Enemies (CZ)

Slabost

Od rána mi hlavou vrtá ta Alexandrova holka. Jak dlouho jsou asi spolu? Je to vážné? Proč byl tak nepříjemný? Zatřepu hlavou, abych se zbavila dotěrných myšlenek a donutím se poslouchat nudný výklad.

“Hej, jsi v pohodě?” šťouchne do mě Beth.

“Jasně,” pokusím se o úsměv. Že by mi na něm přece jenom trochu záleželo? Sama sobě se vysměju. To je blbost, nesnáším ho, teda aspoň se o to snažím. Přece ho nenechám se po mně vozit.

“Jsi si jistá, že ti nic není? Pořád nevypadáš zrovna nejlíp,” pokrčí rameny, “ani Artur ti na to ráno neskočil. A to je to kluk.”

“Tak to ti teda děkuju,” ironicky se usměju. V duchu jí, ale připustím, že má pravdu. Určitě mám zase horečku a můj krk je jako v ohni.

“No co. Nebo tě rozhodilo to, že má Alex holku,” mrkne na mě.

Uchechtnu se, “tak to určitě.”

Podezřívavě se na mě podívá.

“Ne, v žádném případě,” bráním se.

“Mě by to nevadilo.” Nechápavě se na ní podívám.

“Klidně přiznej, že se ti líbí.” Prudce se otočím jejím směrem.

“No tak to počkej, jenom protože jsme se dneska ráno hned nepohádali, neznamená, že ho mám ráda. Prostě jsme si to včera vyříkali a uzavřeli příměří. Schodli jsme se na tom, že jsme se chovali dětinsky.” Zamlčování není lhaní. Nebo jo? Vždyť tím nic nezkazím.

“Tak dobře, stejně má holku.” podívá se na mě, jako by snad čekala na nějakou žárlivou reakci. To ji ale nesplním.

“Správně,” kývnu. Pak už se k tomuto tématu nevracíme a celé dopoledne mám pokoj.

Do jídelny se s Beth jen tak tak vleču. Poslední hodina před obědem byl tělocvik a jelikož jsem neměla omluvenku, byla jsem I přes to jak vypadám, nucena cvičit. Taže teď je mi ještě hůř. A to myslím I hůř než ráno. Krk mám celý nateklý, třeští mi hlava a třese se mnou zimnice. Ještě ke všemu se mi motá hlava.

Když konečně vyfasujeme svůj oběd, vydá se Beth automaticky ke stolu, kde sedí Artur. Dnes tam s ním sedí I Alexandr I s tou tvojí Anetou, nebo jak se to jmenovala. Útrpně si povzdechnu a následuji ji. Jelikož jediná dvě volná místa byla buď vedle Artura nebo naproti Alexandrovi, logicky na mě vyšlo to naproti Alexandrovi.

Unaveně položím tác na stůl a upoutám tak Alexandrovu pozornost. Skvěle, už se na sebe s Anetou tak nelepí. Sundá ruku z jejího ramene a trochu se nakloní. “Dneska vypadáš obvzlášť skvěle,” prohodí s úšklebkem a ta nádhera vedle něj se zachychotá. Sarkasmus v jeho hlase nešel přeslechnout.

“Nezapomněl si na naší dohodu?” připomenu, protože se mi tón jeho hlasu vůbec nelíbí.

Pořád se samolibým výrazem na tváři se opře. Aneta toho hned využije a zase se k němu přivine. “Jak bych mohl zapomenout, Katko,” Moje jméno protáhne jako žvíkačku. “O Beth bych se nebál, ta je tak zabraná do bráchy, že si ani nevšimla, že tu ještě pořád jsi a děláš tak akorát křena.” Anetka se opět zachychotá, jako by řekl něco náramně vtipnýho.

Vyčerpaně si položím dlaně na čelo. Nemám sílu se s ním hádat a už vůbec ne snášet chychotání jeho nového objevu.

“Tak za prvé,” odkašlu si, “neříkej mi Katko. Za druhé vůbec si mě tady nemusíš všímat a za třetí-” hlavou mi projede bodavá bolest, zatmí se mi před očima a vše se se mnou začne hýbat, jako bych se nedokázala udržet na židli. Kýmám se ze strany na stranu. Křečovitě se chytnu stolu a snažím se přemoci náhlou nevolnost.

“Za třetí co?” doráží Alexandr. Jeho hlas se mi do hlavy zařezává jako milion malých střípků.

Nevolnost na chvilku ustoupila, zhluboka se nadechnu, ale na hrudníku mě tlačí neviditelné závaží. Znova se zhluboka nadechnu, nebo se o to aspoň pokusím.

“To je jedno,” vydám ze sebe těžce.

“Ne, já to chci vědět,” provokuje.

Nedbám na jeho dotaz a pomalu se postavím, potřebuji se dostat nekam, kde je větší klid. To jsem ovšem neměla dělat, vše se mnou zase zatočí a hlasy v jídelně se pomalu mění jen v hučení. Vše slyším jako by z dálky. Cítím na sobě pohled všech u stolu. Bethtin starostlivý, Arturůn nechápavý, Alexandrův vítězný a Anetin lhostejný.

Do třesoucích se rukou chytnu tác a otočím se k odchodu. Cestou k východu mě zastaví něčí ruka na mém předloktí. Nemotorně se otočím a další bodavá bolest mi projede hlavou. Rozeznám postavu Alexandra, ale moc nevnímám co říká. Najednou je hukot sylnější než kdykoliv před tím. Před očima mám černo. Slyším jak něco padá na zem a pak už jen vím, že se nedokážu udržet na nohou a padám.

Tááákže, je tu další díl, je krátký, protože mám určitou představu jak chci začít další. Teď bych chtěla přidávat více dalších dílů, protože mám čas i náladu.  Piště komentáře a připomínky, můžete i psát co si myslíte, že se stane, taky se chci zeptat, jestli mám zkusit napsat kousek i z pohledu někoho jiného. Nikdy jsem to nezkoušela, takže nevím, jak by to dopadlo.