"K-kooku"
"Co se děje?"
"N-nemůžu d-..
"Dýchat?!"
Přiskočil jsem k němu
"Jiminie.."
Zaklonil jsem mu hlavu a položil ho
"Dýchej probůh"
Nevěděl jsem co mám dělat
Myslím že už se mu dýchá líp
Pevně jsem ho chytil za ruku a propletl si s ním prsty
"Už dobrý? Nebo pojedeme do nemocnice"
"U-už je t-to lepší"
S oddechem jsem ho pevně obejmul
"Ah co mi to děláš"
Přemýšlel jsem co by to mohlo být, proč se to děje zrovna jemu
Pak mě ale něco napadlo
"Počkej zlato" pustil jsem ho a běžel do kuchyně
"Tohle všechno, někdo do toho něco dal"
"Jak to můžeš vědět?"
"Byl tady Woojin.. u-určitě do toho něco dal"
"Woojin?"
"Chtěl s tebou mluvit ale já ho nepustil, šel jsem pak za tebou podívat se jestli jsme tě nevzbudili, byl tady sám, skoro pět minut, určitě do toho něco dal!"
"Tak nejdřív mě schodí že schodů a-" a kurva
"Co že udělal?!"
"N-nic"
"Ten...... já ho zabiju"
Běžel ke dveřím ale najednou se zastavil
"Proč si mi to neřekl?!" vykřikl trochu moc nahlas a to už jsem se neudržel a začal pomalu brečet
"Ch-chtěl jsem ale bál jsem se tvoji reakce"
"Proč si se bál?" vykřikl znovu
Chtěl jsem něco říct ale propukl jsem v nezastavitelný pláč
"Jimine" přišel ke mě pomalu a i když byl víc než naštvaný snažil se znít v klidu
"Nechtěl jsem křičet promiň"
"V po-ho"
"Nebreč"
Snažil jsem se přestat ale nešlo to, bylo toho na mě za poslední měsíc až moc a všechno to se teď dostalo na povrch
Chtěl jsem ho odstrčit a běžet se zahrabat pod strom, cítil jsem se hrozně, jeho sevření bylo ale až moc pevné, nakonec jsem to vzdal a obejmul ho nazpátek
Oči mě pálili a tváře boleli
"Tak už nebreč"
Naposledy jsem vzlykl než jsem mu usnul přímo v náručí
Probudil jsem se v našem pokoji, mohlo být nějak kolem rána, otočil jsem se a Jungkook tady nebyl
Scházel jsem schody dolů když v tom-
Neuvěřitelně mě píchlo u srdce a bolela mě celá hruď
Můj milovaný Jungkookie.. jak si jen mohl
Vrátil jsem se nahoru a vzal vytáhl kufr ze skříně, naházel jsem do něj několik věcí, napsal jsem Jinovi jestli pro mě nemůže přijet a bylo to
Vešel jsem do obýváku a odkašlal si
"Jimine!!"
Než něco stačil udělat stal mezi námi Jin a Namjoon
Jin mi vzal kufr a Namjoon čekal než odejdeme a potom pustil Jungkooka
Byli tady rychle.. jak mi to mohl udělat, tvrdil mi že mě miluje, že by mě nikdy nepodvedl.. všechno to byla lež, miloval mě vůbec někdy
Nasedl jsem do auta a poslední co jsem viděl byla Jungkookova ubrečená tvář snažící se dohnat auto
Seděl jsem schoulený v klubíčku, na stole jídlo kterého jsem se ani nedotkl, už dva dny jsme nic nejedl, ani už slzy na to abych brečel nemám
Jin se mi to stále snaží vymluvit, najdu si někoho lepšího, musím jíst.. proč? Jediný člověk se kterým bych byl ochotný strávit celý svůj život, on ale asi ne
Znám jen jedno řešení..
Pomalu jsem se zvedl a došel do koupelny
Pustil jsem vodu ve vaně a vzal žiletku
Zavřel jsem kanál aby voda nemohla odtíkat a lehl si do vany ještě v oblečení
Řízl jsem se jednou, podruhé, potřetí a počtvrté, voda se barvila na červeno a já pomalu strácel vědomí
Probudil jsem se a ležel jsem na neznámém místě.. nemocnice-
"Probral se" vykřikl Jin
"Žiješ Jiminie!"
"Ale proč.. Jungkook mě podvedl, nechci žít bez něj, miloval jsem ho.. celým svým srdcem.. ale on mě ne" ukáplo mi několik slz
"Ale já tě miluju taky Jimine" uslyšel jsem jeho hlas
"Vypadni!" vykřikl jsem
"Jimine klid.."
"Jine hyung.. já ho tady nechci, ať jde pryč!"
"Jungkooku.. prosím" zašeptal Jin
Po chvíli jsem uslyšel zavření dveří
"Je pryč?"
"Ano.. je pryč"
Propukl jsem v pláč
Jin Jimina obejmul, taky se mu do očí hnaly slzy
Týden jsem už venku z nemocnice, přestěhoval jsem se do vlastního bytu a dal výpověď v práci, nechci ho vidět když nemusím.
Kluci mi hodně pomáhají
Jin mi každý den vaří i když to umím sám a poskytuje mi příjemná objetí, ačkoli ne tolik jako ty Jungkookovi- dost Jimine-
Hobi s Taem se mě každý den snaží rozesmát a Namjoon a Yoongi si se mnou povídají
Dostal jsem práci v jedné kavárně kde pracuje i Eunwoo, je to skoro uprostřed Soulu
Jisoo mi skoro pořád píše povzbudivé zprávy a ostatní z party mi po klucích dávají vzkazy..
Máma s tátou mi volali že pojednou na rok do Japonska a že pokud chci můžu jet s nimi
Do Japonska bych docela chtěl ale tady v Soulu mám přátelé a všechno možné.. zatím o tom přemýšlím
Jungkook mi každý den něco psal, vadilo mi to, snažím se na něj zapomenout a jeho zprávy s tím že se omlouvá mi nepomáhají, proto jsem si ho zablokoval
Yuta, přítel Eunwoo mi nabídl jednoho psychiatra, prý je dobrý, ale odmítl jsem, přece jen, tak zlé na tom zase až nejsem
Od chvíle co mě pustily z nemocnice se toho dost změnilo
Taky jsem si obarvil vlasy na černo
Šel jsem z práce po ulici když v tom ho vidím
Jungkook v ceně svoji kráse, všiml si mě, sakra
Začal jsem utíkat na druhou stranu ale jak už víme on je rychlejší
Chytil mě za ruku
"Jimine! Odpusť prosím"
"Ne Jungkooku, pusť mě!"
"Jimine.. já vážně nechtěl"
"Pusť mě prosím" do očí se mi hrnuly slzy
Pustil mě
"Jimine.. moc tě prosím.. omlouvám se"
"Jungkooku.. ty to nechápeš" rozutíkal jsem se pryč, on za mnou už naštěstí neběžel
Po tom mešním incidentu jsem se rozhodl do toho Japonska jet, kluci říkali že mě podpoří ať se rozhodnu jakkoli, jen jim prý musím slíbit že se za rok vrátím
Rodiče byli nadšeni že pojedu..
Na ten rok mi tady bude všechno chybět.. pomyslel jsem si když se se mnou a mými rodiči zvedlo letadlo do vzduchu
