Co když se probudím? | Jordan Parrish

Morální podpora

Tina
„Nevěřím."
„Tak nevěř."
„No jako nezlob se na mě, ale já si tě fakt nedokážu představit jako tvrdého pana šéfa."
„Vždyť ti říkám, že s tebou se chovám úplně jinak."
„Tak schválně," zvednu ruku do vzduchu, abych mohla otevřít oči, aniž by mě oslepila zář odpoledního slunce pařící obzvlášť intenzivně tady u jezera. Žádný strom nám nepomáhá svým stínem - jak by taky mohl. To bychom ten bronz moc nechytli. „Předveď mi, jak se chováš k ostatním, když jsi ve vedení."
„Aby bylo jasno," kopíruje můj pohyb s dlaní a stínem, „chlapi přeháněli. Jenom si tě dobírali, vůbec nejsem přísný šéf. Jenom... uh, kdybys viděla ten poprask, když jsi ode mě poprvé odešla. Až teď poslední dobou se zklidnili a... teď to zas bude celé nanovo."
„Takže už za tebou nemám chodit?" věnuju mu starostlivý pohled. On však moc dobře rozeznává jeho faleš.
„Spíš mi řekni, kdy konečně dáme dohromady nějakou společnou fotku, kterou si budu moct dát na stůl."
Já se z něj vážně jednou rozplynu. „Ty to myslíš vážně."
„No a ne snad?"
„Jestli chceš společnou fotku, tak rychle, než se z tvých slov začnu červenat," po dece se přisunu k němu, vlasy si rozpustím z gumičky, celkově se začnu v rámci možností upravovat.
Jordan mezitím z tašky za námi vytáhne svůj telefon, naštěstí není vůbec rozehřátý, a tak hned otevře fotoaparát, tu už jsem se mu mezitím stačila opřít o rameno jak dlaněmi, tak hlavou, na displeji se odráží náš potěšený úsměv. Přívěsek na mém krku odráží sluneční záři tak, že pózuje jako pouhá jiskra, což dokonale hraje do karet jeho tvaru - hvězdy. Je jasně zřetelné, kde se nacházíme, obraz má nádech světla, tepla, podle nedostatku oblečení člověk jasně přiřadí léto. Jen co fotku pořídí, hned si ji oba prohlédneme, musíme si dopomoct stínem z dlaní.
Sluší nám to spolu. A moc.
Ale přece jen tomu něco chybí.
„Počkej, ještě jednu."
„Jak si přeješ," vrátí se k foťáku, nastaví ho do pozice a... přesně ve vteřině cvaknutí mu uštědřím hubičku na líčko. „Tak v tom případě ještě jednu."
„Jak si přejete, strážníku." Nedostává se mu ode mě ani kapky šoku, když se natočí a políbí mne, jak se sluší, naopak, sama jemnosti přispěju. A výsledný snímek také stojí za to. „Páni. Vážně nám to spolu sluší."
„Zajímavé zjištění po těch měsících, co?" podotkne se smíchem, ve kterém jej v žádném případě nenechám samotného. „Tahle je moc hezká."
„Takže tuhle uvidím u tebe na stole, až se za tebou znovu zastavím?"
„Možná. Anebo si konečně nějakou pověsím v bytě."
Určitě snadno rozezná zalíbení v mých očích, polichocení v líčkách. Myslí to se mnou opravdu vážně. Ach, Jordane, nikdy mě neopouštěj. Prosím.
„Je pravda, že já být tebou, asi bych si do práce dala tu první. Nebo tu druhou. Aby nebylo moc keců."
„Hej!" udiví se mému dobírání.
„No co? Nebude moc keců a ty nebudeš tak přísný šéf," žduchnu do něj loktem.
„Tak ale tohle si vyprošuju. To není žádná pravda."
„Já bych se vůbec nedivila."
„Neříkala jsi náhodou ještě tak před třemi minutami, že si mě tak nedokážeš představit?"
„To sice jo, ale myslím, že jsi toho schopný. Bereš věci strašně vážně. Musíš se umět uvolnit."
„Uvolnit. Jasně."
„Myslím to vážně... ugh, jak malé děcko. Lehni si. Dělej."
„Rozkaz, madame," opravdu ulehne, culí se nad mým sekýrování. Jako by chtěl, abych povolila na milosti. Pche.
„A víš ty co? Lehni si na břicho."
Beze slova tak učiní.
„Tak," přehodím nohu přes ty jeho a zatížím mu stehna. Natáhnu se pro opalovací krém, kterým mu schladím záda, dokonce sebou lehce zašije, na to však neberu sebemenší ohled, roztírám mu bílou tekutinu po rozpálené, už tak dost tmavé kůži. Citlivka. „Uvolni se," lehce přitlačím. Stačí ho slyšet, líbí se mu to. Ještě aby ne.
„Abys mi od toho uvolnění pak nemusela zase pomáhat."
Normálně mu dám pohlavek. „Ty jsi hrozný," zakroutím hlavou, no jemu to připadá nesmírně vtipné.
No tak jsem mu vykouřila. No a?
Bylo zajímavé projednou být ten iniciátor, poprvé necítít nutnost za tím vším. Ale jsem moc ráda, že k sexu jako takovému zatím nedošlo. Bojím se, že to bych opravdu nezvládla.
„Jak se cítíš?"
„Hmm..." No on mi tu snad normálně usne. Moje přerostlé miminko.
Úsměv mi hraje na tváři, dobrá nálada se šíří vzduchem. Připustím si další zvuky z okolí, kromě Jordanova dechu tak klidu na duši přispívá šum vody, zpěv volných ptáků, mírný vánek. Právě v takovýchto chvílích má člověk pocit, že mu nic nechybí. „Na nic nemysli. Jenom poslouchej," zašeptám mu do ucha a políbím ho na zátylek, pak se znovu narovnám, ještě trochu přitlačím, a když uznám za vhodné, jemně ho na znamení odchodu pohladím a opravdu slezu, s radostí zaujmu své předchozí místo, položím se na záda. Vlastně přemýšlím, že si úplně sundám aspoň podprsenku, nikdo tudy nechodí a já vážně nestojím o vypálené proužky od ramínek.
Už už se vrátím do sedu a vztáhnu ruku k zapínání, v té vteřině však musím od svého záměru zase upustit, protože se mi někdo snaží dovolat. Modlím se, aby to nebyl bratr, nevím a ani si nechci představit, jak by konverzace s ním před Jordanem vypadala, to bych musela poodejít.
A když na displeji spatřím neznámé číslo, ve skrytu duše se zajíkám, že to přece jen bratr není. Jordan už taky opustil svůj stav klidu a rovnováhy a natočil se ke mně, a mně tak nezbývá než hovor opravdu přijmout. „Ano?"
„Mluvím se slečnou Tinou Taylorovou?"
Ženský hlas. To je nezvyk. „Ano, u telefonu."
„Slečno Taylorová, Vy a Váš bratr jste uvedeni jako nouzové kontakty Vaší matky."
Do prdele. Já hned věděla, že to nebude nic příjemného. „Moc se omlouvám, on je docela dost-"
„Nevadí, proto volám Vám."
Zhluboka vydechnu, místo Jordanovi věnuju pohled zlatému jezeru u nohou. Najednou z něj nejde taková radost. „Co se stalo?"
„Slečno Taylorová, Vaše matka se předávkovala. Z toho nejhoršího by za chvíli měla být venku, ale ještě si ji tady pár dní necháme na pozorování, převážně kvůli jejímu psychickému stavu a zdravotnímu stavu jako takovému."
„Tady? To jako...?"
„V centrální nemocnici Los Angeles. Nejbližší léčebně Vaší matky."
Hlava mi padne do dlaně, veškeré nadšení z celého dne je to tam. Chce se mi plakat. Chce se mi řvát. Chce se mi zavrhnout celou rodinu a požádat Jordana, svou jedinou oporu, o trvalé bydliště.
„Byla byste schopná sem přijet?"
„Dneska?"
„Co nejdřív. Nanejvýš do třech dní. Vaše matka potřebuje morální podporu."
Už nemůžu. „Takže moje matka potřebuje morální podporu? Moje matka?! A co já! Ta osoba mě jenom ždímá, v životě se jako moje matka nechovala! To jí, do prdele, aspoň jednou nemůže záležet na ostatních?!"
Několik vteřin mi trvá tento můj výlev rozdýchat, vždyť i volající z toho oněměla. Cítím se jak idiot. „Promiňte, jestli-"
„Ne, já se omlouvám," frustrovaně si odhodím vlasy z tváře a potáhnu do sebe, snažíc se zahnat příval slz, „samozřejmě, přijedu co nejdřív."
„Slečno, pokud máte problém, můžeme-"
„Ne, prosím. Je to... konec konců, je to moje matka. Musím se o ni postarat. Do dvou dnů jsem tam."
„Moc Vám děkuji za Vaši ochotu."
„Nashle," vzdám boj co nejdřív a spolu s ním i hovor, telefonem přímo třísknu o deku, o zem, a před světem se skryju v založených pažích opřených o pokrčená kolena. Proč já? Proč, kurva, já!
Ze vzteku mě ke smutku přivede teplá dlaň na rozpálené lopatce. Do prdele... vážně jsem takhle vybuchla zrovna před ním? Mockrát mě Jordan nadávat neslyšel, no i tak... tohle jsem přehnala... co si o mně musí myslet?
„Asi se nemám ptát, že?" praví mírným hlasem, až se polekám. To vážně? Vybuchla jsem před ním, sprostě jsem nadávala na vlastní matku a on... páni.
Musím mu říct pravdu. On mi řekl o své rodině a já...
Ne. Nemusím. Ale chci.
„Kdybych měla mluvit o mojí rodině," zvednu k němu pohled, „tak mluvím o tobě, Jordane."
Na uklidnění mě hladí po vlasech, dokonce se i potěšeně usměje.
Tak, Ti. Začátek máš. „Moje biologická rodina, no... spíš není než je. Jak to je mezi našima, to víš, zhruba, to jsem ti říkala, rozvedení nejsou, ale... táta, on... prostě..."

„Ty kurvo malá, pojď sem!"
„Tati, ne! Prosím, prosím! MAMI!"

„...něco udělal a máma se s toho sesypala, skončila na psychiatrii. Chodím tam za ní už plus mínus deset let."
Očividně neví, co říct. Tohle nečekal. Jak by taky mohl. Můj zachránce však vycítí, že slova jsou zbytečná, naopak by mohla být přítěží, proto neváhá a přitáhne si mě do náručí. A já toto nevinné gesto ocením nepředstavitelným způsobem. Hned se svému milému zabořím do ramene, slzy sotva držím, obzvlášť když mě tak klidně hladí.
„Pojedeš za ní."
„Nemám na výběr. Musím."
Chvilku mlčí. „A... máš kde zůstat?"
„Tak, nějaký hotel vždycky najdu."
„A... tak mě napadá... proč platit, když můžeš zůstat u... známých?"
Svůj nechápavý pohled přesměruju znovu na něj.
„Můj otec bydlí kousek od hlavní nemocnice v LA."
Trvá mi, než poberu vyřčenou nabídku. „Jakože... ty chceš abych... potkala tvého tátu?"
Očividně je z mé reakce nervózní. „Tak, jednou bys ho stejně potkala, ne?"
„No jo, jednou, ale..." Žádné ale, Tino. Tohle je tvoje příležitost. Šance žít důstojný život.
„Jasně, chápu... promiň, jasně že-"
„Vlastně proč ne."
Teď on je ten vyjevený. „Cože?"
„Myslím to vážně. A tím myslím všechno, nejen tvého tátu, ale i tebe. Vážně jsi moje rodina, moje v podstatě budoucnost, takže... proč ne. Bude to fajn."

Usínat se nikdy nezdálo těžší.
Když už na minutu zamhouřím oči, doženou mě vzpomínky, kterým se létá vyhýbám, a není tu nikdo, kdo by mi od nich pomohl, kdo by mě uklidnil.
Usínat u Jordana v náručí je tak snadné.
Hlavou mi toho šrotuje tolik. Myšlenky na minulost se mísí s těmi na budoucnost, a to nejen na tu vzdálenou, ale také na zítřek. Maxovi se opravdu nešlo dovolat, hlavně proto jsem souhlasila s Jordanovou nabídkou. Těší mě, že mě chce představit své rodině, ne že ne. Lichotí mi to. Navíc bude cestovat se mnou, můžu se tak plně oddat volnosti a i kdyby na mně snad nějaký nadržený chlap visel pohledem, teď už bude vědět, že nejsem k mání.
Protože budu ve vlaku dřímat na rameně policistovi.
Veškeré mé mrvení ustane, když bouchnou vchodové dveře, tenké stěny zaduní. Kolik může být? Tak jedna? Dvě? To je doma docela brzo, většinou mě zastihne už snící.
A já se pak probudím pod náporem sílené penetrace.
Dnes tedy mám to štěstí, že mě brána snů ještě nepustila, aspoň bratra odchytnu. Nezbývá mi než doufat, že není tolik namol, aby nevnímal a případnou konverzaci do následujícího rána zapomenul.
Srdce mi buší silněji s každou uplynulou minutou čekání, už i začínám uvažovat o kontrole, přesně v té chvíli se však otevřou dveře mého pokoje a mě tak po vlasech pohladí pruh světla z chodby. Pomalé kroky i pomalý dech mě mrazí, blíží se ke mně, až konečně muž zatíží mou matraci a na nic nečeká, hned si rukou připomene křivky mého těla, co může, to zmáčkne. A já se odmítám poddávat, dnes v noci ne, proto se posadím bratrovi tváří v tvář. Nečekal to, rozhodně, ale v šoku není. Mé bdění mu nebrání. Proč by taky mělo. „Už je docela pozdě, princezno. Zítra vstáváš do práce, nechceme, aby tě musel postihnout další trest," hladí mě po tváři až příliš jemně, palcem mi rozráží ústa.
Seberu veškerou odvahu v sobě, kterou jsem ještě před Jordanem postrádala, a bratrovu ruku sundám, jeho zápěstí nepouštím. „Volali mi z nemocnice v LA."
Jakékoliv nadšení mu z tváře vyprchá, nahradí jej vyčerpání, vztek. Jediné mé štěstí je, že jsem si plně vědoma, že vztek ani žádná další negace tentokrát nejsou způsobeny mnou, a tak jsem ušetřena zbytečného utrpení. „Já tu krávu zabiju."
„Maxi..."
„Jde o matku."
Poslušně přikývnu.
„Kurva... co zas udělala?"
„Předávkovala se."
Její trápení je mu pro smích. Přitom on sám moc dobře ví, že je z části příčinou jejího stavu. „A to mě má zajímat? Že ta coura se zas snaží na sebe strhnout pozornost?"
„Je to naše máma."
„Hovno máma, sama moc dobře víš, že o nás nestojí," vztekle vstane a rozejde se ke dveřím.
„Musíme tam jet. Aspoň jeden. Maxi, prosím, kvůli svědomí."
Ten nesouhlas z něho doslova cítím. „Ty se prostě chceš vyhýbat za každou cenu."
„Tohle není o vyhýbání. Je to naše máma, jednou jsme dali slib a... musíme na ni dát pozor. Prosím."
Nejradši by mi vrazil.
„Za tři dny jsem zpátky."
Uvědomuje si slib, který dal. Nemůže si dělat úplně co zachce. Minulost jej vždy bude dobíhat. „Dva dny," praví drsně než odejde, dveře za sebou nezavře. Samozřejmě, jak jinak. Chce si mě užít, než zmizím. Ale tohle je ta nejmenší daň za čas strávený s Jordanem, s jeho rodinou.
Ach, jaká to ironie.

Jul 12