Lucifer: Druhá šance [DOKONČENO]

Epilog

Kdysi dávno, když ulice žily dnem i nocí, strach z neznáma nebyl pouze strachem, ale příležitostí dokázat se odpoutat od té často absurdní reality, a pořádně se zamyslet, zda má vůbec smysl být naštvaný na svět, pokud vám někdo odmítá věnovat pozornost nebo na vás vaši přátelé nemají čas, bůh opět navštívil Zemi. Potkal tam spousty zajímavých lidí: hudebníky, spisovatele, umělce, ale i prosté zedníky, učitele nebo třeba jen sirotky, které rodiče opustili sotva po jejich narození. Viděl, jak se lidé respektují, milují, nenávidí, starají se jeden o druhého. V jednu chvíli byl hrdý, a hned na to zase naštvaný, většinou však spíše zmatený.

Jen o tisíciletí nazpět všechno bylo o tolik jednodušší, způsob jakým svět fungoval zkrátka neměl v sobě takových nesmyslných zbytečností. A tak se zamyslel nad tím, kam si vůbec přeje, aby tohle vše směřovalo. Jednou totiž nastane čas jeho odchodu, kdy bude muset své povinnosti předat někomu dalšímu. Jenže komu? Všechny jeho děti toho měly ještě dost před sebou. Kolik z nich stále nepochopilo smysl vlastního bytí natož někoho jiného. Polovině slovo „zodpovědnost“ téměř nic neříkalo, hlavně Luciferovi. Co s tím mohl ale tak dělat? Čím by přiměl nesmrtelné anděly a věčně zatvrzelé smrtelníky, aby se sami rozhodli přimět ke změně? Uriel jej naučil, že občas k těm největším činům postačí i to nejmenší popošťouchnutí či slůvko. Kde jen ale začít? Koho popostrčit?

Právě se chystal vrátit do nebe, když zaslechl odkudsi ženský smích. Po trávníku velmi pohledný mladík běžel za krásnou dívkou s dlouhými kaštanovými vlasy vlajícími za jejími zády. Mladík ji prudce chytl kolem pasu a přitáhl co nejblíž k sobě a přitiskl své rty k jejím. Tak takhle vypadá opravdová láska, pomyslel si zaujatě bůh. A přestože se mu nabízely stovky lepších ne-li poutavějších řešení, on zvolil toto, jelikož jedině tak mohl být schopen napravit všechny dopuštěné chyby. Možná si myslíte, že se týkalo pouze Lucifera, ale pravda vám odhalí, že v tom bylo nakonec zahrnuto mnohem více lidí.

...

,,Azraeli, prosím, nedělej si to těžší než to je. Můžeš mi uhnout z cesty, a nechat mě se o Ellu postarat nebo zemřeš teď a tady, a k Elle se dostanu tak jako tak. Být tebou, rozhodnu se pro to první."

,,Ani za milion let," prskl anděl smrti nenávistně k Heiglotovi. Jen jak se dozvěděl, že Elle hrozí nebezpečí od jeho méně věrných sourozenců vyrazil ji zkontrolovat, jenže andělů, přejících si její svrhnutí nebylo zrovna málo.

,,Jsem anděl sněhových bouří. Copak jsi zapomněl na mou slavnou dobu ledovou? Smrtelníci se přede mnou třásli strachem a bídou! Uctívali mne a nosili dary, abych je ušetřil!"

,,Mě se také každý bojí, ale pro mě to není nic, čím bych měla potřebu se chlubit."

Heiglot s hlubokým zamračením pohlédl vysoko až k balkónu Ellyina apartmánu. Už byl tak blízko, nemohl se přece jen tak nechat odehnat.

Náhle Azraelovi po těle naskočila husí kůže a křídla začala tuhnout mrazem. ,,Tohle dělám vážně nerad," zaslechl Heiglotův nelítostný hlas. Vzápětí z levého boku přišla ohromná bolest. Jedno prudké rozmáchnutí ruky zapříčinilo nalomení několika žeber, noha mířená do podbřišku jej ve finále dostala plnou vahou na záda.

Vichřice kroužící kolem nich se postupně jen víc a víc zužovala. Jedinou cestou ven byl hořejšek, avšak jeho křídla zamrzala příliš rychle až je téměř vůbec necítil. Mráz tak ostře narážel do jeho obličeje, že stěží dokázal pohybovat očima.

,,Měls radši uhnout." Ostrý ledový hrod se ve zlomku okamžiku zablýskl ve slunečním světle. Než se ale stačil zabodnout do Azraelovy hlavy, roztříštil se v krátkém pohybu rychleji než sklenka upuštěná z ruky. Následně Heiglota kdosi ze zadu přetáhl přes hrdlo dlouhou dřevěnou holí až na zem. ,,Vždycky jsi byl tak krutý a povrchní. Tohle jsem toužil udělat už věčnost."