlock

Finální oběť

Sherlock Holmes toho pro Johna Watsona už udělal hodně, často na úkor sebe sama, ale ještě jednu věc pro něj udělat může.

Stál tam s Rosie v náruči a téměř nevnímal své okolí. Lestrada, který ho chlácholivě poplácal po zádech, Molly s jejími soucitnými pohledy, paní Hudsonovou slzící do kapesníku a Harry, která ho pevně objala. Pak tu byl celý zástup dalších, ale ty už nevnímal vůbec, byla to jen masa cizinců.

Ze všech lidí dnes měl oči jen pro jednoho jediného. Nebo spíš pro schránku z tmavého dřeva, která milosrdně skrývala zmrzačené tělo muže, kvůli kterému se tu dnes sešli.

Ne, tohle opravdu nepotřeboval nikdo další vidět. On sám se toho nemohl zprostit, jinak by neuvěřil, proto se dostavil do márnice, kde už ho čekala rozrušená Molly a Mycroft, který se zoufal snažil udržet svou ledovou masku – nenapadl ho za to, jelikož to byl poslední střípek normality, naděje, že to není skutečné, že je to třeba jen hra nebo trik.

Ne, tentokrát žádná bouda. Když odtáhl prostěradlo, spatřil důvěrně známou tvář kupodivu nezasaženou tou strašlivou destrukcí. Naopak ten výraz klidu a smíření ho bude strašit v nočních můrách víc než vzpomínka na všechna zranění, která jeho přítel utrpěl.

Byl tak pohroužen do sebe, že ani nevnímal, že se obřad chýlí k závěru. Proslovy skončily, rakev byla spuštěna do země a nyní byla řada ne něm, aby se rozloučil. Lestrade ho poklepáním na rameno vrátil do reality a Harriet si od něj přebrala Rosie. Ta byla naštěstí příliš malá, aby chápala co se děje, ale vycítila jeho vlastní zoufalství a uplynulé dny neustále plakala. Dnes naštěstí vyčerpaně usnula, tak opatrně, aby jí neprobudil, předal Rosamund její tetě.

Pak udělal ty tři kroky, které ho dělily od hrobu a sáhl do záňadří, aby vytáhl růži – jediný rudý květ, jako symbol jeho citů a všeho, co mohlo být, ale nakonec nebylo.

V náprsní kapse měl ještě jeden předmět, úhledně složený list papíru plný slov, která se vpálila do jeho duše jako kousky žhavého olova. Slova, která za poslední týden přečetl snad tisíckrát, ve snaze najít v nich smysl, protože si nechtěl připustit, že znamenají sbohem.

Přitom všechno začalo nadějně. Po onom Johnově emocionálním výlevu v den Sherlockových narozenin, k sobě oba přátelé zase začali hledat cestu. John brával Rosie na Baker Street, kde jí detektiv zahrnoval pozorností. Jakmile se zotavil ze svého šíleného kousku, John s ním opět chodil k případům a když se dohodli, že doktor prodá svůj starý dům a vrátí se bydlet k Sherlockovi, věci nemohly být lepší.

Nebo ano? John se občas znovu obracel ke skleničce a stále docházel k terapeutce, která s ním byla nespokojená, protože mnohá témata stále odbýval mlčením.

Sherlock marně toužil po blízkosti, která mezi nimi panovala v časech před Pádem. Mezi ním a Johnem jako by stále neviditelná zeď a on nevěděl, jak ji zbořit. Copak John opravdu nechápe? Nevidí všechno, co pro něj detektiv podstoupil?

A pak přišel Adalbert Gruner, další psychopat co to bral osobně a myslel si o sobě, že je druhý Moriarty. Po té, co s vypětím sil překazili několik jeho zločinů namířených proti veřejnosti, poslal Gruner detektivovi vzkaz.

Zval ho na schůzku do nepoužívaných doků na východě města, aby se konečně ukázalo „kdo má navrch". Pokud se Sherlock nedostaví nebo si přivede posily, může čekat pomstu na svých blízkých.