Enemies (CZ)

Snad zavolá...

Slibovaný další díl je tady i s novou postavou. Myslím, že není potřeba sem dneska psát něco dalšího. Na boku je obrázek holky, která by v obličeji mohla přibližně vypadat, tak jako si představuji Kat.

Ani nevím, jak uběhl zbytek víkendu. Nevím, jak se mi podařilo v sobotu usnout ani to, co jsem dělala v neděli. Všechno jsem dělala jakoby v tranzu. Myslím, že Beth s Arturem vědí, co se stalo, ale nikdo o tom nemluvil. Alexandr mě teď pro změnu úplně ignoruje a já jsem s tím naprosto spokojená.

***

Jdu pozdě. Já jdu pozdě. Nikdy jsem nikam nepřišla pozdě. Hodinky na mém zápěstí ukazují, že mám už deset minut zpoždění. Snažím se co nejrychleji dostat ke své skříňce, abych si mohla vzít učebnice na hodinu, kde jsem právě měla sedět. Znovu se podívám na hodinky, což znamená, že nekoukám na cestu a do někoho vrazím a všechny věci co jsem měla v ruce se rozletí do všech stran. To my ještě chybělo.

„Nemůžeš dávat pozor na cestu," vyjedu na toho chudáka, co se mi postavil do cesty.

„Promiň, ale tys taky zrovna nedávala pozor," promluví příjemný chlapecký hlas.

Zvednu hlavu od svých věcí, abych se podívala na jeho majitele. První co vidím jsou dvě hnědé oči. Jako ve snu si prohlédnu zbytek obličeje, ostře řezané lícní kosti, hravý úsměv mírně pootevřené růžové rty. Ty rty.. nevědomky se bříšky prstů dotknu těch mých..

„Už jsi si mě pořádně prohlídla?" stejně jako mě jeho hlas do tranzu dostal, tak mě z něj zase vysvobodil.

Zatřepu hlavou a už se všemi věcmi se postavím.

„Promiň," vydám ze sebe, „jdu pozdě."

Nemůžu spustit oči z jeho pusy. Rty se mu zformulují do úsměvu. Ne ušklebku, ale upřímného milého usměvu.

„To je dobrý," mávne rukou. „Ještě jsem na tebe tady nenarazil,"

„No teď už jo," usměju se pobaveně.

Ramena se mu otřesou pod návalem smíchu. Ruce zastrčí do kapes a podívá se na mě skrz husté tmavé řasy. „Jo máš pravdu. Ale takhle jsem to nemyslel,"

Okamžitě zrudnu, jasně, že to myslel obrazně. V duchu se plácnu přes čelo.

„Myslím, že jsem tě tu ještě nepotkal. Jsi tu nová?"

„Jo, ale už od začátku roku," upravím si batoh na rameni, tak aby mi nesjížděl dolů.

„Oh," teď se pro změnu trochu červená on. Jak to, že i při červenání vypadá tak zatraceně atraktivně?

Znova se nervózně podívám na hodinky a popondám popruh batohu na rameni.

Ten kluk si odkašle a tím na sebe upoutá mou pozornost. „Víš, ještě pořád neznám tvoje jméno," usměje se.

Už se nadechuju, že odpovím, ale v tom mě přeruší jiný hlas. Mně dost známý hlas.

„Davide, ahoj, promiň, že jdu pozdě," vedle mě se zastaví udýchaný Alexandr.

David se na něj usměje a svůj pohled zase přesune na mě.

„To je v pohodě," mávne rukou, jako že nic. „Měl jsem tady milou společnost."

Teď už na mě koukají dva páry očí. Nervózně se podívám Alexandrovi do tváře. Vypadá hodně překvapeně, ale pak se na jeho tváři objeví něco, co nejsem schopná určit, co je. Kdybych ho neznala, tak bych řekla, že možná žárlivost. Ale jelikož ho znám a vím, co si o mě myslí, rychle si tu myšlenku vytěsním z hlavy.

Roztřeseně si dám uvolněný pramínek vlasů za ucho. „Ahoj Alexandre," řeknu potichu.

„Kat," vydechne skoro neslyšně. To jak mě osloví, mě překvapí. Ještě nikdy mi tak neřekl.

David, se na nás nechápavě podívá. „Vy se znáte?"

Než stihnu něco říct, předběhne mě Alexandr. „Její kamarádka chodí s Arturem," vysvětlí.

David, teď už chápavě, přikývne a mezi námi se rozhostí ticho.

Nadechnu se, protože se tady začínám cítit nepříjemně, omluvím se, že už musím jít. S oběma se rozloučím a vydám se směrem ke své třídě.

„Počkej Kat," dožene mě David.

Zastavím a otočím se na něj, „Je to Katrin. Jmenuji se Katrin."

Kouzelně se usměje a já si bvbšimnu drobných dolíčků v jeho tvářích. „Katrin, moc hezké jméno,"

„Děkuji, chtěl si něco?"

„Vlastně ano. Tvé číslo,"

Vyvalím na něj oči. „Moje číslo? P-proč?"

David se nahlas zasměje. „Jsi roztomilá," zastrčí mi trčící vlasy za ucho, „chtěl bych tě ještě vidět."

Srdce mi poskočí v hrudníku a v břiše rozletí miliony motýlků. Tenhle krásnej kluk chce moje číslo, aby mě mohl ještě vidět. „Ehm, tak dobře. Máš si to kam napsat?"

Všimnu si jak úlevně vydechne, když si sahá do zadní kapsy kalhot pro telefon. Nejistě si ho od něj převezmu a napíšu svoje číslo.

S širokým úsměvem na tváři so telefon zase uloží. „Do kolika máš dneska školu?"

Zamyslím se, „Asi do dvou,"

„Dobře. Ještě dneska ti zavolám. Tak zatím, Katrin." pohraje si s mým jménem a než se naděju už běží za opodál stojícím Alexandrem.

Dívám se za nimi, dokud nezajdou za roh. Teprve potom si uvědomím, že jdu vlastně pozdě. Rychle se rozeběhnu a nakonec stihnu asi jen patnáct posledních minut. Vyhnu se Beth, řeknu jí to o přestávce. Jenže se k tomu nedostaneme ani jednu přestávku, a tak když sedíme na obědě, samozřejmě i s Arturem a Alexandrem (tentokrám bez Anety) Beth už to nevydrží a zvědavě se mě vyptává.

„Proč si přišla tak pozdě, ještě ráno jsem tě zahlídla u skříněk."

Povzdechnu si, „S někým jsem se srazila,"

„Jak jako srazila. To jste tam do sebe naráželi půl hodiny?"

Protočím oči. „Ne, už jsem měla asi deset minut zpoždění," odpovím. Beth to, ale asi stejně nestačí. „Do koho si vrazila?"

Nadechnu se, teď to začne. „Do jednoho kluka. Davida." Alexandr, který nás do teď neposlouchal a něco si psal na telefonu, zpozorněl.

Beth se na mě s jiskřičkama v očích podívá. „Co se stalo potom? Řekni mi o tom Davidovi,"

„Prostě jsme do sebe narazili a on mi pomohl sesbírat moje věci. Myslel si, že jsem nová a pak přišel Alexandr." mávnu jeho směrem.

Beth se na něj zamyšleně podívá. Potom se zase obrátí na mě a pokračuje s výslechem. „A to je všechno?"

Zčervenám a sklopím zrak ke svému jídlu. „Chtěl moje číslo,"

Alexandr a Beth se zprudka nadechnou. „Cože?" řeknou najednou. Pak se, ale Alexandr zase zatváří neutrálně a tiše se začne přehrabovat ve svém obědu. Teprve teď si všimnu jak se na něj Artur dívá. Jakoby mu něco říkal. Všimnu si Alexandrova nenápadného ošívání. Artur se na něj takhle ještě chvilku dívá a potom Alexandr nepatrně přikývne, jakoby kýval na souhlas. Divné, pomyslím si.

Beth ze mě vytáhne ještě pár detailů, ale pak už musím běžet na autobus. Teprve tam si všimnu, že celou cestu kontroluji telefon. Snad opravdu zavolá...