Enemies (CZ)

"Kámo,"

Táááákže, po dlouhé době je tu další díl. Doufám, že se bude líbit a budu ráda za jakékoli komentáře.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 „ Takže, co plánujete na víkend?“ otočím se na všechny přítomné.

„ Plánovali jsme s Beth výlet do města,“ odpoví Artur.

„Mohli by jste jít s náma,“ dodá Beth.

To by asi nebyl nejlepší nápad, pomyslím si a abych nemusela odpovídat usrknu si čaje. Alexandr je na tom stejně. Jen sklopil oči ke svému hrnku a u našeho stolu se rozprostřelo divné ticho.

„Ale notak vy dva, co proti sobě vlastně máte?“ nevydrží to Beth.

„Kdyby to nebyl takovej namyšlenej kretén, tak by byl i docela v pohodě,“ pokrčím rameny.

„Kdo je tady pro tebe namyšlenej kretén ty, ty-“

„Tak dost! Oba jste mí přátelé a já to už nevydržím,“ zastaví Beth Alexandra. V rychlosti si stoupne, nandá kabát, na stůl hodí pár drobných a opustí kavárnu.

„To se vám zase povedlo,“ povzdechne si Artur a vydá se za ní.

Já jen sedím a koukam někam do dálky. To se vám zase povedlo...to se vám zase povedlo...

„Má pravdu,“ zašeptám. Na Alexandra se ani nepodívám, ale vím, že tady pořád sedí a že slyšel, co jsem řekla.

„Já nemůžu za to, že si na mě pokaždý tak protivná,“ řekne Alexandr útočně.

Prudce se na něj podívam. „Cože? Takže je to jenom moje chyba?“

„Jistě, kdybys na mě pokaždý hned nevyjela, tak bych se nemusel bránit a mohli bychom být přátelé.“ pokrčí rameny, jakože je to samozřejmost.

„To snad není možný,“ kroutím hlavou, „to ty ses urazil, když jsem ti nechtěla říct své jméno.“

„To je další věc,“ ušklíbne se, „vážně byl takový problém mi ho prostě říct?“

„Třeba jsem se prostě nechtěla seznamovat,“ našpulím rty. Tahle hádka nikam nevede, akorát to skončí jako dřív a Beth se mnou nebude mluvit, protože je to Arturův bratr.

„No jasně,“ ironicky se uchechtne, „proč mám pocit, že sis to právě vymyslela?“

„Pch, proč máš pocit, že se tady s tebou chci hádat?“ začnu se zvedat a ignoruju jeho pohled. „Mám mnohem lepší věci na práci než tady s tebou sedět a dohadovat se jak to bylo,“ obléknu si bundu a pokračuji než stihne něco říct, „jenom o jednu věc bych tě chtěla požádat. Mohli bychom se před Beth a tvým bratrem chovat jako přátelé? Nerada bych o ni kvůli našim dohadům přišla.“

Malou chvíli nic neříká, pak pouze přikývne, jako bych ho tím zaskočila.

„Dobrá tedy,“ hodím na stůl peníze za svůj čaj, „měj se, kámo.“

Až když vyjdu ven mohu se pořádně nadechnout. Ten mi ale pije krev. Jak dlouho nám to předstírání asi vydrží? Kdo to vzdá dřív? Myslela jsem vážně, co jsem mu řekla. Beth je jediná kamarádka kterou tu mám, nerada bych o ni příšla a o Artura jakbysmet.

Povzdechnu si a vydám se směrem k autobusové zastávce. Je prostředek listopadu a ve vílohách už mají vánoční výzdobu. Uchechtnu se. Jako by nestačil ten měsíc před Vánoci. Než dojdu na zastávku stihne se ochladit a začít sněžit. Svojí lehkou bundu si tisknu k tělu jako by mě to mělo zahřát, jenže teplo se pořád nedostavuje a studený vítr mě nutí poskakovat na místě, do doby než přijede autobus.