Co když se probudím? | Jordan Parrish

A potom?

Proběhne úprava

Tina
Je to paradox.
V jednu chvíli se ho držím jako klíště. Uběhne vteřina a já se chci od něj držet co nejdál.

„Nezlob se na mě, ale já nevím, co víc bys mi ještě chtěl říct. Nebo teda, upřímně, mám strach, co ještě nevím."

Jenomže pak mrknu znovu a já se div nehroutím z toho, že za čtyři dny odjíždí.
Jak bez něho mám zvládnout pět týdnů?
Já vím, že jde o pouhý trénink, ale co když se mu něco stane?
Teď? Když uběhnul rok od naší známosti?
Když si jdeme prohlédnout společný byt?
Když se mi svěřil se svým největším tajemstvím?

„A proč... jdeme k Lydii?"

Nebudu lhát. Ve chvíli, kdy mě přivedl do domu naší společné nejlepší kamarádky a postavil před hotovou věc...

„Scott? I - i Liam?!"

Myslela jsem, že si ze mě dělají dobrý den.
Jenže mého přítele posednul démon pekelného psa. Takže vlkodlaci? To byl ten nejslabší šálek čaje.
Spíš mě zarazil fakt, že šlo o celou jejich partu. Že proto je Jordan přede mnou už párkrát omylem nazval smečkou. Město se hemží nadpřirozenými bytostmi.
Tak. Řekla jsem to. Nadpřirozeno.
Já se omlouvám, ale pro mě je to pořád šok.
S Jordanem však opět spíme jako jeden. Včera už jsem dokonce... opět sundala triko. Chtěla jsem cítit jeho kůži na té své. Může to ode mě znít pokrytecky, ale... jako by mé nitro tušilo, že to zkrátka není vše. A teď? Víme o tom druhém všechno. Úplně. Od rodinných vztahů, přes aféry... až po trošku jinou DNA.
Každý vztah má něco, že.
Ještě před týdnem bych nevěřila, kolik toho stihneme. Ale cítím neskutečnou úlevu, úplně pohlcuje mé tělo. Tak malý moment, nepatrný, a přece na něj nikdy nechci zapomenout. Nikdy nechci zapomenout na ten vánek ve vlasech z pootevřeného okna v mezipatře. Jeho vůni, jež přebíjí i tu jeho další známé, co nás vede o patra výš, a jež jako jedinou přijímám ku svému vnímání. Stoupáme ruka v ruce, koutky obou vysoko.
Leží před námi další kapitola. Jen se jí chopit.
„Tak, jsme tady," Tanya Ortegová, realitní makléřka, kterou Jordan kdysi nechal odjet bez pokuty za zvýšenou rychlost, vytáhne svazek klíčů a jeden z nich použije k odemčení dveří bytu ve druhém patře. Celá budova se nachází o něco blíž jak policejní stanici, tak nemocnici, až je to neuvěřitelné. A ta cena? Ten prostor? Tato prohlídka je pouze jakousi formalitou, s Jordanem věříme, že nám byt byl seslán z nebes výměnou za veškeré to trápení.
Protože je perfektní. Žádný jiný nechceme.
Ten závan si mě ukradne už v první vteřině. Možná si to až moc idealizuju, celý být nemusí být v realitě zalitý sluncem, podlaha se pravděpodobně neleskne. Ale mně stačí pohled a vybaví se mi jediné slovo.
Domov.
Víc se upnu na Jordanovu paži, nadšením div neposkočím. Fotky jsem procházela už snad stokrát, přesně vím, kde se která místnost nachází, kolik kroků mě dovede do ložnice, do koupelny.
„Většina nábytku teda nakonec zůstala, pro původního majitele nemá žádnou cenu," Tanya nás vede, rukou kýve ke každému míjenému koutu s deskami v rukách, „takže jestli si ho necháte nebo prodáte, je na vás. Obývák s kuchyní, tudy chodba - viděli jste fotografie. Támhle ložnice, volná místnost, koupelna a další místnost, teď je tam pracovna," jako na podpatku se k nám otočí. Působí jako ve spěchu, jako by se to snažila jen rychle projít a odejít. Já si však všímám nerozhodnosti v její tváři. Je rychlá, protože ví, že s námi nemá co řešit. „Jste si jistí? Můžu s vámi projít další byty, vzít ten první, který vidíte-"
„Je dokonalý," Jordan ji přesvědčí o naší domluvě, svou ruku překryje mou. Pohled po mně žáda ujištění z mé strany.
A já nemám na co čekat.
„Žádný jiný nechceme. Tohle je on."
Možná nad námi potřese hlavou, avšak její úsměv potvrzuje  radost, jakou doopravdy cítí. „V tom případě - tady jsou klíče," přiměje Jordana otevřít dlaň, zůstanou mu v ní dva klíče, „ten větší je od hlavního vchodu. Neztraťte je."
„Peníze můžeme poslat už dneska. Klidně hned," nadhodí dívka s jikrami v očích. Byt se jí totiž podařil skutečně prodat a konto je tak opět o něco tučnější. Znamená pro nás snazší budoucnost a v této chvíli především přítomnost.
„Vy dva se sem vyloženě ženete," potřese hlavou a odebere se k jídelnímu stolu, na němž rozloží smlouvy. Sem se vejde mnohem víc než sotva tři lidé. Před očima nevidím nic než velké rodinné večeře. Já. Jordan. A malé děti. Tato vidina by byla splněný sen. „Jestli chcete... můžete se sem začít stěhovat už dneska."
Ta slova mám seslalo samo nebe. „Prosím," jako dítě na Vánoce začnu Jordanovi tahat za paži, „prosím, můžeme?"
Jako by mé nadšení nečekal, směje se na něm. Avšak rozumí. A souhlasí. „Zavolám někomu, jestli by nám půjčil auto a převezeme sem aspoň naši postel." Naši postel. Opět ji společně složíme, od základů. Už se na to těším. Nemůžu se dočkat, až na ni ulehneme, opět poprvé.
A... třeba si potvrdíme, zda jsou tyto stěny opravdu pevnější.
„Uhm! A - někoho si odchytnu, můžeme sem některé věci postupně vozit, zatímco budeš pryč."
„Ti, to..."
„Chci si to tu provonět. Udomácnit. Aby ses vrátil ne do nového bytu, ale domů. Mluvila jsem s Lydiou, Stiles příští měsíc taky odjíždí pryč na několik týdnů, budou tady i s Dylanem nebo já budu tam. Prosím..."
Miluju způsob, jakým ke mně shlíží. Miluju ho. A miluju šanci, jaká se nám teď sklání k nohám. „Jako bych byl schopný tě zastavit."
Děkuju, křičí mé stoupnutí na špičky. Jsi úžasný, volá dlaň na jeho krku. Miluju tě, připomínají rty na těch jeho.
Těch pět týdnů uteče jako voda.
A potom?
Potom začne nová kapitola našeho života.
Už se nemůžu dočkat.