Co když se probudím? | Jordan Parrish

Paranoia

Proběhne úprava

Tina
Strach.
Měla jsem za to, že ten pocit znám. Nedokázala jsem si představit, co by se ještě muselo stát, abych laťku svého vyděšení ještě posunula.
Asi netřeba vyjmenovávat všechny situace, které hladinu adrenalinu vystřelily do předtím neznámých výšin.
Právě proto je paradox, že za novým rekordem opět stojí někdo, komu jsem důvěřovala ze všech nejvíc.
Kdyby mi někdo řekl, že mi ublíží, ve světlých chvilkách bych e byla bývala zasmála. Teď se však paranoia střetává s realitou, na niž tvrdě narážím, a já opět nezvládám dýchat. Bojím se byť jen pohnout. A přece se mi chvěje celé tělo. Každý jeden centimetr, žádný nezůstává v klidu.
Ale měl by. Jinak mě zabije, až se vrátí.
Co... co to sakra...
Jak...
Kam zmizel můj Jordan?
Co... a...
Střídavě se snažím natáhnout po mibuilu a zase ruku stáhnu. Co když se vrátí a já budu ještě telefonovat? Komu bych vlastně zavolala? Lydii? Co ta by udělala?
Ani vstát se neodvážím. Cítím se přikovaná. Ta pouta mě opět zcela lapila, drží mě ve své moci, nechtějí mě pustit. Tak, Tino, tady máš, tady je odplata za to, cos udělala Maxovi. Za to, že jsi Jordanovi tak ohavně vlezla do života.
Je to... snad normální? Pro něj? Byl takový už od začátku?
To proto... tady žil tak sám?
Sakra, to mě ani nenapadlo, myslela jsem si, že... že prostě... do háje, já nevím! Do prdele! Tohle je sen, musí, přece... přece - tohle se nemůže, vždyť... a-a jak... to není možné, neexistuje, normálně se... a ten oheň... a-a....
Hořel. Kurva, vždyť normálně hořel, on... co? Jak? JAK?!
Bolestivý žal ničemu nepomůže, snažím se ho zadržet. Ústa si překrývám tak silně, že sotva nacházím prostor dýchat, ale radši to, než aby se vrátil a neudržel se. Třeba - nevím, třeba si mě nevšimně, zapomene, když se skryju pod deku. Protože abych odešla? Netuším, kam šel, za jak dlouho se vrátí. Chodí takhle často? Jenom jsem si toho nevšimla?
Co když...
Ty vole. Ta spálená linka v koupelně.
Neodvážím se ani odhadovat, jak dlouho už je pryč, ale můžou to být desítky minut. Stihla jsem pod sebou vyslzet celý rybníček, nadávám si, že jsem přecejen neutekla. Hned. Jenomže čím dýl čekám, tím se snižuje šance, že se ještě mineme, a předtím - i teď, nohy mi tíží beton. Odporná, nesnesitelná zátěž. Prosím, vrať se už. Vrať se, dokonči mě, co nejdřív.
Takhle to mělo dopadnout už od začátku. Tak nač se zdráhat teď? Ušetřil mě na mostě, aby si to potěšení dopřál sám. Dodal mi naději a... a já jsem mezitím pouhou kořistí. Nejsem snad jediná, kdo takhle dopadnul na svou důvěřivost?
Ale v tom případě - proč? Proč čekal tak dlouho?
Naučil mě žít, já - já nechci umřít, sakra! Sakra!
Možná bych se ještě stihla z přikrývky vymotat. Přesvědčit nohy, aby začaly fungovat, spolupracovaly a zachránily mi ještě to poslední, co mi zbylo. Holý život. I když, bez Jordana nebude stát za nic. Snad právě proto zůstávám, přestože celá v třesu.
Ať už odejdu z tohoto bytu nebo Jordanovou rukou z tohoto světa. Žít nebudu ani v jednom případě.
To je zajímavá teorie, ano. Ovšem převedenou do praxe ji vnímám jako naprosto nesmyslnou. Protože vchodové dveře opět bouchnou. Tentokrát příchodem.
Nestihnu ještě vyskočit z okna? Dokážu se tady schovat někde, kde mě nenajde? Pomohla by mi přecejen zrzka, kdybych jí zavolala?
A najednou... jsou všechny úvahy opět zbytečné.
Protože slyším jeho dech ve dveřích.
Krčím se, tvořím klubko, které prozrazuje pouze to neutišitelné chvění. Zuby klepou, drhnou jedno patro o druhé. Oči mají blíže k barvě růže než lilie. Kdybych je otevřela, sotva bych přes ten žalostný zával něco viděla. A plíce už zoufale křičí po kyslíku, který jim odpírám ve snaze nenechat vzlyky propuknout na povrch.
Nechá mě. Otočí se, odejde, co já vím, třeba se nasytit bůhvíčím, a já mezitím odejdu, povede se mi zmizet, dostat se do bezpečí...
Do bezpečí? Ale kam? Jediné pravé bezpečí pro mě představoval právě muž, doslova pohlcen plameny.
Já nemám kam jinam jít. Pro co nebo koho jiného žít.
To radši ať zemřu teď a tady.
Toto smíření však nemění nic na tom strachu, jaký oblapí mé tělo ve chvíli, kdy vnější síla odhrne přikrývku. Je konec. Je po mně. Ale... třeba... tam někde uvnitř ještě kousek Jordana zůstal. ,,P-p-p-p..." Ne. Do prdele, jak se mám nehroutit, když ho nedokážu ani poprosit!
Těš se, Emily. Jdu za tebou.
Čekám, až zatíží matraci, nahne se a dotkne se mě svou rozpálenou dlaní, zanechá na mně otisk, vzpomínku, jakou si zasloužím. Nevím, co se stane, nevím, jak se chovat, ale ve finále je to úplně jedno, protože víc než ten třes nezvládnu. Mé tělo popírá veškerou snahu o cokoliv jiného.
Ticho. Vůbec nemluví. Buď se ani nehýbe nebo tiše k nepoznání. Stresuje mě to ještě víc ruce se třesou. Tak už udeř, sakra! Na co čekáš! Skonči to, skonči... skonči mě co nejdřív, prosím... Když mě necháš jít, neřeknu nikomu, co jsi, že vůbec něco jsi, už mě neuvidíš...
Ne, Tino. Tomu sama nevěříš.
Jenomže těch myšlenek přibývá, vlna se zvyšuje a... z jeho strany stále nepřichází odpověď. A mých obav už se stihlo nakupit tolik, že kdybych měla čekat na další, zbláznila bych se. Nevědomost. To je to, co mé srdce svírá nejvíc. Strach z pohledu na jeho tělo, na celistvý oheň. Neschopnost podívat se mu do očí. Do těch očí, které... sakra, obětovala bych se pro ně. Sešla bych pro ně z tohoto světa. Kam zmizely? Kam se poděly?
Kde je má láska? Můj nádech i výdech? Můj život? Mé všechno?
Kde je... Jordan?
Ano, dobrá, zvednu hlavu. Propadnu tajnostem, potřebě po vědomí, zda se opravdu vrátil a přikrývku neshodil pouze vítr z otevřeného okna. Ovšem rozpoznám pouhou siluetu. Slzy víc nedovolí. Vzlyky možná povolily, ale to kvůli jejich konstantnosti. Už nezvládám. Hruď mě bolí, píchá v ní, mám pocit, že se nedokážu ani nadechnout. Teď. Teď to přijde, teď mě potrestá za můj troufalý pohled.
Jenomže on... se ani nehne.
Dřepí. Úroveň jeho očí odpovídá té mé, vzhlíží k uplakanému děvčeti. Sotva dokážu ruku zvednout, tolik se chvěje, ale setřít slzy musím. Chci se na něj podívat. Chci se ještě pokusit najít svůj důvod pro naději, pokusit se pátrat po jeho očích. Ne po očích toho... toho... něčeho, zalitých plameny.
Jenomže... to je to. Klečí přede mnou.
On.
Jordan.
Nerozumím tomu. Vždyť... předtím, on... to nebyl on. Ať už to bylo cokoliv, nebyl to on. Šálí mě snad to - to zjevení i teď? O co mu jde?
Nejhorší je, že lest zabírá. Možná se chvěju strachem, ale nezvládnu utééct. Odejít. Teď už tuplem ne.
Ne když obavy z něj začnou zadupávat obavy o něj.
Vždyť... je spálený. Jeho kůže. Je úplně ohořelá.
Otřené slzy na ní ještě nezaschnuty, podvědomě začnu natahovat ruku k té zničené tváři. Tolikrát jsem ji zasypala jemnými polibky. Tolikrát jsem procházela krátké vlásky, prsty si drážděla o sotva znatelné strniště. Tolikrát jsem mu především slovy slíbila lásku. A teď mám ten svatý slib porušit?
Nemůžu ho přestat milovat. To radši ať jeho rukou zemřu. Ale nedokážu přehlížet ta četná zranění.
Už se ho vlastně skoro dotýkám. Jenomže ten náboj, poslední procento sebezáchovy, je silnější.
Ruku stáhnu zpět k tělu podvědomě. Vědomě už ji ale nevracím. Naopak, zapřu se o matraci, skoro sedím. Do prdele, přísahám, jestli se takhle budu ještě chvilku třást, podlomím se a padnu zpět na záda. Do klubíčka, z jakého už se nedostanu.
A on mě pořád sleduje. Hraje si s prsty, to vidím, jako by hledal slovo. Na co čeká! Než se on rozpovídá, to mě znovu pohltí žal. Vzlyky. Chvějící se čelist.
Žádný z těchto faktorů na sebe nenechá dlouho čekat.
Nezačneš?
Fajn.
Dal jsi mi hlas. A já to už nevydržím.
,,C-c-co to...?"
A opět kvůli slzám nic nevidím.
,,Co se prá-ávě sta-lo?" div nešeptám. Vlastně ani nevím, jestli mi přes všechnu tu úzkost rozumí.
Hrdlo už nezvládne vypustit další hlásku. Třeba je právě to faktor, kvůli kterému se postava konečně nadechne. ,,Ti, já..."
Ty co? Co?! Co jsem to do prdele viděla!
Vždyť já ani nevím, jestli jsi to doopravdy ty. Kdo jsi. Co jsi.
Hluboký výdech vždy značí něco těžkého k probrání. No a já se nedivím, má toho hodně co vysvětlovat. Jsem zvědavá, jaké léky tohle vysvětlí. Co mi způsobilo takové živé halucinace. Protože bdím, tím jsem si víc než jistá.
,,Odpusť mi, já... chtěl jsem, už tolikrát, ale nevěděl jsem, jak vůbec začít. Bylo by to... nechápala bys a..."
A máš pocit, že teď chápu?
Přinejmenším... mi nejspíš nechceš ublížit.
Omlouváš se.
A já se stále třesu strachy.
,,Sakra," až zoufale si prohrábne vlasy, ,,takhle, přesně takhle... se to stát nemělo, neměla ses to dozvědět - jakkoliv jinak, ale tohle..."
Dozvědět... co? Co konkrétně? Já pořád vlastně nevím, co jsem viděla. Prosím, přesvědč mě, že jsem si ten zázrak před mýma očima pouze vymyslela. To ty léky. Jenom ty léky, že jo, Jordane? Určitě. Potvrď mi to. No tak.
,,Ti, to... to, co jsi viděla..."
Ani mé hluboké polknutí ho nezastaví.
,,Mrzí mě to. Neměl jsem - nechtěl jsem tě vyděsit, ani trochu, kdybych jen - kdybych ti řekl dřív, že... že..."
Očividně nejsem jediná tajnůstkářka. Nevím, co je horší, upřímně. ,,Ž-ž-že... c-co...?"
Nenapínej mě dál. Nebo si opět připomenu ten strach; co povolilo, se zase vrátí. ,,Ti, odpusť mi." Přestaň. Točíš se v kruhu. ,,Já jsem - měl jsem... chápu, že musíš být... já... pochopím, když... když..."
Když co? Ale ani to nevyslovím. Mám pocit, že mi vyrvali hlasivky.
,,Nedržím tě tady. Nemusíš... pochopím to. Jsem... jsem... je to děsivé a..."
A vyháníš mě pryč.
Tohle. To je teprve ten zlý sen.
,,Bojíš se mě. A já ti to nemám jak zazlívat, ani nechci. Takže... jestli..."
Tohle je to první, s čím přijdeš. Samozřejmě, že se kurva bojím, divíš se mi? Ale... očividně... zní to absurdně, vlastně mi to ani nejde přes pusu, ale nechceš mi ublížit. Vysvětluj. Nebuď jako já, neschovávej se za útěk. To dělají slaboši. Já jsem slabá. Chtěla jsem tě opustit kvůli vlastním démonům. Ale teď? Ne, ty neutíkáš. Chceš, abych utekla já. Protože je to jednodušší, než přiznat pravdu.
,,Já... půjdu si lehnout vedle." Nechce se mi věřit, že opravdu vstane. Jako... by mi dal skutečné, definitivní sbohem.
Tahle situace mi až moc něco připomíná.