Enemies (CZ)

Žárlivost

 V uších mi hučí, hlava třeští a krk nepříjemně pálí. Potřebuju se napít, to je jediné na co právě myslím. Pomalu začnu otevírat oči, víčka jsou ztěžklá a okamžitě mě oslepí pronikavé bílé světlo. Hned zase oči zavřu a zkusím to znova. Tentokrát ještě pomaleji. Už to není takový šok, párkrát zamrkám a rozhlédnu se kolem po skleničce s vodou. Na stolku vedle postele je plastový džbánek s vodou a kelímek, prázdný. Posadím se, jenže se mi zase zatmí před očima a já klesnu zpět na polštář.

“Pomalu,” řekne někdo, “neměla bys dělat prudký pohyby. Počkej někoho zavolám, že jsi vzhůru.” Slyším kroky, vrzání dveří a pak je ticho.

Poté co usoudím, že můžu v pohodě otevřít oči, do pokoje vstoupí mladá sestřička a s vřelým usměvem jde přímo ke mně. V závěsu těsně za ní jde Beth a za ní Artur. Nechápavě se na všechny podívám. Co tu dělají? Co tu dělám já?

“Konečně jste vzhůru, slečno,” přistoupí ke mně ta mladá sestřička a měří mi pulz, pak mi svítí do očí, aby zjistila jak reagují moje zornice. “Vaši kamarádi už o vás měli velký stach,” vřele se usměje.

Podívám se na Beth, která to i s Arturem sleduje z druhé strany postele a šťastně se při tom usmívá.

Žíznivě polknu. V krku mám hrozné sucho. “Vodu,” zachraptím. Hlas mi na konci selže, takže skoro není slyšet co jsem řekla. “Vodu,” zkusím znovu.

Sestřička se chápavě usměje a nalije mi tu života dárnou tekutinu. “Ale pomalu a po malých locích,” upozorní mě.

Zhluboka si loknu a ihned pocítím úlevu ve svém vyschlém hrdlu. Znovu se napiji, až poté jsem schopná nad vším začít přemýšlet.

“Měl bych zavolat Alexovi,” zvedne se Artur a omluvně se na nás podívá.

“Co se stalo?” zeptám se Beth, když je Artur pryč.

“Omdlela si v jídelně,” smutně se usměje. “Na Alexandra,” dodá pobaveně.

Skoro vyprsknu vodu, které jsem si právě lokla. “Cože?”

“No,” pokrčí rameny a pokračuje: “byla jsi taková divná. Chvilku jsi se s Alexandrem o nečem bavila. Nevím o čem, ale vypadal jsi naštvaně. Pak jsi se nečekaně zvedla a bez rozloučení odcházela. Alexandr šel za tebou,” potutelně se na mě usměje a já jen protočím očima. Kdyby věděla o čem jsme se bavili a proč šel za mnou, takhle by se neusmívala. “Najednou si upustila tác a pak jsi omdlela přímo Alexovi do náručí. Bylo to jak z filmu.”

“Oh,” znova si přehraju co se od oběda až do teď stalo. “Proč šel vlastně Artur volat Alexandrovi?”

Beth se usměje. Musím jí vytlouct z hlavy představu mě a bratra jejího přítele. Tu holku znám krátce, ale za tu dobu jsem stačila zjistit, že ráda dává lidi dohromady. “No, to on tě vzal do nemocnice, a kdyby ho Artur neposlal domů, teď by tu seděl taky. Měl o tebe hrozný strach. Pořád si to vyčítal, ikdyž nevím proč.”

Zamyslím se nad tím. To co podle Beth byly výčitky, bylo asi spíš svědomí. Nebo to byly výčitky, ale ne tak jak si myslí. Jenže proč by tu pak byl se mnou. Jsem z toho zmatená. Nejdřív uzavřeme dohodu, pak Aneta, potom je zase nepříjemnej. Vůbec se v něm nevyznám.

“Hm,” poposednu si. “Proč tu vlastně jsem? Vždyť jsem jenom omdlela.”

Beth se zamyslí, “Doktor říkal něco s dehydratací a přetížení organismu, ale dál nevím. Moc jsem mu nerozuměla.” pokrčí omluvně rameny. Potom do pokoje zase vejde Artur. Zamyšleně kouká na telefon a skoro nepřítomně si sedne vedle Beth.