Co když se probudím? | Jordan Parrish

Ví to?

Jordan
Nikdy jsem neholdoval čtení. Nedokážu u tištěných písmenek dostatečně udržet pozornost. Stačí tři stránky a já už se musím vracet o sedm řádků zpět, protože jsem myslí zaběhl pryč, přišel jsem o pointu. Právě proto většinu mého volného času vyplňuje televize, i když spíš je takovou kulisou, u které snáz usnu.
V posledních dnech však ani televize nepomáhá.
Cítím se tak hloupě. Nechal jsem to zajít až moc daleko, neměl jsem... měl jsem jí narovinu říct svůj plán, svou odpovědnost. Pochopila by mě.
Místo toho mám už dny tichou domácnost.
Hovor mi nezvedla jediný, nezavolala mi, jen mi zprávou potvrdila, že domů přijela v pořádku. Zrovna když to vypadalo nadějně, muselo se něco pokazit. Vždycky se musí něco pokazit, to bych totiž jinak nebyl já.
Jsem vděčný za zaklepání na dveře, s radostí se zvednu z pohovky, ze svého důlku. I kdyby to měly být skauti, hlášení požáru, cokoliv, ale tahle nuda a stereotyp mě už ubíjely. Nechápu, jak jsem v tomhle dokázal žít zcela běžně. 
Stačí otevřít dveře a tělem mi projede vlna energie. 
,,Ahoj."
,,Ahoj," odpovím ne o moc jistěji než Tina.
,,Můžu dál?"
,,Jo, jasně," poodstoupím a vpustím ji dovnitř, hned zavřu dveře a otočím se k ní tváří v tvář. ,,Dáš si něco?"
,,Ne, děkuju."
Tak tohle bude zajímavé. Vůbec nevím. co čekat. ,,Tak..." pobídnu ji aspoň ke gauči, i to však odmítne.
,,Jordane, podívej, já... moc se omlouvaám, jak jsem reagovala, přehnala jsem to, promiň."
Huh? ,,Ti... nemáš se za co omlouvat. To já tady nesu vinu, měl jsem ti na rovinu říct, jak se věci mají, o co jde."
,,Dělal jsi svoji práci. Za to se nemůžeš omlouvat. Podívej, já... prostě nemám dobré zkušenosti se zbraněmi, dobře? Mám z toho strach, z toho neznáma, a měla jsem strach, že se něco stane tobě, on měl mnohem větší pistoli než ty, a... já tě obdivuju. Vážně. Tvoji práci, to, co děláš, vždyť, sakra, zachránil jsi nespočet lidí. Zachránil jsi mě. Jsi můj hrdina, jsem na tebe pyšná, hrdá, mrzí mě, jak jsem reagovala. Bylo to chování jako od dítěte. A," utne mě, nedovolí mi promluvit, dlaní mi překryje ústa, ,,přijmi to. Ty jsi tady v právu. Jenom... byl to šok. Už takhle nezmizím. Slibuju."
Ty se nemáš za co omlouvat, Ti. 
Ale když si to tak přeješ...
,,Takže... jsme v pohodě?" sundám její ruku, při té příležitosti ji za ni chytnu.
,,Víc než to," přikývne s vřelým úsměvem, to už si konečně stoupne na špičky a rty mi připomene, co mi tak chybělo. Tohle jsem potřeboval. Jistotu. 
,,Mám tam rýži od oběda, dáš si?" strčím jí pramen vlasů za ucho.
Mírně zatřese hlavou, hýčkat se nechá. „Nemůžu, dneska ne. Mám něco na práci."
Nadzvednu jedno obočí, avšak pouze z recese. „Ale. A copak?"
„Hmm... ach jo, no co s tebou. Jdu hlídat syna Emily, Aidena."
„Co se děje?"
„Nic, nic zásadního, jenom Emily a její chtějí večer pro sebe, tak jdu hlídat malého."
„Tak, a nemůžu jít s tebou?"
Tohle nečekala.
„S dětmi to umím."
„O to nejde, jenom... ono asi bys mohl, ale... jsi cizí, chápeš. Pro ně."
„Tak, ale pro tebe nejsem cizí, ne? Prosím. Chci vyžehlit tu střelbu."
Šrotuje jí to hlavou. „Ugh, ty jsi hrozný... zavolám Em, záleží to na ní. Bože," jak mluví, z kapsy vytáhne mobil a už hledá v kontaktech, co nevidět si jej přikládá k uchu, „ta mi tak vyčte, že si tě přívěsu zrovna, když ona jde pryč, a nebude mít čas tě víc poznat... Ahoj, Emi."
„Čau, v pohodě? Vešlo ti do toho něco?" slyším známý dívčí hlas z telefonu, avšak s tváří jej spojit nedokážu.
,,Ne, nevešlo, jenom..." naposledy o mě zavadí naoko vyčítavým pohledem, než ho skloní k zemi, přešlapuje na místě, ,,bude nějak vyloženě vadit, když nepřijdu sama?"
,,A jakože s kým bys chtěla dojít? Nedotáhneš tam Maxe, doufám." Koho?
,,Ne, jenom... můj, no... už jsme v pohodě, jenom chceme trávit čas spolu."
,,Jakože ten tvůj přítel? A to ho chceš dovést, když tu nebudu, se za mě stydíš?"
,,Em..."
,,Tohle si s tebou vyřídím. Hele, dokud dáte pozor na Aidena, pro mě, za mě. A zůstanete, dokud s nevrátíme, oba dva, a pěkně si ho proklepnu, už je na čase."
,,No dobře... do půl hodiny jsme tam."
,,Už ať. A nezapome-" Tina svou kamarádku utne v půlce věty, zhluboka vydechne, jako by v sobě snad držela nervy.
,,Takže...?" culím se pyšně.
,,Takže," vzhlédne ke mně a žduchne mě do hrudi, ,,na sebe něco hoď."