Ztracená (Fan Fikce - Nik Tendo)

3. Kapitola

Dominik

      „Dobré ráno," pozdravila Klára s úsměvem.
  „Čau, jak ses vyspala?"
Vstala a začala se oblékat. „Mm, fajn, ale co ty? Asi nic moc, že?"
Chtěl jsem se také oblékat, ale jakmile se mě zeptala, úplně jsem se zarazil. „Jak to myslíš?"
  „No, pořád si s sebou škubal a mumlal něco."
  „A co?"
Pokrčila rameny. „Ani nevím, nešlo ti moc rozumět."
  „Aha."
Vrhla se do kuchyně a začala připravovat snídani. Vajíčka, slaninu, topinky, nakrájela zeleninu, ovoce. Připadal jsem si jako v americkém filmu.
  „Bude ti to stačit?" zeptala se a roztomile se usmála.
Pohladil jsem ji po tváři a věnoval jí také úsměv. „Z tohohle by se najedlo celé vojsko, ale děkuju, vypadá to báječně.
      Po společné snídani odešla do práce a já se vrhl na nějaké skladby, které jsem neměl dodělané. Chystáme se s Milion+ na koncert a chceme tam představit nějaké novinky, proto jsem tomu věnoval celé dopoledne. Usadil jsem se na gauči, slunce krásně osvětlovalo byt a všude voněla slanina z rána. Byl jsem dokonale soustředěný.

Samotná spí a jí zdá se
O tom že mě omotá
Samotná spí a jí zdá se
O tom že mě omotá
Přitom bude naopak to

  „To je strašné," promluvil najednou ženský hlas.
Klára přece odešla. Rozhlédl jsem se po bytě a nikoho neviděl. Už blázním. Jsem šílený.

Cígo a drink mood jak Miami Vice
Kokain na stole double cup a v něm je ice
Co řeknu to udělá - nice, nice
Co řeknu to udělá - nice

  „Nechápu, co to znamená," řekl opět ženský hlas.
Podíval jsem se do kuchyně a tam stála tajemná dívka ze včerejška. Okamžitě jsem vstal z gauče a kulil na ní vyděšeně oči.
  „Takže žádná fanynka, ale zlodějka! Jak ses sem kurva dostala?! Vypadni než zavolám policajty!"
Dívka se najednou polekala a o krok ustoupila dozadu. „Omlouvám se."
  „Ty se omlouváš? Říkám ti, abys vypadla."
  „Já nevím, jak."
Zíral jsem na ní s otevřenou pusou. „Ty se mi snad zdáš. Že se mi zdáš?"
  „Já nevím."
Chytl jsem se za hlavu. „Panebože. Ty nevíš? Šílím z toho. Prostě odejdi dveřmi. Tudy!" přikázal jsem a ukázal na vchodové dveře.
Dívka šla k nim a já šel hned za ní. Najednou se před nimi zastavila a podívala se na mě.
  „Jdi!"
Otočila se zase zpátky ke dveřím, zvedla ruku, aby zatáhla za kliku a najednou nic.
  „To asi nepůjde," řekla trochu nervózně.
Přišel jsem k ní blíž, abych viděl, co jí na tom nejde. „Zkus to ještě jednou."
Znova zvedla ruku, aby zatáhla za kliku a nic. Její ruka nedokázala chytit kliku. Málem jsem omdlel, když jsem to viděl.
  „Panebože, co se to děje? Já jsem fetoval?" ptal jsem se sám sebe, ale musel jsem to říct nahlas.
  „Já se omlouvám, nevím, co se to děje."
  „Jo, to už jsem slyšel."
Její ruka prostě projela klikou. To je nějaký nový kouzelnický trik nebo co? Nedokážu ani vyslovit tu otázku, která je tak jasná. Je to duch nebo mi už definitivně přeskočilo? Co se to děje?
  „Hele, půjdeme na to jinak. Pojď se posadit." Odvedl jsem ji na gauč do obýváku. V klidu se posadila. Nepropadla skrz gauč, takže duch není, protože sedět může. Měla na sobě bílý svetr, vlasy volně rozpuštěné a zírala na mé zápisky.
  „Máš to tady moc krásné."
  „Jo, dík. Takže k tobě. Co jsi zač?" Posadil jsem se naproti ní a opřel se lokty o kolena. V hlavě mi proudil zmatek, strach. Snažil jsem se zamaskovat, jak se mi třesou ruce.
  „Jmenuju se Sofie. To vím určitě. Ale nic víc nevím. Hele, omlouvám se, ale nevím, co se to děje. Prostě nic nevím, jen to, že na tebe narážím už pár týdnů. Zjevuješ se mi v myšlenkách."
  „Takže nevíš, kde teď právě jsi?"
  „Vůbec. Bloudím tady od té doby, co ses mi poprvé zjevil v mysli. Nějak jsem se tu dostala a vyhledala tě. Něco mi říkalo, že musím najít právě tebe."
  „Dobře, tohle je šílené."
  „To asi ano."
Byla překrásná, ale tak zmatená. Vůbec nevím, jestli jí můžu věřit.
  „Teď jsi v Pardubicích. Odkud původně pocházíš?"
  „To netuším."
  „No jasně, tuhle odpověď jsem čekal."