Ztracená (Fan Fikce - Nik Tendo)

8. Kapitola

     Když jsem se probudil kolem deváté ráno, vydechl jsem úlevou, když jsem Sofii viděl naproti sobě. Spala tak sladce a klidně. Místy mi proběhla hlavou myšlenka, jestli vůbec duchové spí? Vlastně ani nevíme, jestli je Sofie duch. Ale sám sobě jsem slíbil, že jí pomůžu zjistit, kdo je.
Z mého přemýšlení o existenci duchů mě vytrhlo zvonění telefonu.
 „Ahoj," pozdravila Klára. „Jen jsem se chtěla zeptat, jak se máš?"
 „Ahoj, jo super, co ty?" odpověděl jsem jí šeptem, abych neprobudil Sofii.
 „Proč šeptáš?" 
Odkašlal jsem si. „Eh, cože? Jo, no, jsem trochu nachlazený, tak nechci namáhat hlasivky."
 „Aha, dobře. Neuvidíme se dneska?"
 „Promiň, ale dnes to nejde, ozvu se ti zítra, jo?"
 „Dobře, tak pa. Miluju tě," řekla zklamaně.
 „Ahoj."
Moje „Ahoj" viselo ve vzduchu a odstranilo ho až Sofiiné rýpnutí.
 „Lhát se nemá," řekla s očima pořád zavřenýma.
 „Já jsem nelhal, jsem trochu nachlazený."
 „Kecy. Kdo to byl?"
 „Klára," odpověděl jsem prostě.
Sofie se posadila, pořádně se protáhla jako kočka a posadila se zpříma.
 „Tvoje holka?"
Zaváhal jsem. Tohle je přesně ta situace, kdy úplně nechcete, aby dotyčná věděla všechno.
 „Je to komplikované."
Sofie se zamračila. „Tohle znám. Můj přítel Tomáš byl přesně takový jako jsi teď ty. Zapíral mě před jinou."
Asi jí nedošlo, co právě řekla, protože pokračovala naštvaně dál ve svém proslovu o nás děvkařích.
 „...slyšíš se vůbec?"
Zarazila se. „Co?"
 „Jaký přítel Tomáš?" Sedl jsem si k ní a zatoužil se jí dotknout. Vím, že to není možné, ale přece jen bych to rád zkusil.
 „Vastně nevím, nemůžu si vzpomenout," řekla zklamaně.
 „Víš co, to nevadí. Na dnešek jsem si vzal volno. A vezmu si ho na tak dlouho, jak to jen bude třeba. Začneme pátrat po tom, co jsi zač. Napadlo mě, že bych obvolal pár lidí, kteří se vyznají v takových věcech a pozval je sem."
 „Myslíš nějaké exorcisty?"
Zasmál jsem se. „To přímo ne, nechci se tě zbavit, ale zjistit, kdo jsi. Říká se jim médium. Jsou to lidé, co umí komunikovat s mrtvými a se světem, který je nám, obyčejným lidem, úplně neznámý."
 „Dobře. Proč tohle děláš?"
 „Chci ti pomoct."
 „Jen tak?"
 „Jen tak."
     Hned po našem rozhovoru jsem začal s obvoláváním. Jen na dnešek jsem domluvil čtyři schůzky.
 „Už je tady!" vyhrkla Sofie.
Uklidnil jsem jí a šel otevřít. Za dveřmi stál obtloustý, plešatý číňan. Vyzval jsem ho dál a zavedl přímo do obýváku, kde byla i Sofie. Chvíli se procházel po pokoji, ohmatával různé předměty a pak se posadil.
 „Mladý muži, nic tady není," řekl naprosto vážně.
 „Jak to myslíte?" zeptal jsem se naprosto zmateně. Chtěl jsem na něj začít řvát, ale musel jsem se krotit, abych nevypadal, jako agresivní šílenec.
 „Myslím to tak, že tady nic není. Necítím žádnou nadpřirozenou sílu."
 „Aha, no, tak to je teda asi všechno."
 „Dobrá, jestli je to vše, půjdu."
Vyprovodil jsem ho a s radostí za ním práskl dveřmi.
 „Tak tenhle byl děsný," řekla Sofie.
 „Snad ti další budou
Jako další přišla starší žena s vlasy vyčesanými do drdolu. Na krku jí vysel obří zlatý kříž. Hned jsem veděl, že to bude další fraška.
 „Dobrý den," pozdravila.
 „Dobrý den, pojďtě dál."
Sofie se zasmála mé slušnosti. Je pravda, že takhle slušně jsem mluvil velmi zřídka. Žena se stejně jako muž předtím procházela po pokoji a těkala očima po stěnách.
 „Takže?"
 „Měl byste si tady uklidit," řekla prostě.
Přetočil jsem oči. „Cítíte něco nebo ne?"
 „Je tady duch. Určitě."
Najednou mi svitla naděje.
 „Výborně a dál?" naléhal jsem na ní.
Dál se rozhlížela a pak se mi hluboce zadívala do očí.
 „Je tady nějaký muž a chce vaší duši. Proto s sebou nosím svěcenou vodu. Nebojte se mladý muži, brzy bude po všem."
Nevěděl jsem jestli se smát nebo ji okamžitě vyhodit. Sledoval jsem jí, jak vytahuje z malé hnědé kabelky průhlednou tekutinu, kterou mi postříkala podlahu. Pronesla nějakou latinskou mantru a spokojeně odešla. Ještě si stihla naúčtovat dva tisíce.
 „Udav se tím," zamumlal jsem si pod nosem, když odešla.
Došel jsem k pohovce a vyčerpaně se uvelebil. Měl jsem toho už dost. Byly to jen dvě návštěvy, ale vyčerpaly mě. Zároveň i znechutily.
 „Asi to nebyl dobrý nápad," řekla Sofie.
Promnul jsem si oči a podíval se na ní. „Uvidíme, ještě přijdou dva."
      Třetího, co přišel, jsem ani nepustil dovnitř. Vypadal jako bezdomovec a páchl chlastem. Když zazvonil čtvrtý zvonek, zahodil jsem vešekré naděje. Bylo mi to už jedno. Rozhodl jsem se, že si poradím jinak.
Ve dveřích stál mladý muž. Řekl bych tak třicetpět. Slušně oblečený a voněl, takže jsem ho pozval dál. Šel rovnou do obýváku a posadil se vedle Sofie. Oba jsme ani nedýchali.
 „Ahoj," řekl najednou. Nedíval se na mě, takže jsem neodpovídal. „Nestyď se, jak se jmenuješ?"
 „Jsem Sofie."
 „Super, co tady děláš?"
Vzduch byl chladný a pokoj jakoby najednou ztmavl.
 „Já nevím."
Těkal jsem z jednoho na druhého a nevěřil vlastním očím.
  „Je Sofie duch?" zeptal jsem se.
Muž zavrtěl hlavou. „Ne, to bych neřekl."
 „Tak co jsem?"
 „Jsi naživu. Zatím."