O rok později:
Vycházím před Soulské letiště a hned se mi kolem krku vrhá Jin
"Jimine! Konečně!"
"Ahoj kluci"
Jsou tady všichni, všechny jsem obejmul
Bylo mi trochu líto že tu není on..
Jimin se prý dnes vrátil z Japonska.. dvě hodiny jsem se přemlouval jít tam ale nemůžu.. nedokážu se na něj podívat
*
Otevřel jsem dveře bytu, rok jsem tady nebyl a nic se nezměnilo
Položil jsem si kufry, vybalím si potom
Posadil jsem se na houpací síť na balkoně a pozoroval Soul
Až na budovy které jsou zase o kousek vyšší se nic nezměnilo
Byl příjemný vánek, brzy bude podzim a já nemám žádné zimní oblečení.. do zimy ještě ale času dost
Pozoroval jsem park který se před mým domem nachází, všude byli lidé kteří se smáli
Jedná malá holčička běžela naproti svému tatínkovi a zakopla, její maminka a tatínek k ní hned běželi.. jinde zase byli starší lidé, kteří poslouchali co se děje kolem a užívali si posledních pár dnů tepla
Děti si hrály na hřišti..
Dětství mi neuvěřitelně chybí, bez starostí a jediná věc co mě zajímala byli moje hračky.. usmál jsem se nad vzpomínkou jak jsem vždy bránil své hračky před těmi bratrovými.. dlouho jsme se neviděli
Už ani nevím jak vypadá, večer mu napíšu
Jezdil jsem očima po budovách a najednou uviděl plakát, nebylo by to až tak zvláštní kdyby na něm nebyl Jungkook, asi si našem lepší práci.. aspoň jednomu z nás se v životě daří
Po tváři mi stekla jedna slza, jen jedna, žádná další ji nenásledovala
Lehl jsem si a zavřel oči
Vzpomínky jako by byli znovu živé po tom roce v Japonsku
Všechno mi připomínalo naše chvilky, napadlo mě .. co se přestěhovat zpátky do Busanu? Je tam moje celé dětství, moje bezstarostné a věčně se usmívající já
Chtěl bych vrátiti čas, tu moc bohužel nemám
Po tváři mi stekla další slza, další.. a další
Ležel jsem v posteli s roztáhnutými zavěsí a pozoroval oblohu plnou hvězd
Všechno mi ho připomínalo.. naše chvilky.. naše vzpomínky...
Tak dost! Sebral jsem klíče a telefon, vím kde Jimin bydlí
Rozeběhl jsem se tomu, jen doufám že už nespí
Zazvonil jsem na jeho dveře a po chvíli otevřel
"Co chceš?" zeptal se hrubě
"Jimine.. promiň byla to chyba, já vážně nechtěl.. byl jsem tak hloupý, vážně jsem nevěděl co dělám.. nechtěl jsem.. promiň, vím že už mi nedáš šanci.. jen chci abys věděl že tě miluju" ukápla mi slza
"Já.. Jungkooku.. já nevím co ti mám říct, dej mi prosím pár dní" jemně se usmál a zavřel dveře
Tak a je to, i ta poslední kapka naděje uhasla.. sjel jsem po dveřích na zem
Nemůžu tady strávit noc, rozeběhl jsem se pryč, prodíral jsem se lidmi, i v noci je tady živo
Zavřel jsem dveře a sjel po nich, omlouvám se můj milovaný Kookie.. není nám přáno být spolu..
K čertu.. co to plácám, právě jsem prošvihl poslední šanci
Otevřel jsem dveře a vyběhl ven
"Jungkooku!" rozeběhl jsem se do davu
Když jsem ho uviděl byl už na druhé straně přechodu
"Jungkooku!"
Otočil se na mě
"Počkej tam" zavolal
Rozeběhl se přes silnici
Rozeběhl jsem se přes silnici, Jimin se jemně usmíval ale jeho úsměv najednou spadl
"Pozor!" vykřikl a já už potom slyšel velkou ránu a bolest
"Jungkooku!" rozeběhl jsem se k němu
"Mluv se mnou"
"To bude dobrý" chytil jsem ho za ruku
"Zavolejte někdo sanitku!" vyhrkl jsem
Naštěstí jedna paní pohotově zavolal sanitku
"Jungkookie.. hlavně nesmíš usnout"
Přes slzy už jsem nic neviděl
Jeho stisk na mojí ruce slábl až ustal úplně
V té chvíli se mi zastavil celý svět, nevnímal jsem záchranku která přijela, to jak berou Kooka dovnitř a mě taky, poslední co si pamatuju je houkající siréna..
