Co když se probudím? | Jordan Parrish

Zase zbytečně přeháním.

Proběhne oprava

Jordan
,,Do prdele," vydechnu pod nos, když mi do toho všeho spadne hrnek na zem se zbytkem kávy. Než se pustím do napravování té spouště, stihnu si jen promnout kořen nosu a vyčerpaně vydechnout. Mám toho dost. Od rána se sesypalo už snad všechno, co mohlo, vůbec se mi nedaří, všechno se mi plete.
A to já nenadávám.
Právě proto se po mně pokaždé někteří z kolegů otočí.
Přitom mně tolik ani nevadí, co se nestalo. Ba naopak. 
Snad jsem jí dost jasně a několikrát zopakoval, že když nechce, nemusí. Potom... to dopadá takhle. Radši se ani neptám, co mě zničilo víc. Jestli probděná noc kvůli její nevolnosti nebo pocit mírného zklamání.
Protože, byl jsem zklamaný?
Nepopsatelně.
Jen těžko říct, v koho z nás dvou víc. Protože já vím, že ona za to ani nemůže, má to takto vryté do hlavy. Nepomáhá psycholog, nepomáhám já - co mám ještě sakra dělat?
Začínám mít pocit, že... je ztracený případ. Mně samotného to bolí přiznat. Nevzdám to s ní, to v žádném případě, ale co víc pro ni ještě můžu udělat? Minulost ji bude dohánět vždy. Noční můry neustanou. 
S takovou jí snad nikdy neřeknu tajemství své. 
Jako by neztačilo to napětí, co mezi námi vzniklo díky její neschopnosti říct ne.
A mé nedostatečné pozornosti.
,,Co je s tebou?" Bryan se nad mou nešikovností jen směje. Dlaní zatíží můj stůl, jak se nahne a až povýšenecky sleduje tahy svého nadřízeného ve snaze napravit škody na podlaze.
,,Nic," zamručím tak nepřesvědčivě, až sebe samého zaskočím. Zločin si opět dal pohov a potom mi na bedra padají nepotřebné kecy.
,,Whoa," narovná se, avšak na pouhou vteřinu, aby změnil pozici a o rožek se opřel tentokrát celým svým předloktím, ,,zas tolik jsem toho neřek'. Co tě žere?"
,,Hele, Straussi, běž si po svých," tentokrt se vzpřímím já, podmíním tak rovnost i jeho zad. Nerad by se mi klaněl, pochopitelně. Má svou hrdost. 
,,Ty jsi dneska vážně nervní," prohodí míjející Thomas s plnýma rukama, odnáší krabici do šerifovy kanceláře. 
Straussova hlava udělá otočku, jak se po Thomasovi otoí, děkovně přikyvuje. ,,Že? Děkuju! No ták, nic se tu neděje," přes židli pro vyslýchající obkročmo přehodí nohy, ,,dlouhá noc?"
,,Až moc." Nasáknuté kapesníky skončí v koši, hrnek se naštěstí nerozbil. Ale teď si musím dojít pro novou kávu. Při jeho popadání očima zavadím o rámeček. Oh, Ti. Co se to stalo. 
,,Ále... tak to bys snad měl být rád ne?"
Za to jeho perverzní nadzvedávání obočí bych mu nejradší jednu vlepil. Hned tady, před všema.
A on to z mého výrazu naštěstí moc dobře pochopí. ,,Do... sakra, to nevypadá moc dobře? stalo se něco?"
Na podobné řeči nálada nikdy nebude. Zbaběle se vyhnu slovům o vlastním soukromí, problémech týkajících se pouze dvou. 
To je to, Bryane. Stalo. 
Stalo se všechno. Protože se nestalo nic.

Tina
Já chápu, že nebydlíme v nejmodernější čtvrti, ale bolelo by majitele nahradit tenhle odporný zámek, do kterého se sotva trefím klíčem, co já vím, přístupovou kartou? To bych se nemusela bát, že se mi vysype nákup nebo mi ho po případném odložení někdo v rychlosti ukradne, než otočím jedním kovem v tom druhém. 
A do toho mi teď, zrovna teď začne někdo volat?! Ne, jen ať si počká. Určitě je to jenom Lydia, té když se ozvu za pár minut, zvládne to. Anebo možná Frank? Nechala jsem si snad něco v práci?
Anebo... Jordan?
Ne, už je to několik dní, kdy mi to napětí mohl dat sežrat. Ale on ani není tak přehnaně ochranářský, to je... pokrok?
Snaží se předstírat, že se nic nestalo.
Svým způsobem to pomáhá.
Dokážu volně dýchat, starat se o nás jako o normální pár. 
nechtěla jsem mu ublížit. Vážně ne.
Ale když...
To se člověk vážně nemůže soustředit ani na vlastní myšlenky? Takhle ty schody nevyjdu, kdo se mě tak urputně dožaduje?
V mezipatře se aspoň opřu o stěnu, nákup v jedné ruce udržím. I když je teda těžký, až pochybuju, jestli jsem účet překontrolovala správně. Klíčky nahradí telefon a já ironicky celá žhavá čekám, čí jméno na mě vyskočí. 
Ničí. 
Polknu, ztěžka, i když... číslo není skryté. 
V klidu, Tino, někdo se mohl prostě jenom splést. Nemusí to automaticky znamenat, že ti volá bratr. Adam- Henry. Nebo otec, který by co nevidět měl znovu pocítit volnost. Koho s Jordanových přátel nemám uloženého?
Nebo... se mého nového čísla přecejen dopátral nějaký novinář?
Možná přijmu, ale nezačnu. Risk je to moc velký.
,,Slečna Taylorová?"
Dobře to úplně nezačíná. Ženský hlas na věci nic nemění. ,,Kdo volá, prosím?"
,,Uhm - promiňte, my - díváme se s manželem na byty a u jednoho bylo Vaše číslo..."
Přísahala bych, že se mi oči rozzářily. Mihnula se v nich jiskra. Naděje. Tohle snad ještě nakonec dopadne dobře. „A-ano, to voláte správně. Takže máte zájem o být, to je - ráda vám ho ukážu."
,,Oh. Tak v tom případě- všechno v pořádku?"
Sakra. To nic, jenom mi spadla plná taška, jak jsem na pár vteřin ztratila pozornost. Ale nic, co nespraví pokleknutí a rychlý sběr. ,,Ano, promiňte. Kdy byste se chtěli přijít podívat? Přizzpůsobím se vám, kdykoliv, vážně." Protože najít dalšího kupce by byl leda zázrak. Už o tomhle hovoru pochybuju. 
Vchodové dveře prásknou, měla bych si pospíšit, aby mě dotyčný mohl snáz obejít nebo se mi úplně vyhnout. 
,,Určitě? V tom případě... Levi, kdy se nám to hodí?"
Manželé se domlouvají a mě tak nemusí tížit svědomí, když si mobil u ucha přidržím ramenem, využiju obě ruce. Hned to jde rychleji. 
Ale ještě rychleji to jde rukama čtyřmi.
Neznám příchozího muže, nejspíš nápadník některé ze sousedek. Usměju se na něj a ústy naznačím slovo díku, sáhnu po poslední konzervě. Tašku mi však vezme on. Přiznávám, je to úleva, asi proto ani nenamítám. Pokyne mi, ať kráčím po schodech, mohu jedině přikývnout. Příjemné, přecejen najít v tomhle světě ještě kousek upřímného šarmanství. 
,,Ve čtvrtek? Tento?"