Ztracená (Fan Fikce - Nik Tendo)

7. Kapitola

     Lehce se otočila. Zadívala se na mě s náznakem úlevy.
 „Kde jsi byla?" zeptal jsem se, když dlouho nic neříkala.
Pomalými kroky ke mně popošla blíž. V břiše mě šimralo, jako kdyby v něm bylo hejno motýlů. Má to stejně? Nebo jsem jí lhostejný? Byla nádherná. Jemná žena s jedním z těch upřímných úsměvů, ze kterých je vám hned lépe.
 „Byla jsem tady. Teda..ne pořád, ale párkrát ano, ale pokaždé jsem slyšela nějaký dívčí hlas a hned jsem zase zmizela."
Odložil jsem tašku s jídlem z KFC a posadil se na gauč. Rukou jsem jí pokynul, aby se přidala. Jako kulisu jsem pustil televizi.
 „Někoho čekáš?" zeptala se najednou.
 „Já? Proč?" 
Prstem ukázala na tašku s jídlem.
 „Jo, vlastně jo. Přijde kámoš. Jakub. Jsme spolu v té skupině. On je hlava rodiny. Velký brácha."
Usmívala se a očima sem tam utekla k tašce.
 „Máš asi hlad, že?"
Zavrtěla hlavou. „Ani ne, nemám skoro žádné pocity. Nemám hlad, chuť, není mi špatně. Zato pocity, které se týkají lásky, přátelství, nenávisti, ty mám pořád."
 „A jak se cítíš teď?"
 „Jsem ráda, že tě konečně vidím. Taky jsi mi moc chyběl. Zvykla jsem si na přepadovky a tvůj polekaný výraz," řekla se smíchem.
Oči ji svítily, jako dítěti, když mu dáte jeho nejmilovanější hračku. Nechtěl jsem to zkazit tím, že bych jí řekl o Kláře, a když se na to neptala, přišlo mi to zbytečné. Chvíli jsme se na sebe dívali s blaženým pocitem, když v tom nás vyrušil Jakub zvonící na dveře. Vstal jsem a šel mu hned otevřít.
 „Je tady!" vyhrkl jsem na něj hned ve dveřích.
Najednou se zarazil a měl na půl vyzutou botu. 
 „Ty vole, tak to nikam nejdu ale."
 „Jen pojď! Chci vás představit."
Po chvíli na to kývl a vstoupil. Vedl jsem ho do obýváku, kde seděla nervózní Sofie. Jakub se hýbal jako lidé ve zpomaleném filmu a zdál se být velmi ostražitý.
 „Jsem lehce v nervech. Ještě jsem se s duchem nesetkal."
 „On o mně ví?" zeptala se Sofie trochu popuzeně.
Pokrčil jsem rameny. „Musel jsem se někomu svěřit a Jakub je jedinej člověk, kterýmu věřím na sto procent."
 „Hele, jsi hodnej, že mě tak chválíš, ale lehce mě děsíš. Fakt je tady?"
Protočil jsem oči a posadil se vedle Sofie. „Je tady. Sedí vedle mě."
Jakub se posadil naproti nás. „Může udělat něco, jako důkaz?"
 „To nevím, nic mě nenapadá. Nemůžu ani nic chytit," řekla Sofie.
 „Nic nás nenapadá," tlumočil jsem.
 „Vlastně počkej, něco mě napadlo, ale nic mu neříkej." 
Přikývl jsem tak, aby to Jakub neviděl a Sofie se postavila a zamířila k němu. Nejdřív kolem něj nejistě pochodovala a pak najednou jím prošla jakoby se nechumelilo.
 „Kurva, au, doprdele!" křičel Jakub. Svalil se na zem a zůstal v křeči.
 „Panebože, to jsem nechtěla!" křičela i Sofie.
Já zůstal klidný, udržel jsem chladnou hlavu a klekl si k Jakubovi. Ztěžka dýchal a v obličeji byl celý bílý.
 „V pořádku?"
 „Už je to lepší, ale co to sakra bylo?"
 „Sofie prošla tvým tělem, aby ti ukázala, že je tady."
Pomalu se škrábal na nohy a pak s sebou plácl do gauče. „Už vám věřím, jen to prosím, Sofie, nedělej znova."
 „Jaký to byl pocit?"
 „Jaký to byl pocit? Ptá se Sofie," tlumočil jsem.
 „Šíleně mě rozbolela hlava a mým tělem projel chlad. Bylo to jako polibek mozkomora."
 „Miluju Harryho Pottera!" vykřikla nadšeně Sofie.
 „My s Jakubem taky."
 „Šílený pocit, opravdu, jako bych už nikdy neměl být šťastnej."
Po zbytek večera jsme se bavili všichni tři hlavně o naší kapele. Sofii chtěla, abychom jí něco předvedli, tak jsme jí ukázali soukromý koncert. Byla nadšená a uznala, že sice pořád miluje klasiku, ale na tohle by klidně šla.
 „Někdy s námi můžeš na koncert, budeš to mít vlastně zadarmo," zavtipkoval jsem a dal se do smíchu. Sofie to naštěstí pochopila a taky se začala smát.
     Když Sofie usnula na gauči pod dekou, odebrali jsme se s Jakubem do kuchyně. Byla sice spojená s obývákem, ale nemohla nás slyšet.
 „Co hodláš dělat?"
 „Nemám tušení, ale slíbil jsem jí, že jí pomůžu."
 „Nechceš zavolat nějakého exorcistu?"
Vyvalil jsem na něj oči. „Nechci tady žádný pánbíčkáře a podobný dementy."
 „Jasně, to chápu, ale třeba se ti podaří najít někdo, kdo tomu opravdu rozumí."
 „Zařadím to na svůj seznam."
 „A dál?" 
 „Nevím, jsem úplně v háji. Ale začíná si pomalu vzpomínat na věci, které měla ráda. Možná si vzpomene na něco klíčového a to nám pomůže."
 „Máš ji fakt rád, že?"
 „Jak to myslíš?" 
 „Tak, jak to říkám."
 „Zvykl jsem si na její přítomnost, to je celé."
 „Červenáš se vole, je v tom něco víc."
 „Hlavně sklapni! Ať to neslyší. Jo, přiznávám, něco tam možná je, ale je to ještě pořád dost uhozené na to, aby to byla pravda."