Enemies (CZ)

Válka

2.kapitola

Wau, měsíc. Celý měsíc. Dokázala jsem si získat další nové přátele a zařadit se do místní party, no spíše jsou to ve směs moji spolužáci, takže to nebylo ani nic moc těžkého, ale jsme nesmírně ráda, že se mi to povedlo tak rychle. Co se týče Alexandra, asi jsem hodně urazila jeho ego tím, že jsem mu odmítla říct své jméno. Mračí se na mě pokaždé, kdy mě uvidí nebo raději změní směr. To jsem ho opravdu tak hodně urazila?

Nicméně si z toho nic nedělám a užívám si, jak já říkám, nového života. Je to vtipné, protože se ani moc neliší od toho předchozího. Mám partu přátel, s kterou neustále něco podnikáme a je mi skvěle. Jediný rozdíl je, že jsme už ve druháku a nemám kluka. Popravdě teď ani o žádného nemám zájem a žádný naštěstí nemá zájem o mě. Užívám si podzimního počasí, chodím se procházet do přírody, což je mimochodem skvělá věc na relaxování, s Beth každý víkend pořádáme přespávačku, jak tomu ona říká a zatím mi tenhle idilický život teenagera nic nepřekazilo.

Už také vím, jak je to s Arturem a Beth. Není to nic velkého, ona ho má ráda už od doby co nastoupila do prváku, on o tom samozřejmě neví, a on ji má také rád, taky to si myslím podle toho, jak se na ni při každé příležitosti kouká a snaží se být v její přítomnosti, kdykoliv se mu naskytne příležitost. To se ovšem moc nezamlouvá Alexandrovi, protože kde je Beth, tam jsem většinou I já. Takže nakonec to dopadá tak, že já se vypařím, aby si Alexandr nemusel zadělávat na vrásky už v sedumnácti a nechám Artura sledovat Beth, ale ne tím úchylným způsobem samozřejmě. Pořád tak nějak doufám, že se jednoho krásného dne k něčemu odhodlá a pozve ji na rande.

***

"Doufám, že Vás neruším slečno Kelerová," podívá se na mě náš profesor na matiku přes obroučky svých brýlí.

Narovnám se v lavici. „Omlouvám se," sklopím kajícně oči a už se věnuji příkladu na tabuli. Beth se vedlě mě zachychotá a ja po ní šlehnu pohledem. Okamžitě ztichne, ale pořád jí cukají koutky. Pokroutím nad tím očima a dál si jí nevnímám. Podle ní jsme před učiteli až moc slušná. Nevyrušuji v hodinách, odpovídám pouze spisovně a nosím všechny úkoly. Jenže to bude spíše tím, že jednoho profesora doma mám, než slušností.

„Jdeš s námi dneska do vinárny, Katrin?" otočí se na mě hned po zvonění.

Urovnám si věci do tašky, dám si neposedný pramen vůasů za ucho a odpovím: „Nemůžu, máma chce jet na velký nákup, což znamená plnou rodinnou účast."

„Aha, tak to se nejspíš uvidíme, až zítra."

„Počkej, ty nejdeš na oběd?"

„Ne, Artur tam jde se svými spolužáky taky, takže..." podívá se na mě výmluvně.

„Takže nechceš jedinou chvilku v jeho přítomnosti. Chápu, tak si to užij a moc na něj neciv." mrknu na ni.

Jenom mě plácne přes rameno a už mízí v chodbě ke skříňkám. Já to beru o něco pomaleji, stajně bude v jídelně fronta, tak kam spěchat.

Když dostanu svou porci zapečených těstovin a kompotovanou řepu, rozhlédnu se po jídelně. Všude je plno, jen u jednoho stolu sedí Alexandr a je tam sám. S povzdechnutím se tam vydám. Od svého talíře vzhlédne až poté, co položím ten můj. Zašklebí se a vypadá to, že se chystá odejít.

„Počkej," zarazím ho, „to ti tak vadí, že sedíme u stejného stolu?"

Chvilku to vypadá, že bojuje sám se sebou, nakonec se zase zahledí do svého talíře. Skvěle, nestojím mu ani za jednoduchou odpověď.

Ikdyž si to nerada přiznávám, jsem nervózní. Vždyť nemám proč. Myslím, nelíbí se mi nebo něco. Sakra, ani mě nenechá vychutnat si tu řepu. Absolutně jsem ztratila chuť k jídlu. Další důvod proč na něj nebýt milejší.

Už to dál nevydržím, seberu tác s nedojedeným obědem a odejdu z jídelny. Když se naposledy otočím, vidím jak se vítězoslavně usmívá. Bastard.

V šatnách je už dávno prázdno. Plus pro mě. V klidu se oblíknu, ze skřýňky si vezmu helmu na kolo a vydám se domů. Před školou ještě stojí pár kluků co kouří a holek co je pozorují a snaží se upoutat jejich pozornost. Pokroutím nad tím očima a snažím se odemknout zámek na kole. Uf, co jsem komu udělala, klíček se ani nepohne a někomu říct se mi nechce. Už to chci vzdát a odejít, když v tom mě zastaví něčí hlas: „Ukaž," sebere mi klíček z ruky a v pohodě odemkne zámek.

„Děkuju," skoro až zasyčím a chystám se co nejrychleji vypadnout daleko od tohodle kluka.

„Vypadá to, že jsem tě už zase zachránil," doběhne mě.

„co prosím," vyhrknu popuzeně, „neproslila jsme se o tvojí pomoc a už vůbec záchranu, říkej si tomu jak chceš."

„Jo? A jak by ses asi dostala domů? Hm." Zaloří si triumfálně ruce na prsou.

„Autobusem," řeknu jako by to byla naprostá samozřejmost.

„Je vidět, že jsi tu nová," ušklíbne se.

„Jo, nová už měsíc," řeknu si pro sebe. „Hele, nemám čas tady stebou stát a dohadovat se. Ikdyž bych ráda to mi věř," uchechtnu se, „musím si ještě něco zařídit, takže tohle bude asi zbohem." simbolicky mu zamávám a už šlapu do pedálů.

Co si myslel? Že když mi odemnkne zámek u kola, tak budem kmarádi? To by nesměl být potom tak protivný, namyšlený, egoistický...dobře, dobře už mlčím, ale když ten kluk mě tak vytáčí!

Zatímco se zaobírám Alexandrem, nevšimu si rozbitého skla na silnici a vjedu si to přímo mezi střepy. Přední kolo to ustojí bez úhony, za to zadní má píchlou duši.

„Skvělé! Vážně skvělé! Může být tento den ještě horší?!" kopnu naštvaně do kola.

Nezbývá mi nic jiného než to ten kousek dotlačit. No kousek, kousem mi to příjde, když na tom kole sedím.

Z dalšího proudu myšlenek, kdy si většinou nadávám mě vyruší hluk motoru. Nijak to neřeším, přece jenom jdu po silnici, jenže to by ta motorka u mě nesměla přibrzdit a nesměl by ji řídit Alexandr. Snažím se ho ignorot, ale on je tak neodbytný svýma otázkama na moje kolo a mě.

„Seš si jistá, že nechceš zase pomoct? Já jsme v tom dobrý, ale to ty zajisté víš." samolibě se usměje a zastaví přímo přede mnou. Prudce se zastavím a zužím na něj oči. Cha, když to chceš takhle. Tuhle hru můžou hrát dva.

Mile se usměji a odpovím: „I přes to, že je tvá nabídka nad míru lákavá, myslím, že to ten kousek raději dotlačím."

Zřejmě ho mé milé odmítnutí lehce zaskočilo, protože se nezmohl na žádnou uštěpačnou odpověď. Nechávám ho stát za sebou a s vítězným ůsměvem, který mi vydrží až domu, tlačím kolo domů.

Večer, když si volám z Beth a vyprávím jí co se mi za celé odpoledně stalo, uvědomím, že mě to vlastně baví. Baví mě hádat se s Alexandrem a hlavně, když už pak nemá co říct.

Odpoledne Beth, dopadlo o něco lépe, konečně se s Arturem začli bavit, zatím ji prý ale nikam nepozval. Zatím, to ale vypadá slibně. Vypráví mi jak po sobě nejdřív jenom pokukovali, nakonec se přý artur odhodlal a přišel si sednout k ní, no a už se to vezlo.

„On byl tak závavný a milý," básní mi o něm do telefonu celý večer.

„To je skvělé, že si si to užila. Jsem ráda, že i přes to že jsou to dvojčata jsou rozdílní. Nerada bych kdybys byla sklamaná." usměji se ikdyž to nemůže vidět.

„Neboj ono to Alexandra přejde, zase ale můžeš bát ráda, protože ti věnuje víc pozornosti než komukoliv ve škole." hožce se ušklíbnu. Jakobych o to stála.

„ Hrozně ráda bych si stebou ještě povídala, ale jsme dost ospalá a nechci mít zítra kruhy pod očima, takže dobrou."

„Dobrou Katrin."