Co když se probudím? | Jordan Parrish

Je čas.

Proběhne úprava

Jordan
„Takže... jenom pět týdnů?"
Přemýšlím, kolikrát to ještě zopakuje. Výčitky však nespadají pod mou pravomoc, sic jsem jí ještě ani jednou neodpověděl. A ačkoliv periferně vnímám její pohled, touhu po jistotě, já ji zkrátka dodat nemohu. Stát se jednoduše může cokoliv a já ve finále nechci být za lháře a za někoho, kdo nedodržuje své slovo.
Protože já chci. Tak strašně moc chci.
Ovšem se zvyšujícím se rizikem většího přepadu je vybavenost potřeba. Slíbil jsem svou věrnost armádě a jakožto jeden z nejschopnějších a dle nich také odolnějších, ještě tehdy před lety ze mě vysekali slib, že se v případě nouze opět připojím.
Když teď jako schopný HDT vypomůžu našemu spojenci, předpokládám, že na to bude pohlíženo a mně se případná povinnost vyhne.
Já jsem ochoten bojovat za svou vlast a za nevinné a bezbranné, o to nejde.
Ale jak už jsem řekl Óscarovi. Vynořily se povinnosti důležitější.
Takové, nad jakými nemohu jednoduše mávnout rukou, a přesto tak činím už od Vánoc. Neřekl jsem jí nic, ale ona mi ani neřekla všechno. I přes odpor se tak ve mně vzbouzí pocit, zda bude něco skrývat až do posledního dechu a po něm, ať už jejího nebo mého.
Ale nic jiného než smrt nás nerozdělí. To jsem si už zapřísáhnul i bez koupi prstýnku či snad jeho užití.
Tinka mě neopustí. Je na mně závislá, je jenom moje, já jsem jenom její. Ona potřebuje ochranu a já někoho, komu ji mohu poskytnout. Dokonale se doplňujeme. Osud to takhle zkrátka chtěl.
To by v tom byl čert, aby společné budoucnosti zabránila nějaká výbušnina.
Tina však můj optimismus nesdílí, radši se na posteli převalí, aby mi ukázala záda. Co jí mám ale říct? Jak zlo vyvrátit, když dost možná bude v budoucnu splývat s realitou?
,,Ti, jestli-"
,,Radši nic neříkej," vydechne smutně, až se mě to vnitřně dotkne. Jako by mě její sloav zastavovala i před tím ulehnout do postele za ní, přestože mě nevidí a nezná tak můj záměr. Zastaví mě možná na pár vteřin, po kterých mě přemůže potřeba a já matraci opravdu zatížím, v tichu, čekaje na její připravenost a souhlas. Možná se mi nedostane. Možná takhle budu muset čekat celou noc. 
Možná mou ruku setřese, když ji položím na její bok. 
Ale Tinka se ani nehne. Jen vydechuje, nevnímá mě, dokud se to v ní neposune a ona k ruce neshlédne, já její tvář z tohoto úhlu pohledu sotva vidím. Potáhnutí do sebe mi neunikne, už už jí chci zahřát líčko, ale v tomhle mě předběhne, když se najednou zvedne a posadí, kolena si přitáhne k hrudi a uloží na ně bradu. Ten smutek v očích vyčtu jako řádky v knize. Nechá se ode mě hladit po lýtku, i když přes látku tepláků, holou kůži nenabízí jak nikomu jinému, tak ani mně. Hlupák by si stěžoval. Je to pochopitelné. 
Rozhovor s otcem všechno opět oživil. 
I věci, o kterých jsem já neměl ani zdání. 

,,Roztahuje ti aspoň dobře? Co? Naučil jsem ji to dost?"

Jak jí mám v takovém případě pomoct?
Ale zároveň nesnesu, aby něco takového držela. Nedokážu si představit s tímhle svěřit, to musíím uznat, žádné ale tady nenacházím. Addie to jakožto psycholožka ví? 
,,A ty mi nic neřekneš?" dlaň mnohem radši najde uplatnění na zádech, lopatku jí obohatí teplo vlídného pohlazení. Doufám, že řekne. Protože potom... já nevím, nebo mám začít já? Já si nemůžu pomoct, zaslouží si pravdu. A s každou další nocí, kdy usínám bez jejího vědomí toho démona uvnitř mě, mě svědomí hryže čím dál víc. Můžu naše situace porovnávat? Nemůžu? Samozřejmě že ne, spojuje je maximálně to, že se o daném problému nehovoří snadno. A jeho existence by mohla změnit nejen pohled toho druhého, ale celý vývoj našeho vztahu.
Proto ještě neví o mé druhé stránce.
Proto mně a všem zatajila, že její bratr nebyl jediný neurvalec v domácnosti. 
Otočí na mě svá skleněná očka, líčko tentokrát tíží její kolena. ,,Co chceš ode mě slyšet?" div nevzlykne. 
Je to prekérní situace. Léky od gynekologa jí hážou s hormony, léky od psycholožky se je snaží přebít. Jenomže nátlak okolí pomáhá zlu a k tomu všemu... ,,Já vím, že se to blíží. Ale nic se nestane, nic ti neudělá, už budu zpátky, když ho propustí."
Zda promýšlí odpověď nebo cestu, jakou mě poslat do háje, netuším. Na to bych musel číst myšlenky. Z jejího výrazu totiž nevyčtu nic. To až náhlé rychlé třesení hlavou tomu napoví; než plně propukne v zadržovaný pláč, přivinu si ji k sobě. Náruč přijímá, svírá mi paži, div v ní nezanechá stopy. Nerozumím tomu, proč se rozhodla předstírat, že o nic nejde. Snad ví, že tu jsem pro ni, že se přede mnou nemusí stydět absolutně za nic. ,,Ššš..." terčem mých prstů se stanou její vlasy, na uklidnění procházím  jednu loknu za druhou. Dokonce jí přistane množství jemných polibků, dva dkončí i na čele, na spánku. Sotva se od ní odtahuju. Nesmí být sama. Nesmí cítit, že je sama. Protože ona není. Není a nikdy nebude. ,,Lydia tu je. Je a bude a i s malým, Stiles má zrovna taky jet na služební cestu, budete pěkně spolu. Co? A ostatní, všichni tu budou a já se co nevidět vrátím. Ani se nenadáš."
Jordane Parrishi.
Teď ne, Kerbere. Ze všech chvil s Tinou, dnes opravdu ne.
,,O-on si mě na-najde a... a-a bude hro-zně zu-uřit, u-u-určitě mě-"
,,Ššš... To se nestane, nemysli na takové věci." Ono... ještě pořád tam může zůstat. Můžeš mu prodloužit čas, Ti. Za takové věci by mohl dostat hodně. 
Ale taky nemusel. Tenhle stát někdy funguje úplně na pěst. Zkorumpovaný systém, který funguje ve prospěch nejvíce přispívajících. Spravedlnosti často už ani boj nestačí. 
,,O-o-on mi ublíží, on... u-ublí-ží tobě a-a a najde si nás, při-jde se-em..."
Musíš z něj mít takový strach. Z vlastní rodiny. Kéž by existoval způsob, jak to definitivně překonat. Ale tohle v člověku zůstane. A já v žádném případě nechci vyvolávat vzpomínky, nejspíš je jich víc, než by se slušelo, jenomže zároveň... já nechci, aby se mi se vším svěřila kvůli mně. Naopak. Budu vědět o všem a snáze pak porozumím, schovám ji přef světem kvůli všemu a ona se nebude muset zas a znova bát odmítnutí. I když nemusí. Nic takového ji nečeká. Nářek ustává a mně se tak naskýtá šance se chopit slova. Začít, čemu se ona tolik vyhýbá. Možná se i stydí, nedokážu říct. A, nebudu lhát, párkrát mě to ještě během aktivního vyšetřování napadlo. Ale na něco takového bych se jí zeptat nemohl. O to silněji přiznání samotného otce bodlo. 
Timothy Taylor byl odsouzen za pokus o vraždu své dcery. Nezletilého dítěte. Pročítal jsem si případ v kanceláři, ve volné chvíli. O možném zneužívání nepadlo ani slovo. ,,Víš... za opakované zneužití dítěte by si ještě chvilku poseděl."
Tentokrát jsem čekal, že mě pustí, že ke mně až zlomeně vzhlédne. Takhle. Přesně takhle. Nevěří, zda vůbec správně slyšela, co si myslí. ,,Cože?" špitne.
Pohlazení po líčku nejspíš ani nevnímá. Sleduje mé oči s vírou, že se spletla. Přeslechla. Že nevím, co se snažila utajit. Jenomže já... ,,Slyšel jsem, co ti otec tehdy říkal. Chápu, žes mi to nechtěla říct," klidním ji dopředu, protože znám její omlouvací reflex, ,,a nemusíš mi k tomu ani říkat nic víc, jenom - jsem tady pro tebe. To víš, vždycky, cokoliv se děje. A tohle... nic to nemění."
Neodvážím se počítat, kolik vteřin na mě jen mlčky hledí. Možná bych měl začít litovat, jenomže já věřím, že jsem udělal dobře. Její zaražení je pochopitelné. Nehodlám jí nic vyvracet, vyčítat, k čemu také. Jen chci odjet s čistým štítem jak svým, tak jejím. 
Nebo alespoň tím jejím. 
Útěchu a útěk nenachází v mých pažích jako ještě před minutou. Místo toho ji zaujme zavřené okno, zpoza něhož ruch jako jediný narušuje to neskonalé ticho. Nechci narušovat její myšlenkové pochody. ,,Prší."
Nejspíš je to snazší. Určitě je. 
,,Bude se líp spát. Je tu... už tak dost těžký vzduch," okomentuje svůj únik, kdy se bez jednoho jediného pohledu mým směrem postaví z postele a přejde k oknu, aby jej částečně otevřela. Opře se o parapet svými drobnými dlaněmi a se zavřenýma očima zakloní hlavu, vdechuje deštěm nasáklý vzduch. Pomáhá jí. Uklidňuje ji jako snad každého, mám obavy, aby takhle ve stoje neusnula. Nebýt způsobu, jaký ji do té pozice dostal, byl bych se býval pousmál. 
Už bych se i rozešel za ní, ovinul jí paže okolo těla a dodal jí to známéteplo, nebýt toho mého, vnitřního. To už ale ani není teplo, přerůstá v totiž takový žár, že se musím chytnout za hruď.
Jordane Parrishi. Je čas.
Ne. Teď ne, teď nemůžu. Dej mi čas. Aspoň dokud neusne, prosím. Prosím...
Nadpřirozeno nečeká. Musím plnit svou povinnost. 
To já také. Pár minut. O nic víc nežádám, o nic víc. Jen pár minut. Mrtvé tělo neuteče. 
Tento nerespekt vůči vlastnímu druhu tě přijde draho, Jordane Parrishi.
To není nerespekt. Já respektuju všechny. Právě proto. 
,,Víš, že odmítal dceru."
Silný bolehlav je nucen ustoupit, ať už se mu to líbí nebo ne. Nenechám, aby se všechny mé světy vymykaly kontrole. Zvládal jsem rovnováhu doposud, přece se to nezlomí teď. Vzhlédnu k ní tak akorát, přesně vteřinu před tím, než ona tu svou natočí ke mně. Pohled mluví za vše, neotevřít svou náruč bych si neodpustil. Zcela ji nepřijme, avšak vítá bezpečí, jakému už si ve mně navykla. Na matraci si tentokrát klekne, přímo naproti mně, nechá mě sevřít každou z jejích rukou. Palce se starají o hřbety, oči se snaží získat její pohled. Její zrak v matraci značí jediné. Příchod dalších slov, jen se nejdřív nadechne. ,,Dokud jsem chodila - chovala se a oblékala se jako kluk... až potom. Víš, že... vyvíjela jsem se trošku dřív, trošku dřív, myslela jsem si, že se mi s bráchou dívaji na prsa, protože se jim nelíbí. Ale ono... to bylo naopak." Nebyl to tvůj bratr, Ti. Nebyl na ení a nikdy ani nebude. ,,No a potom... když jsem se přišla zeptat, co.. co to je... vždyť víš," potáhne do sebe a ramenem si otře slzičky. Ano, ptala ses bratra, co to znamená někoho kouřit a prstit. Věřila jsi, že tě do toho zasvětí a spolužáci se ti nebudou smát za nevědomost. Místo toho se ti smáli za zneužívání bratrem. A... i otcem. Děti jsou neponaučitelné a ty jsi jen chtěla být přijímána. Narazila jsi na svou víru. Na důvěru vlastní rodině. ,,No... táta, on... on... byl u toho. Seděli spolu v obýváku, d-dívali se spolu na fotbal. No a.. a-a táta, on.. on..."
,,Ššš..." držení rukou už nestačí, bez otázek si ji přivinu k sobě. A tím to spustím nanovo. Vzlyky. Nářek. Křečovité svítání ramene, látky, máčení mého trika. Z mé strany samozřejmě přichází to známé ujištění. 
,,Oni... podívali se po sobě a... a-a táta se Maxe zeptal, ze-zeptal se ho... z-zepta-al se h-ho, j-je-j-jestli m-mi to u-ukáže o-o-on n-n-neb-nebo... prý... j-jestli... k-kdo z-z nich mi t-to... m-m-mi..."
Kdo z nich tě přivítá do světa, jaký se pro tebe stal realitou. 
Hovada. 
Kriminálníci. 
Ne... ne...
Já nevím. Nenalézám slov. Pojmenování pro tyto lidi ještě nevymysleli. 
A svět bude pohlížet na ni skrz prsty. Ne na ně. 
Je ctí množství sexu a věk partnerky. Ona je kurva. 
,,A-a-a potom... on-on taky, on mi p-první vedl svo-je ka-kama-ma-marády a-a-a l-li-di, kte-ří m-mu p-p-platili a... to-t-to o-o-on chtě-l t-ten k-klu-ub, b-brá-ch-cha a-a A-Ada-am t-to v-vza-ali p-po něm... m-místo-o něho..."
Některá slova už musím pouze vytušit. Pro ni je dobře, že se rozvzlyká natolik, že už nevyřkne slovo žádné, doslova se na mě natiskne, div do mého těla neprohloubí díru. Udělala si v něm hnízdečko, bezpečné místo, do kterého se tak ráda vrací. Které ji nikdy neodmítne. Nechá se tišit všemi možnými způsoby. Osvědčenými, účinnými. 
Jak... může být někdo až tak nemyslitelně nehumánní.
Dcera. Vlastní dcerka.
Kdybych já ji měl, ještě takovou, jakou je Tina... chránil bych ji, střežil jako oko v hlavě. Nikdo by se na ni ani špatně nepodíval. Vyrostla by v tom nejlepším prostředí, jaké bych jí dokázal poskytnout. Nic by nebylo přednější.
A ne abych... abych ji...
„Už ti neublíží. Není tady, už je dobře." Sotva má slova vnímá, vždyť tichne až moc. Úplně se vyčerpala. „Pojď, lehneme si," pomalu se s ní položím, v žádném případě ji nepustím. Podaří se mi přes náš oba přehodit deku, i když ne moc vysoko. Tinka se totiž štíhlá posunout tak, že její tvář odpočívá u mé hrudi, tiskne se k ní. Dlaní si mě za záda přitahuje blíž, přísahal bych, že mě i hladí zpět. Nachází ve mně útěchu a přece už jí přijala tolik, že ji musí v podobě děkovné něhy vracet. O tom je láska.
„Nemůžu brečet takhle pořád, to nejde," zasměje se zoufale po minutách opětovného hlazení, ukazováček mi na zádech hraje v rozmanitých tvarech. Je jí líp. Cítím to a především slyším. Omlouvá se přes úsměv.
,,No tak.. nedívej se na to tak. Není to nic nezákonného. Ani špatného, potřebuješ to. A od toho tu jsem. Vždycky. To víš."
Přijímá pohlazení, stejně jako předtím, nechá úlevu kolovat žilami. Při verbálním ujištění ke mně vzhlédne a mně se tak naskytne šance její úsměv také vidět. Bude to lepší. Slibuju. ,,Promiň, že jsem ti to neřekla dřív."
Potřesu hlavou, rozhodně. Tohle v žádném případě nesmí být kritériem. ,,Neomlouvej se. Chápu to."
Zhluboka se nadechne a vydechne, pohledem střídá mé oči a svou ruku na mých zádech. ,,Je to... lepší. Teď, když to víš," setře si ještě poslední slzy, dokonce se přivine blíž. Trvalo to minuty ale ustalo to. Konečně. A třeba i definitivně, alespoň na nějaký čas. Mohl by to být další milník. ,,Když už víš snad... snad úplně všechno."
Vážně? Určitě? ,,Úleva?"
Přikývne mi do hrudě a opět zvedne oči k mým. ,,Jakoby..." až nevěřícně se uchechtne, ,,to ze mě opadlo. Ale tak akorát, prostě... dřív to nešlo. Nezlob se-"
,,Šššt," utiším ji ukazováčkem na rtech, ,,nezlobím se. Konec diskuze."
Nechytá se toho jako pokusu o umlčení, protože překročila hranici. Konečně. Protože přesně naopak, s ještě širší radostí ve tváři několikrát přikývne a přitulí se ke mně, jako by mě nikdy neměla pustit. 
Ještě že ani nemusí. 
,,Mmm... kdybych nebyla tak unavená..." její dlaň moc dobře prozrazuje pravý význam těch slov. 
A já si nejsem tak úplně jistý, zda se mi to zamlouvá. Na takovéhle myšlenky není správná chvilka. ,,Tabletku sis už dala?"
Souhlasný pohyb hlavou tentokrát spíš cítím. Zavírá oči, určitě, i ruka nabírá na konstantním pohybu a tempu. Usíná. Skvělé znamení. ,,Ale včera ne... ani předevčírem. Lepší se to."
To teda. S takovou... ,,Za chvilku už je budeš moct i vysadit." Chvilkou mysle týdny až měsíce. Ale pokrok je to úžasný. Jsem na ni tak hrdý. 
,,Hmm..." Snaží se překonat vlastní potřebu a ještě ke mně vzhlédne, i když její padající víčka ve mně téměř vyvolají smích. I láskyplný posměch jako kůl zarazí její dlaň na mé tváři. Prohlubuje nás. Posouvá správným směrem. ,,Děkuju."
Za co konkrétně? Za to, že jsem tě vyslechl? Neodehnal? Nebo za to teplo, které se mnou cítíš?
Do prdele. Teplo. Horko.
,,Myslím to vážně. Jak vůbec... jak jsem si někoho tak perfektního zasloužila?"
Hladím její ruku, pohled ve stropě. Oh, kdybys tušila. Všechno má svou daň. To jsem poznal já u tebe a to ty jednou poznáš i ty u mě. 
Ale ne teď, do háje. 
Kerbere, já tě prosím. Prosím.
,,Úplně jsem zapomněla - volali mi zájemci o byt."
Taková informace mě přinutí se vzpřímit, lehce. Když k ní shlédnu, zjistím, že ona mě už sleduje. ,,Cože? Jak jsi na něco takového mohla zapomenout? Ti, to je... to je úžasné," radostí se až nevěřícně uchechtnu. Protože potom spolu s penězmi na mém i jejím účtě, připsány od bratra...
,,A tak jem přemýšlela... možná... bychom se pomalu mohli začít dívat po novém bytě? Společném? Našem?"
K čemu ta nejistota v očích? Jak bys mohla očekávat jinou odpověď než... ,,Nic bych nedělal radši."
Tentokrát plně věří, nez špetky pochyb. Nechá se uchlácholit mou dlaní, samou radostí tu dohodu spečetí několikavteřinovým spojením. Pusou na dobrou noc, dovolil bych si také tvrdit. ,,Miluju tě. Miluju tě, Jordane."
Jak vlídná to slova. Sladší než med. Ten zvuk připomíná nejjemnější pohlazení. Protože po slzách ani známka. Vzduch je nasáknutý pouze radostí. Štěstím. Prohlubující se láskou. ,,Miluju tě. Nejvíc na světě." A myslím to smrtelně vážně. Všechny kostrbaté překážky pomalu ale jistě upadají do minulosti a spolu s ní do zapomnění. Nebo přinejlepším přijetí. Překoná to. Je silná, už ano a bude ještě víc.
,,Mmm... a k tomu příjemně hřeješ."
Ne. Ne, ne, ne...
,,Zvláštní... lidské tělo. Produkuje vlastní teplo," povídá už skoro z polospánku. 
Měl bych kvůli jejímu bezpečí ještě počkat.
Ale jak? Když to už cítí?
Musím vypadnout. Hned. 
,,Počkej... ale ty hřeješ trošku víc," zasměje se, jak dlaň pokračuje ve stálých pohybech. Právě proto ji tak zaskočí můj zbrklý sed. Vlastně ji z únavy docela probere. Ale že by mě leknutím alespoň pustila? Naopak. ,,Proboha, Jordane, ty..." kvůli lékařské nejistotě její ruka zaputuje pod mé triko, dlaň přímo na svaly. Už teď množství otázek. ,,Ty úplně hoříš," vzhlédne ke mně se strachem v očích, ,,co... počkej, donesu ti - nějaký led, něco-"
,,Ne!" setřesu její ruku společně se starostí a vyskočím na nohy. Její zděšení mě bodá. Především protože vím, že to není to finální. Bude hůř. Co nevidět. Tohle.. už nestihnu. 
Ti, prosím. Odpusť mi.
,,Jordane, co - co se děje? Jak ti můžu-"
,,Ne! -přibližuj se ke mně," vystřu dlaně a i bez dotyku zastavím její pokus vstát.
Zvýšený hlas ji zaráží o to víc. Nikdy nebyl z mých úst mířený jejím směrem. ,,Jordane... zlato, posaď se, co se-" Její zvýsknutí tentokrát poleká mě. Stačí pohled na mé oči. Hoří. Odráží se v ních plamen. ,,C.c.co..."
,,Zůstaň tady, dobře? Jsem co nevidět zpátky." Možná má slova ani nevnímá. I v jejích očích se teď totiž odráží žár. Ovšem ne vyvolaný jejím nitrem. Odráží se oheň, který vidí. Který pohlcuje mé tělo. 
Jordane Parrishi.
,,Odpusť mi."

May 18