Ztracená (Fan Fikce - Nik Tendo)

1. Kapitola

Dominik



     „Tak to byl teda kurva dobrej koncert!" vykřikoval nadšeně Jakub cestou do šatny. Celí zpocení, zhulení a najetí jsme se rychle dali do pořádku a chystali se na převoz do klubu, kde se konala after party. Tyhle akce byly nejlepší, protože si při nich člověk pořádně ožral držku a zapomněl tak na všechny strasti. Hodně lidí si říká: „Co tě může trápit? Jsi bohatý, slavný, denně zhulený a obklopený čůzama."
To ale není všechno. Neříkám, že jsem nešťastný, ale někdy člověka přepadne samota, i když má kolem sebe spoustu holek a přátel.
 „Co Klára? Přijde?" zeptal se Jakub.
Nasedli jsme do auta a vyjeli do klubu. Podíval jsem se na mobil, protože mi právě přišla zpráva.
Klára: Už jsem tady broučku♥.
Ukázal jsem mobil Jakubovi se slovy: „Zdá se, že už je tam."
 „Není tak špatná, ne?"
Překulil jsem oči. „Já vlastně nevím, prostě další fanynka, co se zamilovala."
 „No, vypadá, že to bere vážně."
 „Právě to mi dělá starosti. Já to totiž tak úplně vážně neberu. Ona byla taky v klidu celou dobu dokud si nepřečetla v bulváru, že tvoříme dokonalý pár. Od té doby se chová jako pomatená."
Jakub se zasmál. „Jak dlouho se znáte? Týden? Ani ne? A podle bulváru jste dokonalý pár? To mě poser."
Taky jsem se zasmál, ale k smíchu to moc nebylo, bylo to spíš smutné.
     Klára čekala před klubem, takže jsem neměl ani možnost projít nepozorovaně dovnitř. Okamžitě se mi pověsila kolem krku a začala mě líbat. Byla přitažlivá a jejím polibkům nešlo odolat. Chtěl jsem být trochu odtažitý, ale ty její perfektní prsa se mi tiskly na tělo a já ztratil hlavu.
 „Ahoj," pozdravila s úsměvem.
 „Tak asi jdem, ne?" řekl jsem, chytil ji za ruku a společně jsme vešli do klubu.
 „Páni, je tady dost plno," zakřičela ohromeně a přitiskla se ke mně mnohem víc. Připadalo mi to celkem roztomilé.
Procházeli jsme kolem tancujících lidí. Všichni na mě mávali, pokyvovali hlavou na pozdrav nebo se mě snažili křikem pozdravit, ale přes ohlušující hudbu nešlo skoro slyšet.
 „Chceš si sednout?"
Klára přikývla hlavou. Šli jsme úplně dozadu ke stolům a nakonec se u jednoho usadili. Hned vedle toho našeho sedělo u stolu asi pět holek. Všechny jsem znal a všechny znaly mě a proto, jakmile nás uviděly, se na nás začaly nenávistně dívat a něco si špitat. Klára se tvářila trochu nejistě, ale jakmile jsem ji pohladil po tváři, zdálo se, že je zase všechno v pohodě.
 „Skočím jen pro pití, jo? Co si dáš?" Tady vzadu jsem už nemusel tak křičet.
 „Nějaké dobré bílé víno, děkuju."
Trochu jsem se cítil provinile za to, že ji tam takhle nechávám, ale měl jsem hroznou chuť na nějaký drink.
U baru jsem potkal Sheena. Byl s námi sice chvíli na pódiu, ale pak odešel a už jsme se nestihli ani pořádně pozdravit, proto jsem mu hned podal ruku a objal ho druhou.
 „Nazdar, tak co, slyšel jsem, že máš nějakou slečnu?" zeptal se a mrkl na mě.
Znova jsem protočil oči a objednal si u barmana pití. „S někým se vídám, ale vážně to nevidím, znáš mě."
 „Tamhle ta blondýna?" zeptal se a ukázal k našemu stolu.
Přikývl jsem a všiml si, že jedna z holek od vedlejšího stolu vstává. „A sakra, tohle není dobrý."
 „Co je?"
 „Tamhle ty holky znám, chápeš, a netváří se zrovna šťastně, že mě vidí s Klárou."
 „Tak jdi, pokecáme jindy," řekl klidně Viktor.
 „Přijď zítra ke mně. Budeme hrát s klukama psko a popíjet, klasika."
 „Díky, určitě se stavím, tak zatím."
Sebral jsem pití a uháněl za Klárou.
 „No konečně," řekla jedna černovláska. Teď by se fakt hodilo, kdybych si pamatoval její jméno.
 „Co se děje dámy?" zeptal jsem se co nejvíc zdvořile to šlo.
Všechny pokrčily obočí. Neskočily mi na to slušné jednání.
 „S touhle teď chodíš jo? zeptala se zase jiná, tentokrát blonďatá.
 „Jo, chodí!" prohlásila Klára rázně.
Během pár sekund se strhla obrovská hádka a vzápětí začaly lítat i pěsti. Drinku jsem si ani neusrkl, protože jsem musel Kláru vymanit ze sevření dvou dívek.
 „Seru na to," křikla a odešla.
 „Běž za ní, já se postarám, aby tyhle holky už nikdy nikdo nepustil na náš koncert a ani nikam jinam," řekl Jakub za mými zády.
 „Díky brácho!"
Kláru jsem hned před klubem. Nastoupili jsme do auta a jeli. Chtěl jsem ji odvézt k ní domů, ale trvala na tom, že se jede ke mně. Nechtěl jsem se s ní hádat a jel prostě ke mně.
     Celou cestu bylo ticho a Klára konečně promluvila až před mým bytem.
 „Proč si neodpověděl, když se tě ptala, jestli se mnou chodíš?" zeptala se. V jejím hlase šlo slyšet, že jí to hlodalo celou cestu.
 „Panebože..."
 „Nechovej se pořád jako by ti na ničem nezáleželo!" křičela rozzuřená Klára. Vypadala skvěle, když se nasrala. Prohrábla si rukama vlasy a koukala mi do očí. Čekala odpověď. Jakou? Ne pravdivou, ale takovou, která by jí uspokojila.
„Řekneš už konečně něco?" naléhala dál.
Pustil jsem volant a věnoval jí konečně pozornost. Díval jsem se na ni a neviděl nic než prázdnou schránku. Zoufalou. Neví, kdo je. Neví, co chce. Neví, co skutečně cítí. Je jen ošálená představou, že my dva tvoříme nějaký dokonalý pár. Aspoň tak se to včera psalo na netu. Dokonalý pár Dominik a Klára byli spatřeni v romantické restauraci. Kecy. Mám ji rád. Svým způsobem, ale o nějaké velké lásce nemůže být řeč.
„Chci být dnes prostě sám, nezlob se," odpověděl jsem bezmyšlenkovitě.
Beze slov vystoupila z auta a odešla. Nechal jsem ji. Šlo jí o to, abych jí zastavil, ale nechtělo se mi. Díval jsem se, jak se vzdaluje, a když zašla za roh, vypnul jsem motor a vystoupil. Přemýšlel jsem nad tím, jestli se jít projít, když je tak krásný teplý večer nebo jít domů a zahrát si psko. Jenže mou pozornost upoutala dívka kráčející po chodníku. Vlasy měla stočené v drdolu a její tvář zahaloval noční stín. Měla útlou postavu. Vypadala, že ani neví, kde vlastně je. Vypadala ztracená.
 „Super, takže chceš podpis nebo fotku nebo co? Chtěl bych aspoň nějaké soukromí kurva!" vykřikl jsem na ni z ničeho nic až mě to samotného překvapilo.
Dívka se rázem zastavila. Chvíli bylo ticho.
 „Prosím?" promluvila najednou tím nejsladším hlasem, který se nesl nocí a díky kterému jsem se cítil jako idiot, že jsem na ni takhle vystartoval.