Enemies (CZ)

Sleepover 2/3

Nejdřív mě probudí máma, když se se mnou příjde rozloučit. O mém plánu na večer už ví, takže mi na klade na srdce, abych byla v klidu a abych si brala své léky. Vše jí odkývu a hned jak zmizí z mého pokoje zase usnu. Po druhé telefon, volá mi Beth, že jsou za dveřmi, jestli bych jim nešla otevřít.

Rychle vyskočím z postele, vezmu župan a přehodím ho přes sebe. Co nejrychleji doběhnu dolu a otevřu dveře. Přivítá mě Bethtin a Arturův pobavený pohled a pak je tady Alexandr a Aneta. Aneta je opět perfektně nalíčená, učesaná a oblečená, to mě přiměje si uvědomit, že tu stojím rozespalá, nenamalovaná a s rozcuchaným drdolem na hlavě.

“Ahoj,” pípnu a odstoupím ode dveří, aby mohli vstoupit.

“No ahoj, marode,” řekne vesele Artur a obejme mě na přivítanou. “Co jsi dělala? Zvonili jsme asi deset minut.” pořád s úsměvem na tváři mi do rukou vrazí krabičku plnou nějakého jídla. Je ještě teplá a krásně to voní.

“Spala jsem,” omluvně pokrčím rameny a obejmu Beth.

“Je to vidět,” ušklíbne se Alexandr, a když kolem mě prochází dovnitř, naloží mi na krabičku od Arturta ještě jednu, ale o hodně težší, takže se mi pod její vahou, prolomí ruce. Za ním jde Aneta a ještě pořád se uchechtává.

Protočím nad ním oči. “Taky tě zdravím I tvojí přítelkyni,” líbezně se usměju, “ahoj Aneto.”

“Ahoj Katrin,” mávne, “tady je pár cédéček.” A položí je na ty dvě krabičky. Překvapeně se za nimi podívám.

Beth je tu jako doma, takže mě nepřekvapí, když z kuchyně slyším rychlovarnou konvici na vodu. Alexandr a Aneta pořád stojí v chodbě, ale už jsou zutí a svlečení. Podívám se na Artura. Ten mi okamžitě vezme vše co držím a omluvně se na mě usměje. Je tolik jiný než jeho bratr. “Promiň, Ket, Alexandr takový normálně není.”

“To je v pořádku,” smutně se na něj usměju zpátky. “No, tak pojdtě dál. Tady je obývák, myslela jsem, že si tu pustíme pár filmů a budem se jen tak poflakovat.” pokrčím rameny.

“To zní skvěle,” usměje se na mě Beth, která právě vychází z kuchyně. Zřejmě všechno slyšela. Přepadne mě pocit viny. Myslela jsem, že po té dohodě bude všechno v pohodě. Že do mě Alexandr přestane rýpat a Beth si tak nebude muset dělat starosti. Ale všechno se nějak komplikuje, protože Alexandr si pořád nedá pokoj, sice nikdy nic neřekne přímo v její společnosti, ale nijak se nesnaží, aby ho neslyšela. Jako by mu to bylo jedno.

Podívám se na přátele stojící v mém obýváku. Všichni na sobě mají formální, ale pohodlné oblečení. Sklopím zrak na svoje pyžamo. Mám na sobě staré vytahané triko, myslím, že někomu patří, ale nevím komu a šortky. Teplé ponožky a župan.

“Nám to nevadí,” ozve se Artur. Překvapeně se na něj podívám. “To oblečení. Jsi nemocná je to v pořádku, jsme tví přátelé. Nemusíš se kvůli nám převlékat.”

Ty a Beth jste přátelé, pomyslím si. Podívám se na Alexandra. Prohlíží si mě zvláštním pohledem. Jako by zamyšleně. Aneta mě nezajímá. Myslím, že si něco píše na telefonu.

Nevím co říct. “Já..uhm..jenom se skočím..uhm..trochu..no..to..učesat.” vysoukám ze sebe. Chci vykročit pryč z pokoje, ale pak se zase otočím jejích směrem. “Buďte tu jako doma. Hned jsem tady.”

Po navratů dolů, jsou všichni usazení a na stolku před gaučem je vyskládané jídlo a pití.Artur s Beth si zabrali jednu stranu gauče a Alexandr s Anetou druhou. Sednu si tedy do křesla, stočím nohy pod sebe a přikryju se dekou. Myslím, že to neustálé běhání po domě mi nedělá dvakrát nejlíp.

“Takže,” prolomí ticho Alexandr, “když už jsme tu všichni, co si pustíme?”

“If I stay,” vyhrkne rychle Beth. Musím s ní souhlasit a ostatní se taky přidají. Celou dobu to probíhá v pohodě. Koukáme na film, jíme jídlo a dobře se bavíme. Až ke konci, když to začne být smutné, se vypařím do kuchyně s výmluvou, že si chci uvařit čaj. Nechci tam teď brečet, když ostatní mají někoho ke komu se přitulit.

Při čekání až se mi uvaří voda, do kuchyně příjde Alexandr. Opře se o rám dveří a založí si ruce na prsou. Prohlíží si mě tím svýjsem-tu-největší-borec  pohledem a mě to dost frustruje. Letmo se na něj podívám a pak se zase věnuju cukru v mém hrnečku. Myslím, že je o dost zajímavější.

“Nesouhlasím s Arturem,” řekne.

“Hah?” otočím se. Nechápu kam tím míří.

“Ale no tak,” uchechtne se, “já bejt ty, tak si neberu ty šortky.”

Zrudnu a podívám se na svoje nohy. To právě naznačil, že jsem tlustá? Rychle si zavážu župan těsně kolem těla. Jsem ráda, když se můžu zabývat nálevání vody do hrnku.

“Víš co?” otočím se náhle. “Už toho mám dost. Nevím co máš za problém,” zvednu prstu a ukážu na něj. Snažím se při tom ignorovat závrať, která se mi od příchodu z nemocnice objevila poprvé. “Ty-” chytnu se desky stolu, “pořád do mě jenom rýpeš a já ani nevím proč. Co jsem udě-” nevolnost se zesilní a Alexandr už si toho taky musel všimnout, protože se pohled v jeho očích změnil. Odlepil se ode dveří a přišel blíž ke mě.

“Hej,” starostlivě řekne a natáhne ke mě ruku. Jako by mě chtěl zachytit nebo něco.

Ironicky se uchechtnu, “A teď se staráš. Nebo počkat, vlastně ne.”

Zamračí se stáhne ruku zpět. Neustopí ale ani o krok.

“Mám tě dost, Alexandre. Chtěla jsem s tebou být za dobře,” zhluboka se nadechnu a snažím se uklidnit, “ale už nemůžu, nezvládám to. Tvoje neustálé poznámky. Podle tebe vše co udělám, je špatně,” rozhodím bezmocně rukama. Jsem zoufalá, nevím co dál mám dělat. Snažím se ho ignorovat, být mila, nebýt milá. Ale už nevím.

Alexandr tam jen stojí. Necelý půl metr ode mě. Má zmateně nakrčené čelo a nad něčím přemýšlí, dělají se mu při tom malinké vrásky kolem očí. “To není pravda,” řekne chraplavě.

Zvednu k němu pohled.

“Starám se o tebe. Ani nevíš jak si mě vyděsila v té jídelně, když ses mi bezmocně zhroutila do náručí. Byl jsem k tobě tak hrubý, že jsem si ani nevšiml jak ti je. Celou dobu jsem se do tebe navážel. Nevím co to se mnou je.” rukou si prohrábne vlasy a roztěkaně se podívá po kuchyni. “Nesnáším, že musím být ve tvojí přítomnosti a-” zasekne se, zatřepe hlavou a pokračuje, “nesnáším to jak se směješ. To jak tě mají všichni rádi. To jak se v tvojí přítomnosti musím chovat. Tolik tě za to nesnáším.”

Myslím, že tohle bylo to nejhorší co mi kdy kdo řekl. Jako by si mi někdo stoupl na hrdník. Pálení v očích už nejde vydržet a já musím odvrátit hlavu, abych zakryla tu jednu proradnou slzu.

“Můj čaj už je hotový. Až půjdeš zpátky, zhasni.” Můj hlas zní divně, je trochu nepřorozeně hluboký a nakřáplý. V krku mám knedlík a po tvářích mi tečou další slzy. Projdu kolem něj se sklopenou hlavou a v obýváku se okamžitě stočím v křesle a celá se zabalím do deky. Nikdo si nevšímá mých mokrých lící. Beth I Aneta brečí kvůli filmu a Artur je až moc zabraný utěšováním svojí přítelkyně.

Alexandr se vrátí několik minut po mě. To už mám tváře suché. Ve tváři má neutrální výraz a místo na gauč k Anetě, která tam pravděpodobně usnula, si sedne do druhého křesla naproti mně. Jen tam tak sedí a kouká někam do dálky.

Tahle třetina byla hlavně o Kat a Alexovi a v další by mělo být něco s Beth a Arturem. Doufám, že se vám to ještě poříd líbí a že budete pokračovat ve čtení i nadále.