Co když se probudím? | Jordan Parrish

To není pravda.

Tina
Můžu se rozhlížet dokola sebevíc. Nic mě nepřesvědčí o tom, že se mi dostane druhé šance na záchranu. 
Měla jsem své slavné chvíle. Chvíle klidu, chvíle lásky, chvíle bezpečí. Poznala jsem, co je to skutečné štěstí. Okusila jsem život, zariskovala jem. Prožila jsem nádherné chvíle, nabyla jsem vzpomínek, které mi nikdo nevezme, kterých se nikdy nevzdám.
Ale je načase vrátit se do reality.
Měla bych si tenhle moment užít. Vždyť se mi stačí prohnout v zádech a vystrčit prsa, kde mi popruh nezakrývá nic než bradavky, a mám u nohou každého, kdo dohlédne. Stačí padnout na kolena a prsty potvrzovat své křivky, díky předklonu se můj hrudník zdá ještě větší, a natáhnout se o půl metru dál z vyvýšeného pódia, mohla bych sbírat nabízené peníze. Jenomže to bych to nebyla já, abych si ještě trochu nešplhla. Peníze se, konec konců, hodí vždycky. Úsměv dostane silnější nádech šibalství, který zdouvá nejedny kalhoty, to vidím i periferně, ukazváčkem si přejedu po rtech tak pomalu, že zpomalím i čas. Vyslyším jednu z křičených proseb rvoucích se s hlasitou hudbou, její autor je jeden z nejbližších, proto se na půl minuty obětuju, seskočím z plošinky s tyčí a dopřeju jednomu z diváků podívanou zblízka. Vlasy rukou přehodím na jedinou stranu, aby příliš nezakrývaly, dál už mi moc nebrání a ohnu se v kolenou, abych se zadkem těsně nedotýkala zákazníkova klína. Znám jeho tvář. Není tu poprvé. Dokonce bych přísahala, že ze všech nabízených nejčastěji volí mě jako svou podívanou. Nemůžu se omlouvat za to, že hlouček kolem mého placu tvoří značně větší hlav než ty u mých spolutanečnic. Nemůžu za to. Ale kdybych mohla, hned bych si pozice a oblíbenost vyměnila. Bohužel, svou práci dělám víc než dobře, silné jméno mám především díky bratrovi, s nímž samozřejmě sdílím příjmení. Jediné pozitivum tohoto života jsou bankovky, které mi muž s touhou v očích už ladně strká za popruhy obepínající mé tělo, zakrývají ho jen na nejnutnějších místech, i ty však odevzdám a budu ráda,když z nich uvidím cent. Vystavuju se jako kráva na porážku, cítím se jako nahá. Tento faktor však na touze jen přidává, na kůži pociťuji kromě chladu také už nespočet cizích rukou. Nestačí se kroutit nad klínem, předvádět se jako největší kurva. Pro teď mám vážně dost. A tak se ještě nahnu, vyvolenému uložím dlaně na krk a vydechnu mu do ucha. Určitě očekával akci rty, na tu však nemám ani povolení, ani chuť, abych byla upřímná. Takhle těšit jsem chtěla jediného muže na celém světě. Ale teď, když je pryč, jsem znovu pravidelně vystavována nutnosti.
Během cesty zpět na chabý metr a půl čtvereční vyhrazený pro nakrucování se u tyče jsem nucena si dokonce otřít oči. Kvůli podobným epizodám se vyhýbám i tomu minimu líčidel, které jsem na tvář patlala dřív. Bolí to. Tak zkurveně moc to bolí. Vzpomínky přicházejí jako voda, neustupují, boří i ty nejsilnější hráze. 
Kdybych mohla, sesypala bych se na místě.
Emily, Aidenovi a Chrisovi se konečně dostalo zasloužené spravedlnosti. Díky mému svěděctví byla z jejich vraždy opravdu usvědčena Olivia Argentová, Chrisova starší sestra. To jsem se však dozvěděla jen díky zprávě od Jordana, sama jsem se konce soudního přelíčení neúčastnila. Porota, soudce, advokáti a zvědaví lidé obou stran měli šanci si mě prohlédnout pouze při mém svědectví. 
Mezi zvědavé lidi počítám také Jordana. 
Když jsme společně dodělali postel a on byl nucen odjet, pobrala jsem pár věcí a zabouchla za sebou dveře bytu, tehdy ještě svého domova, jehož práh jsem od té doby znovu nepřekročila. 
A s Jordanem jsem nemluvila. 
Nejednou jsem přišla do šatny, jen aby mi kolegyně oznámily, že mám další zmeškané hovory. Na zprávy nereaguju. Vzkaz ze dveří bytu, kde Jordan očividně byl v mé nepřítomnosti, jsem pokaždé strhla, a sebevíc mě to bolelo, sebevíc jsem si chtěla jeho rukopis tisknout k prsům, všechno jsem roztrhala a pro jistotu spálila. Max je schopný přijít na všechno. Proto se divím, že dodnes o mém vztahu neví. Nebo snad věděl a jen mě tahá za nos, čeká na přiležitost, kdy mi troufalost vmete do tváře silou hurikánu?
Netuším. 
Ale teď už je to vlastně jedno. Od mé poslední konverzace se strážníkem Parrishem uběhla pro mě předlouhá doba. Bože, chybí mi jeho hlas. Potřebuju jeho doteky, jediné, které ani trochu nepálí. Ujištění, že všechno bude v pořádku. 
Protože když ne jeho, koho teď vlastně mám?
Nikoho. Jsem úplně sama. 
Tentokrát definitivně.
Zavolat Frankovi, že nejsem schopná pokračovat, byl taky docela oříšek. Další muž, ke kterému jsem chovala upřímnou důvěru, ale byla jsem nucena se o něj připravit. Přitom pracovat v jeho ordinaci... byl to splněný sen, i když jsem to potěšení zažila jen párkrát. Jenomže v Beacon Hills už se nemůžu ani ukázat. Nikdy. 
Za pár měsíců dodělám vysokou a... budu se moct kurvit naplno. Přesně jak bratr chce. 
Pískání, když se na tyč zavěsím a dokonale prohnu své pružné tělo, by mělo být útěchou. Pochvalou. Poklonou. Ujištěním, že svou práci dělám dobře. 
Jenže já necítím jedinou pozitivní věc. 
A přece obdarovávám své okolí chtivým úsměvem.
Nenechám čtyřicátníka mi sáhnout na stehno, místo toho opět sjedu na zem, tentokrát si získá obdiv můj našpulený zadek. Tolik to nesnáším. Připadám si tak... zneuctěná. Odpad. 
Jednoduše kurva, co víc k tomu dodat. 
Ani pohled na hodiny mi tentokrát není útěchou. Jaktože ještě šest hodin? To ne, tomu nevěřím. Musely dojít baterky, musely se zaseknout ručičky, muselo se něco...
Výborně. Na čase teď záleží mnohem víc. 
Zpozoruju zvednutou ruku muže v dáli, znamení, gesto pro můj okamžitý příchod. A já poslušně kývnu, svezu se po tyči a seskočím dolů, uličkou slávy získám za pásky dalších patnáct dolarů od nenechavých rukou. Taky se pořádně kroutím. ,,Šedesát minut," jeden ze zaměstnanců, obchodník, jak Keithovi osobně říkáme já a má momentálně nejbližší Laura, mi podá papír, v podstatě něco jako účet s číslem, kterým se daný má prokázat, zároveň se podle něj zorientuju v čísle pokoje a aspoň základních detailech. Jménem se vůbec nezabývám. Nač taky.
,,Hodinu?!" vzhlédnu k němu až šokovaně. Přes hluk naštěstí mé nervy nikdo nevnímá. 
Keith přikývne: ,,A jsou dva."
,,No tak to mě pojeb, ty vole. To fakt ne, dneska už ne."
,,Nedávám ti na výběr, Taylorová. Vyžádali si speciálně tebe."
Jako ti ostatní. 
Souboj pohledů nemám šanci vyhrát. I když Keith je jeden z těch milejších, soucitný, nedovolí mi vycouvat. Na něm to není. Být to na něm, stáhne mě už dávno. Ví, že toho mám plné zuby, všichni ví, že se jen trápím. Ze všch dívek, které tu vedoucí drží, jsem já na nejtěsnější pozici. Nemám úlevy, protože se s panem šéfem znám na blížším levelu, protože jeho zástupce je můj bratr. Mé tresty jsou drsnější, než by si ostatní mohly představit. Nejedná se o pouhou srážku z platu. Tady hraje roli fyzická bolest. Spousta fyzické bolesti. Tolik, že rány jakožto její výsledek jsou dalším z důvodů, proč jsem s Jordanem... se strážníkem Parrishem přerušila kontakt. Věděl to. Někdo mě týrá. Nezakryla bych to. Přes vznesené ultimátum bych se nepřenesla, to už bych neokecala. A Jordana bych ani nesvedla, jen abych se vyhnula vysvětlení. 
Pokoj číslo tři. Dva nadržení chlapi. Jedna hodina. 
Zvládla jsem horší. 
Schody do patra víceméně vyběhnu, celé to chci mít za sebou co nejdřív. I když už teď nepodvádím - sice jsme se s Jordanem oficiálně nerozešli - mému svědomí to neulehčuje, ani trochu. Mám toho na bedrech tolik. Nikdy se toho nezbavím. 
Ale... aspoň uspokojím bratra. Svou rodinu. 
Jordan byl má rodina. Jediná, skutečná.
Dost. S těmito myšlenkami se nikam nedostanu. 
Když se mi do zorného pole dostane netrpělivě čekající dvojice, zrychlím krok, přitom si prohrábnu vlasy, zhluboka vydechnu. Tak, Tino. Jdeš na věc. 
Dneska teprv třetí. Ber to tak.
Snad budu moct v pohodě chodit. Včera už to bylo k nevydržení. 
Prsa dopředu, rovná páteř, dostatečný úsměv, ne však přemrštěný či přesílený. Jako při nácviku. ,,Dobrý večer, pánové..." a i ta minimální vůle je ta tam. 
,,No to mě poser. Ahoj, Tino."
Co... co tady kurva...
,,Tohle je nějaký vtip."
,,To nám řekni ty. To myslíš vážně? Tohle všechno?"
Nervózně se rozhlédnu dokola, záměrně se vyhýbám kamerám. V rychlosti odemknu místnost, oba strážníky do ní doslova strčím, zabouchnuté dveře znovu zamknu. Tohle je v prdeli. Tohle se nemělo stát, tohle... tohle prostě ne. ,,Co tady, do prdele, děláte?" 
,,Zklidni tón. Otázky jsme přišli klást my dva. Sedej."
,,Ale to..." přeběhnu pohledem mezi oběma, Bryanem Straussem i Eugenem Thomasem, kterého ale dle jeho výslovného přání nikdo neosloví nijak než příjmením, s nadějí, že mi jeden z nich vyvrátí žert.
Ale jak by mohli. Jsou tady. To k celému uvědomění bohatě stačí.
,,Takže, slečno Taylorová. Mohla byste se posadit?" Strauss na to jde přímo. Mrzí mě to. Byli jsme si poměrně blízcí, stejně tak s Thomasem, kterému z tváře nevyčtu nic než lítost, situace se však rapidně změnila. A já to i přes sebevětší vnitřní odpor chápu. 
,,Tady nejste na služebně. Nebudu se vám zpovídat jako nějaký kriminálník, nemám s čím," založím paže na prsou, aspoň minimálně zakryju své naopak téměř maximálně obnažené tělo. 
,,To posoudíme my, jestli máš nebo ne. Sedej. Dělej."
Thomasi... prosím, zastaň se mě, prosím.
,,Máme na sebe celou hodinu, Tino. Jestli si myslíš, že nám někam utečeš, tak se pleteš."
,,Tohle je vyhrožování." Něco málo jsem od Jorda... Parrishe pochytila.
,,Tak se konečně posaď na prdel a budeme v klidu."
,,Bryane, kroť to."
,,Ty vole, ještě se jí zastávej. Ty můžeš být rád, že jsem neřekl Parrishovi, kam jdem."
Srdce mi poskočí. ,,On o tom neví?" 
,,Že píchal s kurvou? Máme mu to snad říct?"
Do očí se mi nahrnou slzy, pod jejich nátlakem se opravdu posadím. Bolí to. Ano, má pravdu, ale... proč... ne. Má právo být vytočený. ,,Nikdy jsme spolu nespali. Ani jednou."
,,A to ti teď máme věřit?"
,,Do prdele, věř si čemu chceš! Já jsem ho milovala! Nikdy jsem mu nechtěla ublížit!"
,,Takže proto ty nervy, že? Co si myslíš, že se stalo po tom, cos odešla, co? Myslíš si, že se přes tebe jen tak přenesl? Že i přes všechno na něm nevidíme, jak se trápí? Pořád se ti snaží dovolat, to sis nevšimla?"
Naposledy tři dny zpět. Doufala jsem, že už přestane. 
,,Měli jsme na tomhle případu dělat všichni tři, ale pan zástupce šerifa ne, ten najednou s tvým bratrem nechce mít nic společného. Takže jsme přisli o výborný zdroj, skoro celou databázi a musíme lozit za šerifem. Výborná práce, Taylorová."
Těch šoků neubývá. ,,Můj bratr? Co... co je s ním?"
,,Ty si myslíš, že jsme přišli kvůli Jordanovi? Zas tolik si nefandi."
,,Víme, že tě týrá, Tino," konečně se slova ujme klidnější Thomas. Ale jeho slova vůbec klid nepřináší, jsou zdrojem úplného opaku.
,,To... to není pravda," popotáhnu do sebe a otřu si slzy, pohled v zemi.
,,Takže ty modřiny a rány, co máš na sobě, to nic není?"
Do prdele se všemi vyšetřovateli.
,,Jenom ti chceme pomoct. Tobě a všem ostatním holkám, které tu trpí."
,,Nikdo tady netrpí," pravím přísně a odhodlaně. ,,Nemáte žádný případ. Nevím, čeho jste se chytli, ale jste špatně."
,,Proto se odsud tanečnice bojí odejít? Nebo snad nemůžou?"
Kde tohle zase vyhrabali? S kým už mluvili? ,,O ničem takovém nevím."
,,Zahoď už masku, Tino. Víme, že je to celé jenom hra. Ti dva nahoře, Adam a tvůj bratr, nejsou žádní svatoušci. Ty to víš, my to víme. Lidi z nich mají strach."
,,Ale můžeme tomu zamezit. Ale jenom s něčí pomocí. A ty..."
,,Ne. Dost. Vy to nechápete, já.. já nemůžu... je to můj bratr."
,,Tak proč se tak nechová?"
Nesnesu, že nemám odpověď. Jenomže i kdybych chtěla, já... nesmím. Nesmím riskovat životy ostatních. Stačí, že bych nasadila ten svůj.
,,Thomasi, a dost. Na tohle fakt nemám nervy. Volám Parrishovi, že je tady, ať to z ní dostane sám-"
,,NE!" vykřiknu, až vstanu. Jediné štěstí, že stěny jsou zvukotěsné. To ne, to... to nemůžou. ,,Prosím, netahejte ho do toho."
,,Až se to rozjede, budou o tom vědět všichni tak či tak."
Nic se nerozjede. To nedovolím. 
,,Měla jsi mu to říct rovnou, Tino. Vážně sis myslela, že to dokážeš tajit napořád?"
Nemyslela. ,,Proto jsem to s ním ukončila."
,,Ukončila? A že se to dozvídáme až teď."
Oficiálně ne, to je pravda. Ale... snad pochopil signály.
,,Tino, tohle je větší než my. Máme šanci pomoct."
Jenomže já nemůžu. Prosím, netrapte mě. 
,,Víš, proč se celé tohle vyšetřování vlastně obnovilo?"
Nemám jak tušit.
,,Kvůli tobě, Tino."
Poslouchám...?
,,Jordan si to spojil. Tvoje rány, řeči o tvém bratrovi... chtěl, ať na něj dám pozor. A já jsem si v hlavě spojil jeho jméno s tímhle případem. Když nebude svědectví, nebude případ, protože Maxwell a ostatní všechno výborně kryjí. My toho můžeme nechat. Ale jestli se Jordan dozví... nenechá tě odejít jenom tak. Nedá mu to, bude hledat tak dlouho, dokud nepřijde na to, že jsi tady, že děláš, co děláš. My tě přinutit mluvit nemůžeme. To můžeš udělat jenom ty sama."
Ne! Neodcházejte, prosím...
I když, ano, radši už jděte. 
Ale co když to opravdu řeknou Jordanovi? Zamíchá se do toho, začne to řešit a...
Nezáleží, co si o mně bude myslet. 
Ale nemůže...
,,Počkejte!"