Co když se probudím? | Jordan Parrish

Nikdy.

Tina
Už hodiny jsme měli spát v náručí toho druhého.
Místo toho trneme v nemocnici, čekáme na chodbě před sálem.
Jordan opravdu dostal případ na starost. Šerifovi se dovolal až nad ránem, to už jsme oba jeli policejním autem před sanitkou, které... prý nebylo zapotřebí.
Ne. Tohle se nesmí stát.
Neustále se modlím, aby tohle byl pouhý sen. Hloupý sen. Tohle... tohle přece nemůže být pravda.
Kdo by mohl něco takového udělat?
Možná jsem neměla jít s Jordanem dovnitř domu, říkám si. Vždyť oficiálně jsem ani nesměla. Ale nevěřila jsem mu. Dokonce i když před domem už stála hlídka, doufala jsem, že si ze mě jen chtěli vystřelit. Vlastně v to doufám pořád.
Dobrý, povedlo se. Ha ha.
Ale už dost.
Tohle je psychická tyranie.
Ani se nesnažím vypadat v pořádku. Proč taky.
Zuby se mi smutkem třesou, oči nestačily oschnout a už tečou další slzy. Samy, mechanicky.
Měla jsem tam zůstat.
Pohled držím v zemi už dlouho, možná hodiny, díky tomu se můžu bezdyšně nechat užírat vzpomínkami. Přestala jsem jen na chvilku, a to když šerif přece jen dorazil, od té doby stojí i s Jordanem sedm metrů ode mě a horlivě diskutují. O čem?
Netuším. A ani tušit nechci.
Jenom monstrum by mohlo udělat něco takového.
Proč právě oni?
Ty rány... množství krve... kulky v nábytku, které živé cíle minuly... obraz, který v životě z hlavy nedostanu.
Chris.
Malý Aiden.
Emily. Moje Emily. Moje rodina.
Veškerý pohyb na chodbě pomíjím. Hlavně ho není moc - pořád je ještě brzo, ordinace neotevřou ještě hodiny.
A přece jeden pohyb mě zaujme. Je pomalý, kráčící muž je zvadlý. Okamžitě si získá mou pozornost, doběhnu ho, zároveň tak stanu u celé skupinky, u trojice dospělých mužů. Vůbec mezi ně nezapadám. Přesto výraz ve tváři přesně kopíruje atmosféru ve vzduchu. „Tak?" šerif nenechá řeč dlouho stát, hned se táže příchozího pana Argenta. Zatímco já netrpělivě čekám u sálu s Emily uvnitř, on hlídal svého synovce.
Odpovídat nemusí. Výraz mluví za všechno.
Píchne mě u srdce. V jedné vteřině jsem přišla o tolik.
Opravdu se to děje. Tohle je konec.
„Ne..." slzím nanovo. Mé oči znovu rudnou, přestože sotva vybledly. Ukradnu panu Argentovi pozornost, stáhnu k sobě všechny pohledy, Jordan si mě opět přivine k sobě.
Chris je mrtvý.
„Je mi to moc líto, Chrisi," vyjádří se šerif. Samozřejmě, co jiného může člověk v takové situaci říct, ale... radši, kdyby neříkali nic.
Bolí to. Tak zatraceně moc.
Nemá cenu skrývat úzkost. I když pan Argent byl Chrisova nejbližší skutečná rodina, já jsem byla jejich nejbližší rodina. Tečka. K tomu jsme nepotřebovali společnou krev. On, Emily a Aiden... než přišel Jordan, nebýt nich tří, vzdám to už dávno. Tolik mi toho dali.
Dlužím jim za svůj život.
A já jim ho teď nemám jak oplatit.
Než si se mnou Jordan stačí sednout, ze sálu vystoupí muž v bílém plášti, zároveň se k nám z opačného konce chodby přižene Scottova máma, kterou sem speciálně povolali stejně jako Jordana a šerifa. Okamžitě zpozorním - doktor znamená Emily. Melissa znamená Aiden. Nevíme, na koho se dívat dřív, ale ani nemusíme. „Pan Argent?" začne doktor neprodleně.
„To jsem já."
Doktor si nás prohlédne všechny; Melissu zná, Jordan a šerif se prokáží odznaky, i když je pravděpodobně zná, oči mu skončí na mně. Že mě Jordan částečně objímá, na věci nic nemění.
„Taky je rodina," dosvědčí pan Argent. Jeho slova mě zahřejí, škoda jen, že to necítím dost. Mají váhu, obrovskou. Jenže teď potřebuju slova jiná.
„Dobře," přikývne doktor po souhlasu i ze strany šerifa, ale úsměv nikde. „Pane Argente... je mi moc líto."
Že jsem předtím ztratila naději? V tom případě nevím, co cítím teď. Vnitřek se mi svírá, vzlyky se mi zaseknou v hrdle, mám pocit, že se pozvracím, že dnes skončím i já.
Emily... moje Emily...
„Bohužel, následkem osmi střelných ran, Vaše..." shlédne do papírů, prolistuje jimi, „manželka Vašeho synovce? Jedna kulka přesně zasáhla hlavní tepnu, už jen-"
„Melisso," nevydržím to, vytrhnu se Jordanově sevření. Všechno je jedno. Tohle je poslední šance. „Prosím, Aiden... udělám cokoliv, vážně, skončím se školou, postarám se o něj, vezmu si ho k sobě, dám mu všechno, jenom prosím... prosím..."
Jenže Melissa má stejně jako všichni tady k úsměvu daleko.
„Prosím..." hlas se mi láme, možná mi ani nerozumí. Ale ví, co chci slyšet, ví to, tak proč...
Mluv, Melisso, sakra!
Řekni mi, že aspoň Aiden žije!
„Tino..." začne konečně. Jenže tónem, jaký opravdu slyšet nechci. „Jeho tělíčko bylo moc slabé, a... moc mě to mrzí."
Nic. Úplně prázdno.
V hlavě jako po výbuchu. Vnitřnosti jako při sopečné erupci.
Není nic, co by mi kdokoliv mohl říct, aby to zlepšil.
Celý svět by mohl skončit. Bylo by mi to jedno.
Přestože Jordan přijel jako hlava případu, místo všeho řeší mě. Ano, uklidnil mě, když mi ujely nervy u matky. Vymluvil mi seskok z mostu. Pomohl mi přijít na jiné myšlenky po setkání s Adrianem.
Jenže tentokrát je na mě krátký.
Hladí mi vlasy, dokonce mě do nich políbí. Ani jeho lehké kolébání se mnou nehne.
Nemám se k slzám. A on ví, že to je mnohem horší.
Všechna ta přítěž se navalí až po dvou minutách nicoty, kdy se Jordanovi opravdu zabořím do ramene, stisk opětuju v silnější míře, na zádech mu sevřu mikinu. Nebýt látky, zůstaly by mu ode mě škrábance. Vůbec neposlouchám lékařské závěry, co by mi stejně daly.
Jsou mrtví. Všichni tři jsou mrtví. A už mi je nikdo a nic nevrátí.
„Ty už mi neumřeš?" šeptnu zlomeně přes sevřené hrdlo.
„Nikam nejdu," ujistí mě. Vím, že musím působit přecitlivěle, ale už několikrát mě Jordan ujistil, že tu pro mě bude. A vždy tu pro mě byl.
„Prosím, neopouštěj mě," sevřu mikinu pevněji, až mě bolí klouby.
„Nikdy."
Nikdy.
To Emily slíbila taky.