Enemies (CZ)

Zachránce

1.kapitola

Jedou příliš rychle, aby tu byla pravděpodobnost, že se nic nestane. Na přední okno dopadají dešťové kapky, nemilosrdně narážejí na sklo a stěrače je skoro nestíhají odhánět na stranu. Autem se ozývá zvonivý smích. Dívka se láskyplně směje na svého přítele, který se snaží vybrat ostrou zatáčku.

Jedou už nějakou dobu, ale ani jeden se necítí unavený. Oba jsou v dobré naladě a užívají si společnou jízdu. Chlapec prudce stáčí volant do prava a na mokré vozovce dostává smyk. Dívka vystrašeně vykřikne a začně křečovitě svírat okraje sedadla, zatímco se chlapec snaží auto udržet na silnici. To, ho ale vůbec neposlouchá a převrací se na střechu. Cestou sebou svrhne svodidla a řítí se dolů z ne tak prudkého srázu...

Noční můra mě prudce katapultuje do sedu. Rozhlížím se, snažím se zorientovat a když zjistím, že nesedím v nabouraném autě, ale u sebe na posteli, uklidním se a můj tep se srovnává do normálu.

Pomalu položím nohy na studenou podlahu a oklepu se pod její teplotou. Měla bych sem dát koberec, pomyslím si a hledám své pantofle, které by mne alespoň trochu ochránili od chladu, který mě pohltil, jak jsem vylezla z vyhřáté postýlky. Cestou do koupelny se podívám do zrcadla visícím na zavřených dveřích mého pokoje. Dlouhé tmavě hnědé vlasy teď trčí na včechny strany a jednu půlku tvíře mám přeleženou. Oči malé z nevyspání a bledé tváře. Jednu nohavici pyžamových kalhot mám vyhrnutou až ke koleni a na tu druhou si naopak šlapu. Ve výstřihu mám obtisk trika na spání, jak jsem převážně spala na břiše.

Raději pohled odvrátím a vyjdu na chodbu. Ze zdola je slyšet cinkání hrnků, talířů a vrzání židle, když se právě někdo zvedl od stolu. Ve vzduchu je cítit vůně právě uvařeného čaje. Jen to bez sebemenšího zájemu obejdu a vpluji do koupelny.

Už hotová, převléknutá s batohem přehozeným přes jedno rameno, sejdu schody a batoh pohodím k botníku. Vejdu si do kuchyně pro snídani a instrukce ohledně mého prvního dne v nové škole.

Rodiče se rozhodli, že chtějí žít zdravěji, takže přestěhovali naši tří člennou rodinu na venkov. No venkov, zkrátka na vesnici. Žádná prasata nebo slepice nechováme, naštěstí, a ani se k tomu nechystáme, doufám. Takže teď je prvního září a já nastupuji na nějakou střední školu ve Zbirohu. Je to kousem cesty autobusem, nebo autem od mého 'domova' a já tam i přes mé protesty musela přestoupit.

"Dobré rano," posadím se za stůl a zaliji mysli mlékém.

"Ahoj," odpoví taťka aniž by odvrátil oči od dnešních novin.

„Kde je máma?" rozhlédnu se po kuchyni.

„V osm měla první schůzku v té nové práci, tak tam chtěla být o něco dříve. Mám tě odvézt do školy. Pokud o to tedy stojíš," podívá se na mě přes obroučky svých brýlí. Musím se nad tím pousmát.

Můj drahý otec pracuje jako profesor na jedné vysoké škole v Praze, proto to chování. Někdy zapomene přepnout a chová se ke mně, no někdy i k mamce, jako ke svým žákům a my si z něj kvůli tomu děláme srandu. Bere to ovšem sportovně a zasměje se s námi.

„Budu jedině ráda," odpovím. První den na nové škole, chci dorazit v čas a na správné místo.

„V kolik chceš tedy vyrazit?" odloží noviny a napije se čaje.

Podívám se na hodinky. Sedm třicet, mám ještě nějaký čas. „Asi tak za deset minut, ještě si odskočím, pro něco do mého pokoje,"

„Ve čtyřicet budu v autě," přikývnu a už beru schody do patra po dvou.