Lucifer: Druhá šance [DOKONČENO]

Prolog

Jako ďábel se o to nikdy nezajímal, jen stěží by jej něco takového napadlo. Avšak nyní skutečnost potvrzovala nemyslitelné - stal se z něho Bůh. Celé jeho vnímání zbytku světa náhle nabralo větších rozměrů, jako by byl vším, každým živočichem, rostlinou i věcí, ale přitom stál stále na jednom a tom samém místě. Rukojeť Ohnivého meče pořád svíral v pravé dlani, což mu dodávalo většího pocitu bezpečí.

A mezitím co se Lucifer pral se svými novými a mnohem komplexnějšími schopnostmi než čekal, jeho sourozenci začali postupně roztahovat křídla a opouštět Zemi, s výjimkou vyhoštěného Michaela.

,,Lucifere," přistoupila k němu zničehonic Chloe s ustaraným obličejem, ,,jak je ti?"

Oslovený párkrát rychle zamrkal očima, aby se na ni mohl plně soustředit.

,,Já - já myslím, že - asi dobře... Tedy - nikdy dřív jsem nic podobného ještě necítil. V jednu chvíli mi je zima, ale hned vzápětí zase teplo. Je to zvláštní, ale-" Náhle jej Chloe krátce umlčela svým polibkem na rty, čímž okamžitě odehnala veškeré obavy a nahradila je jen svou láskou k němu. Ale pak Lucifer opět uslyšel brek hladového dítěte, troubení auta, šustění listí ve větru, zvuků přibývalo a s každou chvílí sílila také jejich intenzita.

,,Promiň, ale - asi budu muset jít."

Chloe mu zlehka chytla jeho volnou ruku. ,,Já to chápu, jen jdi."

,,Určitě?"

,,Ano," stočila zrak k andělům vracejícím se jeden po druhém zpět do nebe, ,,i já teď asi taky budu potřebovat nějaký čas klidu a pořádného odpočinku."

,,Jsi v pořádku?" optal se ji starostlivě, i přes všechnu tu nepřekonatelnou bolest v hlavě, kvůli níž sotva vnímal dění kolem sebe, ale pro ni byl ochoten čehokoli.

,,Nic mi není. Jen jsem z toho všeho co se během posledních pár dnů událo trochu rozrušená, to je vše. Navíc, když mám teď tohle," ukázala na prsten na své levé ruce, jímž ji Lucifer přivedl zpět k životu, ,,tak se mi nic stát nemůže, ne?"

Lucifer zaváhal nad odpovědí. Vlastně stačilo už jen to, a Chloe ihned poznala, že něco není v pořádku.

,,Aha. Takže může, ale... vždyť-"

,,Ačkoliv v tom prstenu byla všechna Lilitina nesmrtelnost, tak musíme mít stále oba na paměti, že nezachránila jen jeden život, ale rovnou dva. My oba jsme měli být mrtví, jenže nejsme," věnoval ji lehký úsměv.

,,Takže je z něho teď už prostě obyčejný prsten." Chloe ho pomalu svlékla z prstu, načež se podívala zpět na Lucifera. ,,Co s ním tedy uděláme teď?" Lucifer si Ohnivý meč přehodil do druhé ruky, načež do té pravé uvolněné vzal prsten, jež jim jen před pár okamžiky zachránil životy i jejich lásku. Ten prsten byl jedna z mála věcí, která je v tuto chvíli oba spojovala a dokazovala jak pevné pouto mezi sebou jejich osudy měly. Nemohl ho přece jentak někam zahodit. Takový výjimečný předmět si zasloužil být na nějakém výjimečném místě, někde, kde by se na něho ostatní podívali, a ihned by věděli jak výjimečný je.

,,Co kdyby sis ho prostě nechala. Takhle budeš aspoň vědět, že ať budeš kdekoliv, a bude se dít cokoliv, vždycky tu pro tebe budu já, abych tě zachránil a pomohl ti." Poté si klekl na jedno koleno, a zlehka si před sebe nastavil její levou ruku, jak tato pozice z dálky vypadla si uvědomil až když ji prsten už nasadil. A nebyl sám. Chtěl se ji už zeptat, ale odvaha mu utekla příliš rychle na to, aby onu otázku stihl vyslovit nahlas.

,,Takže, asi bych měl už jít. Slibuji, že se vrátím tak brzy, jak to bude jen možné."

Chloe z toho byla chvíli celá zaskočená, ale rychle se dokázala zase vzpamatovat.

,,Dobře, a pak budeme moct vymyslet jak zachráníme Dana."

,,Ne, o něho si starost dělat již nadále nemusíš, já to zařídím." To, co říkal, sice možná znělo hezky a přesvědčivě, avšak vzhledem k tomu, že ani nevěděl jak jeho nové schopnosti fungují, to byly víceméně zatím jen prostá slova nemající žádný hlubší smysl ani s nejmenší nadějí.

A zatímco se takto všichni spolu loučili, jedna osoba zůstávala stranou, aby se tak mohla co nejnenápadněji vypařit z dohledu. Michael takto hořce ponížen ještě nikdy předtím nebyl. Nejenže přišel o důvěru své rodiny a nemohl se vrátit domů, ale teď neměl už ani svá křídla, a i když to vypadalo, jako kdyby neměl už nic, co by ho dostalo zpět na nohy, pár záchranných padáků mu ještě přeci jen zbývalo.

Znáte taky takový ten pocit, když něco hrozně moc chcete udělat, ale nevíte, jestli by o to ostatní vůbec stáli? Tak přesně takový problém trápil mě poslední skoro dva měsíce. V hlavě jsem měla už vymyšlený koncept a pár zvratů, které bych chtěla nějak zpracovat do příběhu, jen jsem nevěděla, jestli bych byla schopná tento nápad dotáhnout dokonce. Takže jsem čekala a přemýšlela, dokud jsem nezačala myšlenky tvarovat do slov, a z obyčejného konceptu byl najednou celý příběh. A já opravdu doufám, že tuto mojí práci aspoň trochu oceníte, popřípadě napíšete, jaké z toho máte zatím pocity či připomínky, co bych mohla nějak změnit. Jinak přeji příjemné čtení!